Cestou necestou...: Velikonoce na Vysočině

Po delší době netrávíme Velikonoce prací. Ale jaro nás rozhodně nevítá s otevřenou náručí.

Na Vysočině jsme na Velikonoce nebyli už dlouho. Před osmi lety jsme se třeba brodili 15 cm sněhu a stavěli sněhuláka. Ale aspoň bylo slunko. Letos bylo sněhu méně, ale chladné zimní počasí naznačovalo, že na jaro si ještě počkáme. Ale nevadí. U kamen bylo taky dobře :).

Vzali jsme s sebou Sabinu, ať netrčí sama doma a my jsme aspoň měli trochu občerstvující společnost.

V pátek jsme nabrali Sabinu v Brně na nádraží a po příjezdu na chalupu topili. Jak jinak. Naštěstí nám už ráno zatopil soused, takže jsme dojeli do snesitelných 12 stupňů s hořícím krbem a kamnami, takže večer už bylo docela příjemně. Venku bylo hnusně - chvíli pršelo, chvíli sněžilo.

V sobotu jsme se probudili do bílého rána. Sníh visel i na stromech a plotech. Ale poměrně brzo roztál. Když jsme vyjížděli krátce po obědě, už se ho držely jen zbytky a hlavně v lese.

Rozhodli jsme se využít celkem rozumného počasí a udělat si takovou okružní jízdu za památkami, přírodou a jídlem.

Původně jsme chtěli hlavně navštívit tu přírodu, ale když už jsme měli cestu přes Žďár a Sabina dlouho nebyla na Zelené Hoře, udělali jsme si trochu kulturní zastávku ve Žďáře u zámku. Zrovna tam probíhala velikonoční akce, takže bylo kolem docela lidí, ale zas jich nebylo tolik. Prošli jsme si i velký areál zámku (původně cisterciáckého kláštera, který byl za Josefa II zrušen), který poslední roky opravují její majitelé - Kinští. Zámeckého pána, onoho času předsedu francouzko-české obchodní komory, dokonce porazil Marek i v petanque (ale nutno podotknout, že jen díky tomu, že měl v družstvu své dva francouzské kolegy).

Do zámku a jeho muzeí se chystáme už delší dobu, ale to si necháme na příště. Dnes stačila prohlídka areálu.

Zámek Žďár nad Sázavou.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše je prý druhá nejdelší na Moravě (po Velehradě). I ona nese Santiniho rukopis, který původní gotickou katedrálu přestavěl.

Na jednom z nádvoří. Klášter byl postaven ve 13. století a přestavba v pozdějších stoletích nezakryla vše.

V areálu se nachází i sádky napájeny vodou z blízkého Konviktského rybníka, který k zámku přiléhá. A samozřejmě, že nad námi se tyčí poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře.

Konviktský rybník a za ním areál zámku.

Stoupáme nahoru a rozhled se zvětšuje

Kostel na Zelené Hoře. Jak k "zafačovaným" ambitům lakonicky poznamenala paní vycházející z nedalekého hřbitova: "Vždyť to dělali nedávno a už to zase opravujou."

Bylo zavřeno. Vevnitř jsem byla kdysi dávno.

Naše další cesta (a vlastně hlavní bod dne) směřovala blízko vesnice Světnov, kde se nachází PP Světnovské údolí. V údolí Sklenského potoka na jaře kvetou bledule jarní. Už jsme se tu stavovali tehdy před osmi lety. Ale to bylo celé údolí beznadějně pod sněhem a vykukovalo jen pár květů. Nyní, sice už mírně v odkvětu, jsme byli překvapeni rozlehlými lány květů. V Rakoveckém údolí, které znám od svých dětských let, rostou bledule v lese, takže jejich porost není tak hustý. Tady se podél luk, v řídkém olšovém lese kolem potoka rozprostíraly téměř nepřerušované porosty. Nádhera.

Krásné meandry Sklenského potoka a záplavy bledulí

Bledule jarní, odkvétající

Lány

Jak možná někteří tušíte, naše další trasa vedla přes nedaleký Cikháj, kde nešlo nezastavit na jídlo v restauraci Tisůvka. Tentokrát polévka z medvědího česneku a jehněčí. Mňam.

Cestou přes les mezi Herálcem a Kadovem kolem šesté večer. Tu sníh vydržel ještě i na stromech.

A když už jsme byli tu, krátce jsme se zastavili v Krátké.

Zajímavá zelená čemeřice a nová chalupa.

Velmi vkusně vyzdobená kaple.

A pak odpočívat.

V neděli jsme se dopoledne šli projít do lesa. Byl doslova nacucaný vlhkostí.

I tu na kraji lesa u potoka kvetou bledule. Ale ty tu někdo vyklopil s navážkou všelijakého bordelu. V jejich blízkosti ještě rostou sněženky a narcisy. Ale pro bledule je to tu přirozené prostředí a jde vidět, že se poměrně ochotně šíří i níž podél potoka.

Jeden z potůčků v lese. Vody teklo dost.

Chomáč lišejníku

Na kraji louky roste osamocený lýkovec. Už odkvétá a pořád trochu voní.

Žluťásek řešetlákový. Můžeme ho vidět od brzkého jara a prý může i zmrznout. Teď vypadal, že čeká na lepší dny...

Po obědě a odpočinku - takže navečer :) - jsme se vydali na výpravu po lidové architektuře nedalekých vesnic.

První zastávka byla v Ubušínku. Dokonce památkové rezervaci.

Najdou se tu jak malé chaloupky...

...tak větší. Tato se evidentně opravuje už nějakou dobu. Jistě, chce to čas a peníze.

Mnohé už jsou opravené

Tahle ne opravu teprve čeká. Ale o to je na ní lépe vidět původní vzhled.

Správný dvůr se stodolami

Část stěny zděné, zbytek ze dřeva.

Prvosenky kvetly všude

Krásné velké stavení na konci vesnice. A chlupatá číča, která nevěděla, jestli se má nechat pohladit nebo ne.

Každá chalupa byla trochu jiná.

Po cestě jsme se zastavili i v Ubušíně

Další opravená.

Jedna se zvláštním tvarem.

Některá stavení byla velká.

A poslední zastávka v Trhonicích. Procházeli jsme je už před pár lety, ale několik zajímavých domů je i tu.

Toto je jen polovina stavení. A takových tu bylo několik. Ale naproti tomuto domisku stál malý přikrčený domek jen na postel, stůl a pec. Jaké tehdy musely být rozdíly...

Chalupa z roku 1773. Jen o pár let starší než bývala stará chalupa, kterou strýc zboural a postavil místo ní v 70. letech nový dům - nyní naše chalupa. Ale o to víc práce bychom zase měli.

U cesty do polí

Další stavení nad místním rybníčkem

A jak to bývá, v den odjezdu se udělá hezky. Na Velikonoční pondělí vysvitlo slunko, oteplilo se a my si udělali před odjezdem aspoň malou procházku po okolních remízcích. Podobně jako spousta srnek, které jsme svou přítomností rušili.

Podběly na mezi u domu.