Švýcarsko 2025 – Výstup na Oberbauenstock

Bylo třeba splnit další nezbytnosti návštěvy ve Švýcarsku: vidět krávy na horské pastvině, projet se lanovkou a vystoupat na nějaký vrchol.

Včera jsme trochu natrénovali nohy sestupem k vodopádům a dnes jsme chtěli využít dalšího krásného dne k celodennímu výletu do vyšších nadmořských výšek. 

Asi jsem nezmínila – v hotelu nám zdarma nabídli snídani. Na všechny 3 dny. Takže jsme každé ráno trávili na terase s čerstvým pečivem, čajem a krásným výhledem na ranní jezero a hory. Tohle mi bude doma chybět :) 

Opět jsme se odvezli autobusem do vedlejší vesnice. Tentokrát už jsme si trochu přivstali. V Emmetten jsme se přesunuli jen o kousek ze zastávky na spodní stanici jedné ze dvou místních lanovek.

Naše lanovka Niederbauenbahn nebyla nejmodernější ani nejpohodlnější – kukaň, kam se vedle sebe natlačilo na stojáka 8 lidí a pendlovaly jen 2 kabiny, takže čekání chvilku zabralo. Ale vypadala spolehlivě, cesta byla rychlá a do deseti minut jsme byli o 800 metrů výš. A to celé jen jednou tak dráž než ten kousek autobusem... A kupodivu jsem cestu zvládla bez jakýchkoli závratí.

Přijíždí nám kabina 

 

Výhled z lanovky. Vlevo dole je vidět u cesty malý kostelík a vlevo od něj mostek přes zalesněné údolí. Tu jsme včera začínali náš výlet k vodopádům a jezeru.

Vrchol lanovky v nadmořské výšce 1575 m.n.m. je oblíbeným startem paraglidistů. Aby ne, s takovým výhledem... V řadě na lanovku jich čekalo hned několik. Všech věkových kategorií.

Tu už někteří paraglidisti vyrazili. Dole je nad vesnicemi u vody vidět vinoucí se dálnice (po té jsme přijeli). Vzadu za kopečkem, u konce jezera, leží Luzern. 

Původně jsme si říkali, že se přece nemusíme úplně zničit, takže jsme plánovali vystoupat na Niederbauen Chulm (1923 m.n.m.), odkud bychom viděli na Seelisberg a zatáčku jezera. Ale nechala jsem rozhodnutí na Markovi, přece jen to on bude zítra řídit těch 1000 km až domů. A ten chtěl zdolat vyšší z vrcholů – Oberbauenstock (2116 m.n.m.). Měla jsem trochu obavy z výstupu, protože v mapě byl jeden úsek značen tečkovaně, a včerejší večerní googlování fotek nějaké řetězy odhalilo. Ale nakonec jsem si řekla, že to zkusím. Přinejhorším počkám Marka dole, jako u rozhledny na Kelčském Javorníku před týdnem :). 

Vystoupili jsme z lanovky a krásné kopce, kam se podíváš – Schwalmis (2246 m.n.m.). Pod ním pramení ona říčka, podél které jsme včera klesali k vodopádům.  

Výhled na jezero nesmí chybět (pohled na severozápad). Jeho tvar je opravdu členitý. Seelisberg je ještě kus vpravo od fotky a u něj dělá jezero další zatáčku a pokračuje ještě kus na jih. Však taky na délku měří asi 35 km. Teď jsme nad hladinou jezera asi 1000 metrů.

Jelikož i dnešní den měl být bez mráčku, preventivně jsme se natřeli a vyrazili přes pastviny. Všude se pásly skupinky krav. A každá kráva měla samozřejmě na krku zvonec. Některé zvonce byly skoro velikosti menší konve. A podle toho taky zněly. Ozývala se tu celá kakofonie zvonců. Žádné nádherné ticho hor... :)

Jen se divím, že to chudinky krávy nerozčiluje. Ano, na všechno se dá zvyknout... Já vím, že tradice je ve Švýcarsku fakt silná záležitost, ale vážně to nejde v dnešní době řešit třeba GPSkou?

Tady jedna fešanda s hrncem na brambory. A za ní náš dnešní cíl – Oberbauenstock.

 

I Švýcaři mají smysl pro humor a k tématu hlasitých zvonců přidali na sloupek pěknou cedulku :))) (Pozor, tučňáci s kladivy)

 

 No jo, švýcarská idylka. Kravál to byl slušný. A já začala pomalu obhlížet terén, kudy že nahoru...

Když jsme minuli Niederbauen Chulm, otevřel se nám malý výhled na jižní část jezera a pak už jsme začali seriózně stoupat.

Před námi důsledky eroze. Ten světlý kámen není vápenec (který se tu ovšem taky vyskytuje). Tohle je břidlice.

 

Odkvetlé hořce (žluté nebo tečkované) a škrábeme se nahoru. Vpravo na kopečku vzadu je trochu vidět světlá budova lanovky, odkud jdeme.

 

Tam nahoře. Vypadá to, že je to kousek. A v trávě před námi je slabě vidět úzká stezka vinoucí se svahem dál.

 

Oměj šalamounek. A krásné výhledy na okolní vrcholy.

 

 Pohled na jezero nesmí chybět

 

Chodníček se vinul přes erodovaná travnatá žebra. Byl úzký a svahy vpravo pod námi příkré. Už tady mi nebylo úplně dobře a mám pocit, že jsem šla celou cestu trochu našikmo, nahnutá doleva ke svahu. I většinu fotek jsem musela rovnat :) Uklouznout tu, zastavila bych se o několik set metrů níž...

 

Naštěstí jsme byli celkem ještě ve stínu svahu, takže na nás tak nepražilo. 

 

Chodníček příkrým svahem. Zase aspoň kousek po rovině.

 

 Jeden z rovnějších příjemnějších úseků, místy i ve stínu

Z pastvin pod námi se stále ozývaly zvuky zvonců.

Po překonání menšího kamenného moře se konečně před námi objevil obávaný výstup do sedla. Možná si řeknete, že to není nic hrozného. Ale pro mě jo. Někdy mám závratě už na třetí šprušli od žebříku, takže proto tomu možná věnuju víc pozornosti, než jiní... A mám ze sebe radost, že jsem to zvládla.

Vlevo uprostřed na kraji fotky je vidět postava kráčející přes kamenné moře před námi. Cesta vede po tom travnatém "balkonku" přibližně uprostřed a pak vlevo nahoru. No, tak uvidíme... 

 

 Trochu detailu. Na trase jsou vidět dokonce lidé.

Trochu vydechnout, malá svačinka, napít se vody, schovat hůlky, foťák a radši i sluneční brýle, a jde se na to.

Přirovnala bych to tak výstupu na Malý Rozsutec, akorát je výstup delší, máte pod sebou daleko větší díru a kromě řetězů se pak nahoru šplháte ještě hodně prudkým chodníčkem. Ten se naštěstí vine prošlapán hlouběji mezi drny trávy a skalkami, takže máte pocit malého "zábradlí". Necítila jsem se dvakrát pohodlně, moc jsem se radši nerozhlížela, ale zvládnout se to dalo. Dokonce jsem i párkrát vytáhla foťák.

Tyto skály jsou i pod námi. Hned pod těmi kopretinami... 

 

 A nahoru, na další pokračování stezky, je výhled následující... 

 

Ještěže kvetlo kolem spoustu kytek a tak mou nervozitu z okolních výšek a prostoru trochu rozptylovaly. 

Odkvetlé koniklece

 

Aspoň nějaká orchidejka počkala. Nejspíš pětiprstka.

Sedlo neskýtalo žádnou výraznou rovinku, ale zato se objevily výhledy na druhou stranu hřebene, na další údolí s dalšími horami, a na hřeben samotný.

Vrchol byl ale stále ještě schovaný daleko před námi.

Hřebenem na západ k vrcholu Zingel by se ještě dalo pokračovat a pak sestoupit dolů na druhou lanovku. Nebo pěšky až dolů do Emmetten. Ale přece jen by to bylo o nějaký kilák dál a nechtěli jsme se úplně zničit. 

Hřeben na západ, na druhou stranu než půjdeme. Vpravo Schwalmis (2246 m.n.m.), vlevo níž, s tím velkým křížem Gandisspitz (1995 m.n.m.). 

 

Pohled na sever. Stanice lanovky je na kopečku uprostřed, mírně vlevo, na hranici jezera. My jsme se vyškrábali z toho kamenného moře pod námi. Kousek klikatého chodníčku se vine v trávě. Vpravo vzadu Niederbauen Chulm. Ze Seelisbergu vypadá dramatičtěji, skalnatěji. Tu jen jako "kopec".

 

Nejrovnější flíček v širém okolí. A výhled na jihozápad. Žádný z vrcholů nemá 3000 m.n.m., ale některé se této výšce dost blíží. Pod námi údolí Isenthal.

 

Tohle ještě není Oberbauenstock. Je tímto směrem, ale ještě schován. Zleva zespodu jsme přišli a trochu doufáme, že cesta po druhé straně bude méně příkrá. Nebudu vás napínat – zas až tak nebyla... :)

 

Náš chodníček. Tu je ještě pohodlný. Vpravo dole konec jezera u Altdorfu. 

Tentokrát jsme vkročili na ovčí pastvinu. Dokonce i s hlídacími psy, ale naštěstí byli všichni hluboko pod námi. Cestička tu vedla neméně příkrým svahem, ale zato byla ještě užší, víc skalnatá, došlo i na pár řetězů a hlavně do nás nemilosrdně pražilo polední slunce.

A v tomto nepříjemném místě se Markovi definitivně rozlepila podrážka na pohorce.

Už včera si všiml, že se mu na špičce trochu odchlipuje, ale vypadalo to, že vydrží. Nevydržela. Zůstala viset jen na kousku na patě. Špagát jsme neměli, ale prozíravě si vzal s sebou do batohu sandále (jiné boty tu s sebou ani neměl). Takže nepoužitelné pohorky putovaly do batohu a pokračoval dál jako správný český turista v sandálech s ponožkami :) A po cestě, kde je více než vhodné mít plné boty s pevným kotníkem.

Naštěstí vrchol nebyl už daleko.

Byl travnatější a trochu rovnější, ale nejširší místo mělo tak 2 metry. Většinou to byl drn trávy, chodníček a velmi prudký svah dolů. Nacpali jsme se do nejširšího místa, otočeni k slunci zády, a rychle do sebe nacpali sýr, sušené salámky, chleba a trochu zeleniny. Žádné vlídné místo k svačině, ale doplnit energii jsme museli.

Když jsme vhodné místo hledali, napůl vybalení, Marek se tam producíroval v oněch sandálech a pohory si nesl v igelitce v ruce. Inu, jsme to horalové! :)

Na vrcholu. Dál už jsem se neodvážila, jelikož vlevo byla kolmá skála dolů a vpravo velmi prudký travnatý svah. A nahoře ani ne metr šířky. Pod námi jezero. Vlevo zatáčka, kde jsme ubytovaní, vpravo jižní část jezera, město Altdorf (kliknutím na fotku si ji prohlédnete ve větším rozlišení).

 

Výhled na severozápad. Jezero, na jehož konci leží město Luzern (a další města v aglomeraci). 

 

Výhled na severovýchod – úplně vlevo hned pod námi vrchol Niederbauen Chulm, za kterým někde leží Seelisberg s naším ubytováním. Jezero je 1600 metrů pod námi.

 

Pohled k jihovýchodu. Město Altdorf. Vpravo dole přitéká modrá řeka Reuss, která napájí celé jezero. A ty hory se sněhem už jsou přes 3000 m.n.m.

 

Vrcholový kříž. Oberbauenstock 2116 m.n.m. 

 

Pohled zpět odkud jsme přišli a kudy nás čeká cesta zpět. Stezka vede vlevo od skalky před námi.

Na cestu dolů si Marek nakonec nechal jen jednu sandálu a obul si aspoň tu pohorku, která má ještě podrážku jakž takž v pořádku. V tomto terénu stejně po rovině nepůjdeme ještě hodnou dobu, takže rozdíl ve výšce rozhodně nepozná.

Hořeček

 

 Ohlédnutí. Svah je opravdu prudký.

 

Vrchol Gandisspitz s obrovským křížem. A vrtulník. Za den jsme jich viděli docela dost. Možná v tomto terénu lepší než auto...

 

 Znovu pohled na západ na pokračování hřebene. Ovečky tu mají zábradlí...

 

Příkré severní stěny hřebene a krásně zvrásněný vrchol Zingel (1905 m.n.m.).

A skrz tuto severní stěnu, v trochu méně skalnatějším místě, jsme zase klesali dolů. 

A musím říct, že zatímco jsem se při cestě exponovaným úsekem bála, jak zvládnu sestoupit, sestup byl úplně v pohodě. Skoro vůbec mi nevadilo se dívat pod sebe do hlubiny a cestu jsem si užívala. Asi jsem se už aklimatizovala.

Dokonce jsme našli ještě trochu zastrčeného stínu a mohli jsme se chvíli kochat. A dokonce se i vyčůrat. Řeknete si, co je na tom? Ale v takovém prudkém terénu, kde není žádný keřík na schování a nevíte, kdo vykoukne za rohem... Pro ženu je to výzva a jinam než na cestičku to ani není bezpečné.

Zvonky

 

I v srpnu to na horách kvete. Soutěžní otázka – najdi motýlka :)

 

Cestička se jako had kroutí v tom travnatém svahu pod námi. A pak pokračuje skrz horní část kamenného moře. Na jeho horním konci jsou pidi tečky pro srovnání – lidé.

 

"Vzdušná" cesta. A tohle byl zrovna pěkně "rovný" úsek. Vpravo pod námi nic. 

 

Ohlédnutí po sestupu. Tu je vidět úplně celý. Úplně vlevo nahoře na obzoru byl vidět rozcestník. Cesta vedla tím travnatým svahem, potom mezi skalami a poslední úsek dole po travnatém "balkonku" k cestičce přes kamenné moře.

I další úsek po travnatém chodníčku skrz prudký travnatý svah nám nepřišel tak hrozný jako při cestě nahoru. Nakonec, ještěže jsme šli stejnou cestou, aspoň jsme si opravili mínění :)

Krásné chrastavce 

 

 Znovu u erozního kotle. Vlevo i vpravo stejná hornina, jen jinak orientovaná a tak jinak odráží světlo.

 

Pastviny jsou tu všude. Jezero je hluboko pod námi. Pohled směrem k Altdorfu (jihovýchod). A viditelnost se zlepšuje. Hory už nejsou v takovém oparu.

 

 Detail na zdejší břidlici – kolmo

 

 Detail na zdejší břidlici – na plocho.

 

Cesta přes pastviny byla úmorná. Slunko peklo a nohy jsme měli unavené dlouhým sestupem. A krávy zvonily. Teda, pardon, tučňáci s kladivy :)

 

Tučňák s kladivem :) A Oberbauenstock v pozadí. 

 

Niederbauen Chulm. A vlevo ty dva vrcholy, které jsme viděli předchozí dny v okolí Seelisbergu.

 

 

Ještě jednou pohled na Oberbauenstock. Dá se tu i rozlišit geologické podloží. Zatímco hlavní skály jsou vápencové, spodní, zerodovaná část je tvořena břidlicemi. Cesta vede nad těmi travnatými erozními rýhami, vodorovně napříč pod celým vrcholem. A někde uprostřed toho nižšího hřebene vpravo šplhá nahoru. A na vrchol pak vede z druhé, jižní strany.

 

Na lanovku jsme nakonec ještě celkem čekali. Vlezli jsme se až do čtvté nebo do páté.

 

S druhou kabinkou se potkáváme na půli cesty dolů. 

 

 Některé domy mají na sobě zvláštní malé šupiny jako ochranu před povětrnostními vlivy..

Na večeři jsme pojedli zbytky z předchozího dne a náležitě si užili sprchu a odpočinek v posteli :)

9 km a úhrnných 560 metrů výškových. Takže vlastně jako včera... Ale zničení jsme byli teda solidně. Marek si spálil holeně. Opalovacím krémem si natřel jen lýtka. Však co, zepředu má chlupy :)) Avšak nevrhaly dostatečný stín... A já si musím konečně příště vzít klobouk.

Neděle 10.08. – Cesta domů 

Ráno jsme se pobalili, nachystali svačinu a samozřejmě jsme si nemohli odpustit snídani na terase. Myšlenka, že zítra touto dobou už budu sedět v práci, byla vážně odpudivá...

Výhled u snídaně. 

Zastavili jsme se ještě v obchodě, který tu má výjimečně otevřeno i v neděli (Volg), nakoupit zásoby čokolád a sýrů. 

Před devátou jsme vyráželi zpět.

Tentokrát už jsme nejeli přes Innsbruck, ale projeli jsme kolem Lichtenštejnska nahoru. Hory bohužel byly v celkem silném oparu, takže jsme si jich už tolik neužili. Ale slunko peklo. Projeli jsme přes kousek Rakouska (Bregenz) a dál do Německa. Při cestě z Bregenz na sever byla nějaká zacpaná dálnice. Jak jsme nakonec zjistili, v řadě za sebou jelo 14 italských karavanů, které předjet nebylo jednoduché. Pak už cesta byla hladká. Kolem Mnichova, kde v jednom směru na dálnici vede i 6 pruhů.

Marek nechtěl jet přes Salzburg a tak jsme zkusili projet mimo dálnici asi 40 km na hranicích Německa s Rakouskem. Alespoň jsme si tu udělali pauzu u zapadlé dědinky Kirchdorf am Inn.

Posvačili jsme a šli se projít kousek k řece, i když tu není ani vidět celá, protože jsou tu menší ostrůvky. Alespoň jsme se protáhli, Marek si chvilku poležel a odpočinul.

Kirchdorf am Inn. Tohle není Inn, to je rybníček. 

 

Inn. Ale jen jeho část. Zbytek pokračuje za těmi stromy. Ptáků tu bylo habaděj, škoda, že jsem si nevzala dalekohled.

 

A pak už přes Rakousko až k českým hranicím. Nejeli jsme přes Mikulov, ale malým přechodem u Valtic a Schrattenbergu. Je tu menší provoz a delší trasa po dálnici.

 

Na hraničním přechodu jsme viděli až na Mikulov. Vpravo i Sirotčí hrádek. 

 

Konec dne. Byl dlouhý a ještě nás čeká pár desítek kiláků. Ale konečně snesitelná teplota.

 

Domů jsme dojeli v devět. Tak příště na dýl :)