Malý výlet kolem vodopádů až k jezeru za dinosaury
Dopoledne jsme po dlouhé cestě odpočívali, zastavili jsme se nakoupit jídlo, udělali si oběd, a pak teprve, ve dvanáct, vyrazili autobusem do vedlejší vesnice, odkud jsme chtěli sejít podél vodopádů až k vodě.
Autobusy tu nejsou zrovna levné – za pár zastávek jsme platili 10,5 franku za dvě osoby. Ale svezení nám pomohlo – nemusíme autem a zpátky už dojdeme pěšky.
U těch domů vpravo dole nás vysadil autobus. Z hor v dáli stéká potok Choltalbach, který vede soutěskou před námi, protéká přes vesnici a prudce klesá dolů k jezeru. A tam míříme. Vpravo od fotky. A ještě – nad hřebenem hor v dáli právě stoupá kabina lanovky – tou pojedeme zítra.
Z krásně pokosených luk (které zrovna na některých velmi příkrých místech kosili speciálními traktory) jsme odbočili na malý chodníček a rovnou na most přes řeku.
Zavěšená lávka má 35 metrů na výšku. Dole kaskády řeky. A přesně pod námi, rovnoběžně s mostkem, hluboko, vede i Sellisbergtunel – 9 km dlouhý dálniční tunel vedoucí od Luzern do Altdorfu.
Dolů k jezeru musíme klesnou asi 300 výškových metrů na cca 1,5 km délky. Bude to sešup.
Výhled na jezero skrz Risletenschlucht (soutěska Risleten)
U chodníčku švýcarská "babka"
Příjemný chodníček se vinul vysoko nad údolím
Postupně jsme klesali
V tom vedru byla cesta dolů namáhavá. Výhledů se moc nenaskytlo a hučení padající vody jsme jen slyšeli kdesi hluboko pod námi. Stále jsme byli nad soutěskou dost vysoko. Ale přece jen, šlo o cestu z kopce a příjemný udržovaný chodníček a okolní krásný les všechny strasti vynahrazovali.
Dočkali jsme se výhledu. Tu směrem na Luzern (schovaný za poloostrovem vlevo).
Trochu širší rozhled. Tu nejsou hory tak vysoké.
Až ve spodní části vede stezka kolem několika vodopádů po třech mostcích vysoko nad vodou. Nedivím se. Když tu je jarní tání, každý mostek, který by byl blíž k vodě, by to nepřežil. Tyto jsou sice kovové, ale voda dokáže mít sílu.
Chvíli jsme na mostcích vždy postáli. Nejen se pokochat výhledem, ale především pro příjemné ochlazení, které zajišťoval celkem čerstvý studený vítr, vanoucí od vody.
První výhled na soutěsku s četnými vodopády. A krásné vanutí studeného vlhkého vzduchu.
Na sluníčku u stezky hořec tolitový
Další vodopády. I s lavičkou na kochání. Jen zrovna do nich svítilo slunce. Ale rachot tu byl slušný.
Výhled pod vodopády. Z jezírka vytéká dolů voda. Vlevo nahoře na skále mimo fotku je lavička (viz fotky dále v článku).
Pohled na poslední nejvyšší vodopády (to bílé pod námi), na lávku, z které je na ně krásný výhled. A vzadu, ta tyrkysová, to už je jezero, do kterého voda dalšími stupni padá.
Ještě než se dostaneme k posledním vodopádům, čekal nás výhled na bývalý lom, dole malý přístav s koupáním a jezero, samozřejmě...
Bývalý přístav pro kamenolom, nyní přírodní koupání.
Ještě před koupáním jsme se ale zastavili u nejvyššího vodopádu.
Hned na začátku je malý balkonek. Za ním je vidět starý kus už nepoužívaných schodů.
Pohled nahoru z konce balkonku. Je vidět lávka, z které jsem fotila před chvílí vodopád zvrchu.
A pohled dolů do kotle pod vodopád. Randál tu byl impozantní. O větru a všudypřítomné vodní tříšti ani nemluvě.
Pohled z mostku dolů do jezera. Je to ještě kus.
Z mostku ani celý vodopád není vidět.
Kameny vpravo ukazují, jakou sílu má voda, zvlášť, když jí tu teče víc...
Až za mostem, v mlze z vodní tříšti, pod silnými poryvy větru se mi podařilo nacpat do záběru vodopád celý. Pro měřítko je vpravo od začátku pravého vodopádu vidět kousek těch betonových schůdků.
Až jsme se dostatečně nabažili vodopádů, a až sem přišla další várka turistů, popošli jsme kousek k přístavišti a koupačce. Já teda do vody nevlezla, na to byla na mě moc studená, stačilo mi namočit si nohy. Ale Marek se rád osvěžil celý. Dali jsme si svačinu a užívali si spolu s pár dalšími turisty a paddelboardisty příjemné posezení.
Jezero, přístup do vody nic moc, ale co bychom chtěli, pod kamenolomem.
Ve zdejším kamenolomu byly odhaleny zajímavější nálezy, než pouhý kámen. Kámen, do kterého se otiskly nohy dinosaurů. Tedy, tehdy to nebyla tvrdá hornina a rozhodně nebyla tak našikmo :)
Stop si všiml při lezení jeden místní geolog teprve v roce 2000. V dalším průzkumu tu paleontologové našli 3 různé druhy stop. Tříprsté, nejlépe viditelné, jsou iguanodontidi, kteří je tu zanechali v mořských usazeninách před 120 miliony let, v období rané křídy. Po snížení hladiny moře tyto usazeniny uschly a byly posunuty v průběhu vrásnění Alp před 15–20 miliony let.
Stopy asi 30 cm velké tu nechali druhohorní iguanodontidi, ptakopánví dinosauři.
Místní lom je vůbec sympatické místo. Kromě přístupu k vodě, pár laviček a stolů, je tu i ohniště a naprosto luxusní kadibudka. Ano, český turista na západě je nadšen nejrůznějšími podivuhodnostmi :)
A co je tedy na místní kadiboudě tak spešl? Kromě toho, že je na odlehlém místě, mimo cesty a civilizaci, je čistá a funkční. Obsahuje záchodové prkýnko (krásné dřevěné), toaletní papír, a zásobník s pilinami i s lopatičkou. V rohu je i malý pisoár! Vykonáte potřebu a zasypete své dílo pilinami. Pokud se vám nějaké vysypou, je tu i smetáček a lopatička, kterými piliny po sobě uklidíte. A pak se umyjete v malém umyvadélku. A můžete si i vydesinfikovat ruce. Nechci si ani představovat, jak by podobná kadibudka vypadala u nás...
Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u vodopádů. Všech třech. Do toho prostředního už nesvítilo slunce.
Prostřední vodopád bez slunce.
Bez slunce je daleko lépe vidět ona výše zmiňovaná lavička s výhledem na vodopád, který padá vpravo do jezírka. Takový balkonek.
A teď už nás čekala jen cesta do kopce. Klesnuté metry jsme museli zase nastoupat. Sice pozvolněji, ale počáteční stoupání stálo za to.
Zatímco při cestě zvrchu jsme potkali asi jeden pár, u vodopádů a koupání už bylo lidí víc. A při cestě zpět jsme zase nepotkali nikoho. Evidentně se na vodopády chodí díval lidé podél vody, pohodlně, po rovině. Ale my jsme rádi protáhli nohy. Zítra je budeme potřebovat ještě víc.
Při cestě do kopce je třeba se kochat. Zde takový pozůstatek z doby dinosaurů...
Krásná zákoutí na stezce
Místy se nad stezkou vypínaly vysoké vápencové stěny. Tohle je jen jejich malá část. Byly místy daleko vyšší.
Znovu výhled na jezero směrem k Luzern
Opravdu příjemná cesta
A v jedné ze zatáček na nás čekala malá skalka a krásná lahvička s výhledem. To jsme si nemohli nechat ujít a seděli jsme tu minimálně půl hodiny a jen se kochali.
Na loukách před námi se vine cesta, kterou se dostaneme až na konec tohoto poloostrova, do Seelisbergu, kde jsme ubytovaní. Vpravo nahoře se vypínají skály. Pod podobnými jsme šli od vodopádů.
Vyhlídka na skalce.
Jediný pocestný, příbuzný dinosaurů z nedalekého lomu. Zvědavá pěnkava čekající, co nám upadne ze svačiny.
Bylo těžké ji zachytit nerozmazanou. Hýbala se pořád.
Pohled na protější břeh jezera. Všimněte si té strmé louky nahoře. Uprostřed se pase stádo krav. Ty se mají. Takový výhled...
Výhled na protější břeh – Grosser a Klein Mythen, pod nimi města Ingenbohl (u jezera) a Schwyz.
Jsou tu cesmíny původní? Občas kolem cesty rostly. A jsem nadšená z bokehu nového objektivu.
Jelení jazyk
Skalnatý pás se táhne po skoro celém poloostrově. A louky jsou tu opravdu prudké. Smaží nám do zad a nikde žádný stín. Pokosené louky nádherně voní. Dýchám z plných plic. Taky bych se tu pásla, být kráva... :)
Ohlédnutí na západ...
Ještě u kostela jsem se rozhodla využít více světla než jsme stihli včera, a vyrazila na včerejší večerní vyhlídku. Marek už šel odpočívat na pokoj a já si ještě na 15 minut zašla pokochat se podvečerním jezerem a hlavně horami.
Hned naproti našemu ubytování se vypíná Fronalpstock (1920 m.n.m.). Dostanete se na něj zezadu, kde je několik lanovek, jakési horské městečko Stoos a nejspíš dost lidí. Ale zároveň určitě úžasný výhled na celé jezero. Někdy příště.
Pohled na jižní část jezera. Na jeho úpatí leží Altdorf a další dědiny a městečka. Hora v dáli vpravo je Bristen 3023 m.n.m., asi 30 km vzdálen. Když před ním odbočíte doprava, podél řeky Reuss, dostanete se do Gothardského průsmyku.
Trochu z dálky. Dole pode mnou ve stínu u jezera je ona louka Rüttli, kde byla založena Švýcarská konfederace. A uprostřed jezera opuštěná bílá tečka – plachetnice.
Nad námi se tyčí špičaté hory. Gitschen 2513 m.n.m. A ten úplně vpravo nahoře je Brunnistock 2952 m.n.m. Tam už leží zbytky sněhu a mimo fotku i malý ledovec. Jak dlouho tam ještě vydrží?
Plachetnice a silnice po břehu jezera. A vrásy horniny.
8 km, asi 500 metrů úhrnného převýšení.
Zítra vstáváme, ať stihneme zavčas lanovku a výstup na některý z vrcholů na Seelisbergem.
Žádné komentáře:
Okomentovat