Letošní Velikonoce počasí opravdu vyšlo. A volný pátek úplně sváděl k výletu. Když Marek podotkl, že by klidně někam vyjel vlakem, v podstatě jinou možnost jsem ani nezvažovala. Do Náměště je to "rychlíkem" třičtvrtě hoďky a navíc, ještě v rámci IDS, takže se "šalinkartou" je to navíc jen 5 zón.
Ráno bylo trochu svižnější, protože jsem nechala Marka si přispat, takže jsme na autobus doslova běželi. Ale vlak v 9:27 jsme v pohodě stihli. Příjezd do Náměště nad Oslavou v 10:10.
Než jízdu rychlíkem připomíná cesta spíše vyhlídkovou jízdu. Trať je samá zatáčka, neelektrifikovaná, chvilku údolím, chvilku skrz pole, chvilku lesem... a já, rozmlsaná každodenním dojížděním po koridoru, jsem si užívala ten klasický rytmus, který člověk nejen slyší, ale vnímá skrz pohyby celého těla.... ta-dam ta-dam ta-dam... :) Co jiného by nás taky mohlo dovézt do Mekky moravských trampů, do bájného údolí Divoké Oslavy.
Naposledy jsem tu byla před 14 lety na vandru, kdy jsme za 6 dní obešli celou Oslavu od Náměště do Nové Vsi a poté přešli k Jihlavě a přes hráz Dalešické přehrady a rozhlednu Babylon se podél Oslavy vrátili zpět do Náměště. Celkem to bylo 69 km s plnou polní v červencových vedrech. Ale vzpomínáme na to rádi.
Nádraží v Náměšti je sympaticky maličké, s těmi nejužšími nástupišti, jaké jsem kde viděla. Cesta přes město utekla rychle a my začali vytrvale stoupat jarním zeleným lesíkem a příjemnou chráněnou cestou skrz pole. Zvyklí z chladných dní jsme se celkem navlékli, takže nadbytečné vrstvy oblečení šly rychle dolů.
Stezka skrz pole byla chráněná před sluncem rozkvetlými trnkami.
Stromy vzadu se táhnou kolem trati od Brna. A tady rybníček Kolomaz...
Občerstvili jsme se u studánky a pak trochu vyzkoušeli mapu, protože při čerstvé těžbě dřeva se lesáci turistickými značkami rozhodně nezalamovali.
Po hodince cesty jsme konečně sešli k Oslavě a jelikož se schylovalo k obědu, uvelebili jsme se do stínu na kamen k řece a vytáhli zásoby z batohu. Na bílých kamenech vyčuhujících z vody bylo zřetelné, že vody tu při jarním tání teklo daleko víc.
Svačíme
Příjemný chodníček nás vedl podél řeky. Chvilku těsně po jejím břehu, chvilku rozkvetlým zeleným podrostem přilehlých dubohabřin. Jarní vůně lesa, zpěv ptáků, šumění vody... ráj na zemi.
Oslávku znám vlastně vždycky v létě. Byli jsme tu několikrát v devadesátkách o letních prázdninách, pak ten červencový vandr... Tak jako Žďársko mám prochozené běžkařskou stopou, zakryté pod příkrovy sněhu nebo promáčené jarním táním v březnu... A jaro je tu, což ostatně všude, opravdu kouzelné.
Okolní kopce zatím nejsou moc vysoké...
Postupně se začal sklon řeky zvyšovat, přibývalo velkých kamenů a my klopýtali přes kameny a popadané kmeny těsně kolem vody. Však turistická cedulka na začátku upozorňuje, že jde o stezku pro zdatné turisty a za zvýšeného stavu vody či v zimním období je neprůchodná...
Jeden z úseků, kdy stezka šplhá na skálu vysoko nad vodou, je opatřen i řetězy.
Když jsem šplhala v onom místě nahoru v předklonu a rukama se přidržovala, najednou se mi zhoupl na krku foťák, sluneční clonou lehce drbnul do kamene, ale to stačilo, aby se clona uvolnila a plavným pádem skončila dole ve vodě. Nebudu vás napínat, vody zase tolik nebylo, abych se dolů nedostala suchou nohou těsně podél vody, clonu jsem našla zapíchlou v blátě a šťastně se s ní vrátila dokonce i kolem vody.
Na druhou stranu ze skály je sestup o něco "pozvolnější".
V zátočině za skálou (fotka výše) je trampská osada. A cedulek na památku jejím členům na kameni nad totemem (obnoven 2010) přibylo za tu dobu dost (na fotce před 14 lety je jedna...).
Co fotit dřív? Na jedné straně řeky zlomený strom....
...na druhé krásně barevná skála
Dobrodružná část pokračovala. Tohle jsou opravdu úseky Divoké Oslavy. Ne nadarmo chráněné.
A pak, za zatáčkou, jsou části úplně odlišné... a ten svěží les...
Druhý totem. U toho mám fotku ještě z dob dávnějších...
Je fajn, že totemy ještě stojí, že je někdo opravil. Jen by mě zajímalo, zda se ještě v mladé generaci najdou pokračovatelé trampské tradice, kteří totemy a místo zachovají po další roky...
Pár detailů z podrostu - sasanka
Orsej
No, a pak, abychom nemuseli brodit, jsme následovali dál červenou značku, která musí prudké skály níže po toku obcházet vrchem.
Nahoře se vinula úzká stezka skrz suťoviska čerstvě zelené dubohabřiny. A občas nám dovolilo sporé olistění malé výhledy do velkého údolí.
Detail čerstvě rozbité skály
V místech, kde se Oslava začíná nejvíc točit a kde přibývá skal, se na jednom skalnatém ostrohu rozkládají zbytky zříceniny hradu Lamberk. Kamenitá stezka vede těsně pod vrcholy okolních kopců, takže k hradu se musí dost sejít. Ale odbočka stojí za to (asi tato vidina hnala jeden mladý pár, který snášel v rukách po kamenech kočárek s dítětem několik set metrů...).
Hrad měl podobný osud jako většina zřícenin v okolí v údolí Oslavy a Jihlavy – byl postaven ve 14. století ale o sto let později už zanikl. Proto tu ani nenajdeme moc zbytků - jen příkop, valy a malý kousek zdi. Vlastní zřícenina ovšem není to, proč sem stojí za to jít. Hrad se nacházel na úzkém kamenném ostrohu odkud je perfektní výhled na meandrující řeku.
Nejznámější byl asi jeden z majitelů Jan Sokol z Lamberka, který byl zdatný válečník, účastnil se mnoha bitev - ubránil Znojmo proti Zikmundovi či se účastnil bitvy u Grunwaldu r. 1410, kde byl pověřen sestavením vojska proti Řádu německých rytířů.
Nezbytná vyhlídka proti proudu řeky. A nezbytný odpočinek.
Na levém, pozvolnějším kopci se rozkládal druhý hrad - Sedlecký hrad (Nový hrad). Byl poměrně malý, moc se o něm neví, postavil ho pravděpodobně nějaký man z třebíčského kláštera, snad na obranu... ale nestál déle než blízký Lamberk.
Vlevo se začíná zvedat mírný svah vedoucí k Sedleckému hradu.
Okolní kopce jsou vysoko.
Pokračujeme dál stezkou přes kamenné moře.
Kamenné moře a na protějším kopci altánek Gloriet. Ten nás ještě čeká. Ale mezitím budeme muset klesnout k vodě a zase vystoupat...
Pohled zpátky k Lamberku. Vidět jsou hlavně skály na protějším svahu, který potom přechází ostroh Sedleckého hradu..
Kamenné moře už zarostlé mechem - a v pravo superzatočený habr.
Pak následovala cesta dolů, naštěstí po lesní zpevněné cestě. Na druhou stranu řeky jsme se dostali přes nový bytelný most a pak jsme zabrali, abychom se vyškrábali zase nahoru, k empírovému zámečku Vlčí kopec (tu jsme byli skoro před rokem, na kole...)
Na Vlčím kopci. Jo, pracovat tak u EONu...
Od altánku Gloriet nás dělilo ještě dost výškových metrů, ale abychom toho neměli málo, ještě jsme nějaké naklesali, abychom zase měli co stoupat :)
Abych to uvedla na pravou míru, gloriet je vlastně název zahradní/parkové stavby, která je podobná altánku, ale altánek to není... tu ho nazývají loveckým pavilonem. Byl vystavěn r. 1830, jako součást sídla na Vlčím kopci, původně historizující romantismus, později novogoticky přestavěn. Původně v něm byla dřevěná podlaha a kulatý stůl s židlemi.
Přecházíme strž jednoho z mnoha "přítoků" a teď už nás čeká stoupání na Gloriet.
Škrábeme se do kopce. Všude fialky.
Snaha byla odměněna krásným výhledem na dlouhý rovný úsek Oslavy. Ten ráda vynechám. Je to jen cesta podél nekonečné šňůry chat.
Les na této straně Oslavy byl místy zelenější... - však je to taky jihovýchodní svah.
U Glorietu vyrůstá ze skály zajímavá vykotlaná lípa...
Gloriet. Výhledem z jeho oken vás ani nebudu obtěžovat: větve skrz které prosvítal obrys protějších stěn údolí. Škoda (ale musím říct, že je vidět rozhodně víc, než v létě...).
Lepší výhledy skýtá vyhlídka o kousek dál, u odbočky na Sedlecký hrad. Ten je na placatém ostrohu pod námi. Mezi stromy hned pod skálou prosvítal úzký ostroh hradu Lamberk a Oslava tu dělá krásné obrácené S - obtéká Sedlecký hrad i Lamberk a její koryto bylo vidět nejen vpravo, ale i dole pod skálou ve stínu.
Čerstvá jarní zeleň. Obloha bez mráčku celý den.
Následovala cesta skrz prokácené pláně lesa s obrovskými hromadami navršených, převážně smrkových kmenů. Kůrovcová kalamita v plném proudu. Ještěže těm původním dubohabřinám a bukovým lesům taková spoušť nehrozí... do těchto oblastí smrk zkrátka nepatří.
Zpátky u Oslavy. Tentokrát na stinné straně.
Další zástupci podrostu - šťavel a podbílek šupinatý.
Vodopádek na přítoku - potoku s trochu neaktuálním názvem - Hučák :) Bejvávalo...
Přes roklinku Hučáku vede skoro 200 let starý Čertův most.
Od starého rekreačního areálu U Vlasáka nás zelená značka vedla příjemným malým údolíčkem potoka. Stoupání nám tak celkem uteklo a ani tolik nebolelo - hřál nás totiž pocit, že je to poslední větší stoupání dne :)
I tu bylo pár kaskád. Ale dolů se mi po těch kilometrech scházet nechtělo.
Záplava kvetoucích šťavelů v údolíčku
Jakmile jsme se dostali do míst, kde už se kopce narovnávají, opět jsme procházeli kolem obrovských hromad kmenů, které se táhly podél rovné lesní cesty do nevidím. Souhrou náhod začínaly zrovna u cedulky s nápisem: "Evropsky významná lokalita". Neskutečná ironie. Však taky někdo dopsal bílou barvou k cedulce: "Byla!"
Tohle je jen začátek. Hromada pokračovala s malými přestávkami dalších minimálně 100 metrů na každou stranu...
Pohled ke Zňátkám. A příjemné slunce klonící se k západu.
Sympatická zvonička na návsi ve Zňátkách.
Naše další cesta pokračovala po zelené značce opět údolím potoka, tentokrát už o poznání nepříjemnějšího. Voda v něm byla zpočátku mléčná, pěnivá a zapáchající, později plná mělčin se žabincem, aby se na konci údolí úplně vsákla do podloží. I tak... mohli by si ve Zňátkách pořídit kanalizaci...
Do Náměště jsme přišli podél řeky, kde nás zaujmula nenápadná stavba zapuštěná do břehu, s travnatou střechou, nenápadnými okny, jakoby splývala se svahem... A ejhle, ona to čistička odpadních vod. Naprosto zářný příklad, jak z podobných staveb udělat úplně normální, přirozenou a citlivou součást nábřeží, které slouží místním k procházkám!
Rozhodli jsme se, že zpátky to vezeme opět rychlíkem, v 19:45 a tak jsme se zbylý čas rozhodli strávit zaslouženou odměnou v hospodě. Zamířili jsme instinktivně na náměstí, kde jsme očekávali nějaký podnik. Jenže ouha, nikde nic. Kolem mostu a řeky jsme se vrátili zase zpátky a já automaticky zamířila do hospody, kde jsme končili i naše putování před 14 lety. Je to spíš takový pajzl, ale zahrádka vypadala pořád stejně sympaticky a na to jedno pivo a bezinkovou limonádu to bylo úplně akorát.
Nevím, co sochy na barokním mostě představují (je to uvedeno na ceduli na úpatí mostu), ale ta vlevo nepochybně ukazuje na zámek (kam taky jinam, je to místní dominanta viditelná odevšud), ta uprostřed nás zdraví po hipísácku a poslední nejspíš za chvilku spadne po zádech do vody... :)
Vlak měl ještě 10 minut zpoždění, ale úspěšně nás, za svitu velkého měsíce, dovezl do Brna. Měli jsme toho dost. V nohách, po líné zimě, jsme měli 23 kilometrů a asi 500 metrů úhrného převýšení (od Oslavy jsme vystoupali a zase klesli 4x, když nepočítám spoustu menších "polovičních" kopců). Naše bílá kůže vlivem celodenního slunce krásně zčervenala. Domů jsme dojeli o půl desáté, smyli ze sebe pot a špínu a usli zaslouženým spánkem.
Další den na nás však nečekal žádný odpočinek, ale desetikubíkový kontejner, který jsme celý den a půlku neděle plnili starým nábytkem a dalšími krámy...
Žádné komentáře:
Okomentovat