Cestou necestou...: Pieniny 2025 :: 3. den – Vysoké Tatry

Když už jsme takový kousek, bylo by škoda se nepodívat na Tatry trochu víc z blízka. A když to jde, ulehčíme si cestu koloběžkou.

Teploty i dnes neměly překračovat 25 stupňů, ale dobře ze včera víme, že na slunci je teplota jiná. Při zvážení všech dalších plánovaných výletů jsme se dneska rozhodli vyrazit do vyšších nadmořských výšek, kde by teplota mohla být ještě nižší a my tak snesli i dlouhý rukáv jako ochranu před sluncem.

Přejíždíme Lesnické sedlo. Krajina je tu opravdu okulahodící :)

Příprava sena na zimu.

V zatáčce silnice mají pastvinu blondýnky. Doufám, že se pořádně natřely opalovacím krémem, když se tak válejí na slunci :)

Po cestě. Odtud Tri Korony opravdu nevypadají jako tři. Ale na té nejvyšší nahoře je vyhlídka.

Navigace nás vedla přes vesnici Osturňa, takovým malým skanzenem. Dlouhá dědina plná dřevenic - goralských usadlostí. Každá jiná, některé více původní, některé méně. Však je tu už od roku 1979 památková rezervace (157 objektů je památkově chráněných). Dál jsme pokračovali lesní silničkou přes sedlo s výhledy na Belianské Tatry.

V Lysé Polaně jsme našli na parkovišti jedno z posledních míst (však jsme taky přijeli kolem jedenácté, klasika...). Parkovné nás vyšlo na mastných 10 euro (nebo 50 zlotých, platit můžete oběma), ale nije sa čomu čodovat – je to v podstatě jediné rozumné výchozí místo pro Poláky na zdolání jejich nejvyššího vrcholu – Rysů. Takže tu vlastně Poláci převažovali. Tak jako na včerejším výletě.

Bielovodská dolina se zařezává ze seberu přes 10 km do hloubi Tater, v podstatě až pod jejich nejvyšší vrchol Gerlachovský štít. Jako jedna z mála v Tatrách víc připomíná rovné alpské doliny s loukami a lesem (většina Tatranských dolin je spíš strmá). A právě kvůli takovému relativně rovnému terénu tu vede i cyklotrasa, a proto jsme si tu dovolili vytáhnout i koloběžky. Cyklotrasa logicky nikam nepokračuje, musíte se vrátit zpátky stejnou trasou. Ale výrazně ulehčí cestu – hlavně tu dolů.

Cesta je tu šotolinová, občas nějaký větší kámen, ale nic, co by se nedalo s našimi koloběžkami zvládnout. Už jsme jeli po horším terénu. Cyklistů jsme pár potkali, ale hlavně pěší. A Poláky.

Řeka Biela voda teče víc bokem od cesty, oddělení lesem, ale občas se potkáme. Jsme na začátku, takže před námi jsou zatím jen nižší kopce, tyhle jsou v Polsku.

I tu kvetou prstnatce Fuchsovy.

U horárni (myslivny) Biela voda. Louky skoro jako v Alpách. Jen ty kravičky chybí. Usadili jsme se do stínu přístřešku uprostřed louky a dalekohledem sledovali zástupy lidí na Rysech – té rozeklané hory přímo uprostřed.

Pohled na konec (nebo začátek?) Bielovodské doliny.

To je panorama od svačiny...

Na louce pcháč potoční

Na další louce kouhoutek luční. Nebo spíš u cesty.

Většinu cesty údolím jsme cítili takový nasládlý zápach. Vůně to byla možná chvilku, ale pak už její konstantní příval spíš vadil. Teď nevím, jestli to všechno byly devětsily nebo lopuchy. Ale vycházelo to z nich.

Znovu se potkáváme s řekou a štíty hor.

Tu vede cesta i hned vedle (vlevo řeka, vpravo cesta ztrácejícíse v šeru smrkového lesa).

Kýchavice na břehu

Za mostem, kde začala cesta už výrazněji měnit svůj sklon a povrch (objevovaly se čím dál častěji větší kameny), jsme schovali koloběžky do lesa mezi kopky borůvčí a vyrazili už pěšky. Dolů bychom to stejně nesjeli.

Fotogenické příkré skály Bielovodské věže (v popředí) a sníh pod vrcholy za kterými je Batizovská dolina.

Tatranská hornina je tak jiná od vápencových skal. Ty se v porovnání s těmito ostrými rozeklanými zdají tupé a zaoblené. Malé skalné okno uprostřed.

Skály Bielovodské věže

Všude kvetly fialové mléčivce horské

Vlevo nad námi hřeben vybíhající od Javorového štítu. Ten, podle barev, vypadá spíše vápencově.

Skály na levé straně doliny (pravé, pokud jdete dolů)

Dole řeka, my procházíme vykáceným lesem. Že by i tu řádil kůrovec?

A jelikož tu lesáci moc stromů nenechali a slunko nemilosrdně pražilo a i sil nám pomalu ubývalo, otočili jsme se a vydali se zase na cestu zpátky.

Kousek dál je ještě tábořiště, kde si lze na dřevěných podlážkách postavit stan a přespat. Ideální třeba jeden den večer dorazit na tábořiště a ráno potom pokračovat dál do hor. A třeba si tu cestu údolím zjednodušit na kole, jak jsme viděli u jedné z našich zastávek, kde jsme jedno schované kolo nalezli. Při návratu dolů z hor majiteli rozhodně pomůže.

Pětiprstka na louce

Louky tu kvetly krásně

Ohlédnutí. Už jedeme zpátky.

U horárni

Znovu prstnatec Fuchsův, tentokrát na slunci.

Na Lysou Poľanu jsme dorazili někdy kolem páté. Parkoviště prořídlo. Sbalili jsme zaprášené koloběžky a vydali se zase na cestu zpátky do Lesnice.

Výhled na Belianské Tatry po cestě

Někde u Veľké Frankové

Asi 16 km a převýšení kolem 280 m (z 970 v Lysé Poľaně po nějakých asi 1250 m.n.m. kdesi v dolině). Zatím asi nejvyšší nadmořská výška, kam jsme s koloběžkami dojeli :)