Pieniny 2025 :: 5. den - Kolem Dunajca do Červeného Kláštora

Nejteplejší den týdne jsme strávili projížďkou ve stinném údolí kolem Dunajca z Lesnice do Červeného Kláštera a zpět.

Na obloze už čtvrtý den v řadě ani mráček. Věc nevídaná. Na našich dovolených bývá většinou počasí dost nestabilní. Ale dnešní teploty se měly i tu přehoupnout přes třicítku, a tak jsme se před nimi chtěli schovat co nejvíce.

Vytáhli jsme koloběžky, svezli se dolů k Dunajcu a vyrazili podél něj, v příjemném, dosud chladném stínu, proti proudu řeky.

Cesta šotolinová, příjemná jen s pár menšími kopečky. Koloběžky jsme měli zaprášené už z Bielovodské doliny, takže nám to bylo fuk. 

Cyklistů bylo, i nějací pěší, ale asi ne takový provoz, jako na řece, kde se pltě střídaly s rafty a dalšími loděmi.

Ústí Lesnického potoka. A vzadu kouká vrcholová skalka vyhlídky Sokolica, na které jsme byli před pár dny. 

 

 Sokolica zase z jiného místa. Je opravdu vysoko. Nad údolím Dunajca se tyčí asi 300 metrů.

 

 Tu i s okolními skalami. Impozantní.

 

 Cesta vedla hlavně ve stínu, jen s pár úseky na slunci. Dopoledne tu byl ještě trochu chlad.

Každou chvilku se objevila u cesty nějaká lavička, takže jsme se po cestě zastavili několikrát, abychom chvilku poseděli, napili se, pokochali skalami nebo jen sledovali lodě a pltě, jak překonávají peřeje.

Dunajec vlastně teče hlavně v Polsku. Slovensko si ho půjčuje jen na hranici na asi 15 km úsek. Pramení pod Tatrami (kde jinde), v Polsku se do něj vlévá i Poprad a nakonec vteče do Visly kus za Tarnówem.

V Červeném Kláštore byla hlavní mise nakoupit čaje - mama si tu kdysi, před těmi spousty lety, kdy jsme místní vody spluli na pltích, koupila čaj a moc jí chutnal - jelikož nabídka byla široká, nakoupila jsem jich radši víc, přidala i oplatky, a pak jsem musela vést foťák venku, abych vše pobrala do batohu.

Na prohlídku kláštera jsme nešli. Původně kartuziánský klášter býval významný, jinak by se na jeho zničení nezaměřili samotní husité. Ale byl výrazně přestavěn v baroku a původních starých prostor už tu tolik není. Klášter v 18. století proslavil mnich Cyprián nejen svou lékárnou, ale i jinými vynálezy. Josef II. klášter zrušil a od té doby už se pořádně neobnovil. Nicméně lékarna a bylinky jsou dnes jedním ze stěžejních témat. A nedaleká firma ze Staré Ľubovně vyrábějící bylinné čaje má aspoň odbyt. Zrovna jeden popíjím při psaní tohoto příspěvku :)

Klášter nabízí i ubytování v duchu klášterním – v tichu a klidu. Zejména mimo hlavní sezónu. Jindy to ani nejde. Lidí je tu spoustu, klášter stojí hned u hlavní cesty, kousek od něj kemp... Kdyby tu mniši ještě byli, klid by tu rozhodně neměli.

Výhled z lávky, která spojuje Červený Kláštor a Stromowce Nizne. A plť zdolává peřeje. 

 

Jistě, pohled na Tri Korony s Dunajcem nesmí chybět.

 

 Lávka přes Dunajec a nezbytné Tatry. Belianské.

Zapadli jsme do jedné z četných restaurací na nábřeží. Takhle měla i pár stolů za domem, mimo ruch aut, kol a lidí. Jistě, že přišly na řadu obligátní halušky. Jak jinak, na Slovensku.

A jelikož tu nebylo co jiného, vydali jsme se pomalu zase na cestu zpět. Ale dolů to jde vždycky rychleji, takže osmikilometrový úsek kolem vody jsme projeli ani nevíme jak.

Cesta kolem Dunajca mezi Červeným Kláštorom a polskou Szczawnicou se začala budovat v 19. století na popud majitele lázní ve Szczawnici. Za ten čas vystřídala řadu podob a současný stav je z období za covidu, kdy byla kompletně rekonstruovaná. Vede jen po slovenské straně a vede celou dobu pár metrů nad hladinou, takže se k vodě dostanete jen na pár místech.

Cestu obnovili za covidu.  

 

 Idylka.

 

Provoz na vodě i na souši je tu slušný. Četné firmy, slovenské i polské, nabízí pltě, rafty a pak je tu spousta vodáků, kteří jedou na vlastních lodích. Jedni takoví, na nafukovací pálavě projeli kolem a nemohli zůstat nepovšimnutí. Na celé údolí nahlas vyhrávali Nedvědi z repráku. To nemohl být nikdo jiný než Češi. Jak jsem se za ně styděla! Ani ne tak kvůli Nedvědům, ale tomu, že tak ruší veřejný prostor a přírodu. Ale některým lidem prostě chybí gen ohleduplnosti a ani by to, bohužel, nepochopili. Radši jsme počkali a nechali je odjet. Netřeba si kazit výlet.

 

Znovu pohled nad Sokolicu vypínající se nad Dunajcem. Skoro se mi to dohromady nevešlo do foťáku. 

 

 Příjemná cesta ve stínu. A z kopce jely koloběžky skoro samy.

 

Blížíme se ke konci. Ještě poslední zatáčka.

 

 

 

 Na skále

 

 

 

A tady, u ústí Lesnického potoka nás čeká už jen cesta do kopce.

Zvládli jsme to rychle. Byly čtyři hodiny a my se v tom největším vedru škrábali nahoru do dědiny.

Jelikož jsme dobře větrali přes noc (a noci byly doposud chladné), i přes to, že máme pokoj pod střechou, bylo v něm snesitelně i za tak horkého dne. Bohužel, do vedlejšího pokoje se nastěhovala polská rodinka a jelikož konstrukčně to penzion nemá úplně vychytané, byli dost slyšet.

23 km, převýšení 170 metrů – samotné převýšení kolem vody bylo 80 metrů na 8 kilometrech, do Lesnice od vody to bylo 90 metrů na 3 kilometrech.

 

Kam dál?

:: Předchozí den – Lesnické sedlo a Plašná

:: Následující den – Stará Ľubovňa a Vyšné Ružbachy (připravuji)

:: Itinerář dovolené