Vyrazili jsme tradičně - v jedenáct z domu. A dost času spolkla i samotná cesta. Ivančice by na tom byly daleko líp, kdyby k nim vedla alespoň trochu rozumná a rovná cesta. A objížďka Jamolic nás taky dost zaskočila.
Nicméně, v poledne jsme parkovali u hráze Dalešické přehrady, osedlali oře, namazali se opalovacím krémem a vyrazili na okruh.
Místní kraj znám dobře. Jezdili jsme sem - do Hartvíkovic do kempu a potom i do Kramolína na chatu každý první prázdninový týden. Takže údolí Oslavy a Jihlavy mám prochozené a proježděné poměrně dobře. Ale časy i místa se mění a já tu už dobrých 13 let (!) nebyla (když nepočítám výlet do údolí Jihlavy 2012, kdy jsme se v Dalešicích zastavili taktéž).
Vzali jsme kola a rozhodli se využít většího rádiusu, který tento prostředek umožňuje. Jelikož meteorologové slibovali nebe téměř bez mráčku, naši trasu jsme plánovali především lesem.
Pohled na Dalešickou elektrárnu. Kdysi jsme tam byli na exkurzi.
Kramolín jsme jen projeli a pokračovali kolem vojenského letiště do Sedlce. Pamatuji si, jak se tu ještě v devadesátkách hojně létalo. My seděli v Popůvkách na jakýchsi kládách u plotu letiště a na ranveji rolovaly stíhačky. A randál to byl takový, že se nám třásly vnitřnosti. Takže místní si nejspíš docela oddechli, když se letový provoz trochu omezil.
Za Sedlcem jsme se zanořili konečně do lesa.
U Sedlecké hájovny mají laňky...
...a výhled na vojenské letiště
Příjemné cesty skrz les
Haugwitzovu alej jsme nemohli vynechat.
Haugwitzova alej je dost netypická - je totiž buková. Stromy mají stáří okolo 150 let a je jich tu na necelém kilometru kolem 150 kousků - v polovině 19. století tu totiž Jindřich Haugwitz (syn ministra a rádce Marie Terezie) postavil empírový zámeček nad údolím Oslavy, dnes zvaný Vlčí kopec, kde se nyní nachází rekreační středisko EONu.
Taktéž na Zeleném kopci (491 m.n.m.) na druhé straně lesa, blíž řece Jihlavě, nechal postavit rozhlednu. V prusko-rakouských válkách sloužila jako obranná věž a byla poškozena a tak z původních 40 metrů má dnes jen 25. Ale i to stačí, abyste se dostali nad úroveň okolních stromů a rozhlédli se po kraji.
Rozhledna Babylon.
Nyní se na rozhledně vybírá vstupné. Tehdy si pamatuju, že bývala otevřená o víkendech a jinak si člověk musel sejít do Kramolína vyzvednout si klíče a zase je tam vrátit :)
Svačíme pod kaštany
Příjemná loučka
Rozhled není nijak oslňující, ale o to tu nejde.
Perfektní dřevěné točité schodiště. Ještě původní, dubové, se 105 stupni.
Smolnička s motýlem (hnědásek nebo perleťovec?)
Poté jsme sjeli dolů k Mohelnu.
Na Mohelenské hadcové stepi se pasou ovečky
Příjemný den, spíš letní, než květnový...
Žluťásek na typickém porostu stepi. Víc se nepřiblížil.
Meandr řeky Jihlavy. Vpravo vzadu se modrá zábradlí hráze Mohelenské nádrže.
Bez těch Dukovan by místní panorama bylo takové "nudné" (ta stříbrná barva trávníku jsou "vousy" kavylu)
Netradiční značka. A že jsme těch syslů potkali... ani jednoho.
Pohled dolů z hráze Mohelenské nádrže. A na obzoru se vypínají vyprahlé skály přecházející ve step. Čeho jsme si na okolních lesích všimli - četné borovice usychají. A to je co říct, protože tento strom většinou nedostatek vody zvládá celkem dobře.
Zřícenina hradu Rabštejn. S nepříjemnou zvukovou kulisou nedaleké čerpačky pro elektrárnu (čerpají odsud chladicí vodu a vypouští odpadní). Jinak by to mohlo být ideální místečko pro přenocování.
Hrad Rabštejn pochází ze 14. století, ale dlouho nevydržel - dostal se do rukou loupeživých band a proto byl v 15. století radši rozbořen. Podobný osud potkalo hned několik místních hradů.
Výhled na přehradu, směrem "proti proudu". Vlevo, v zálivu mimo fotku je čerpací stanice Dukovan. Na skalce přede mnou torzo kříže.
Kříž na skále je na památku jedné mladé hraběnky, která se zamilovala do mlynářského synka, ale matka jí vybrala někoho jiného. A tak svou situaci vyřešila skokem ze skály. Když uvážíme, že tehdy tu ani nebyla přehrada a dno údolí bylo ještě hlouběji...
Na vyhlídce. Smolniček tu rostlo spoustu.
A ano, mise splněna. Navíc jsme den zakončili výbornou večeří, až jsme se sotva odvalili k autu.
Večer nás ještě čekalo chystání na služební cestu - Marek bral piva do Japonska, tak jsme je na cestu museli pořádně zabalit. A teď už můžu napsat - přežily to :)
Celkem jsme ujeli jen nějakých 35 km, ale i to nám stačilo. Ve zdejší krajině "nahoru dolu" je každý kilometr znát.
Žádné komentáře:
Okomentovat