Letošní léto uteklo rychle. Možná kvůli tomu, že začlo brzo, vlastně už na jaře :)
A tak po suchách a vedrech jsem si na začátku srpna připadala jako v září. Švestky i hrušky sklizeny, stromům žloutnou a hnědnou listy, práší se i v jinak vždy vlhkém vysočinovském hvozdu...
Podnikli jsme několik výletů po známým trasách, kde už foťák beru spíše ze zvyku a fotím jen výjimečně. A mnoho zážitků tak zůstane jen v mé paměti.
Ještě na začátku června jsme využili pěkného dne a vyrazili v Malých Karpatech na kolách na návštěvu. Deset kiláků tam přes les a deset zpátky, to je v pohodě. Jenže, to by Marek nesměl vymyslet super zkratku, kterou já ještě prodloužila :)
Běloskvrnáč pampeliškový byl všude.
Malých Karpatech se v lese občas najde louka s ovocnými stromy. Je to pozůstatek po "huncokároch" - obyvatel, kteří byli většinou německého původu a pracovali v místních lesích.
Ve stínu bylo příjemně.
Zkratka vedla přes Zvernicu, dříve zapovězený prostor u Častej, kde si poľovníci ohradili velký kus lesa, chovají tam nadbytek zvěře, přikrmují je a chodí střílet. Nic proti tomu, ale donedávna tu byl běžných lidem z nepochopitelného důvodu vstup zakázán. Nyní prohráli soud a les musí být přístupný a tak všechny brány už bývají odemknuté. Konečně.
Ve zvernici, která oplocuje vlastně takový kotel vymezený Taricovými skalami, Bielou skalou a Keltekem, má les trochu jiný charakter. Každou chvilku jsme narazili na nějakou loučku, kde zvířata přikrmují. Taktéž jsme poměrně často cítili jejich charakteristický pach (a to nejen bobků). Ale těch skutečných jsme zase tolik neviděli.
Ohlédnutí zpátky ke Kukle.
Chtěli jsme objet Malé Vápenné, charakteristický hřebínek, který se vypíná kousek od hradu Červený Kameň, ale jelikož jsme neměli mapu a jen tak od oka odhadovali terén, nakonec jsme objeli další kopec - Egreš. Bylo to sice delší a po horší cestě a prodloužilo nám to trasu o deset kilometrů... ale nevadí. V Častej už nás čekal oběd na stole, takže strasti cesty byly rychle zapomenuty.
Vracíme se domů. U Červeného Kameňa zrovna byly lípy v plném květu.
Už cestou z Brna jsme obdivovali záhorské planiny, které byly žluté od množství divizen. Naposledy jsme je takto ve větším množství viděli před třemi lety na začátku července na Klokoči. Ale na Záhorí nikdy a ne v takovém množství. Byly všude. A když jsme se vraceli do Brna a slunko se zrovna klonilo k západu, neodolali jsme, chvilku zastavili a kochali se lány žluté.
Mezi diviznami se svíjela dlouhá květenství kavylu.
Na přelomu června a července se přede mnou rýsoval docela pěkný víkend a zrovna jsem byla v Brně. A tam se mi teda trčet nechtělo. Naši byli akorát na Vysočině, tak jsem toho využila, v sobotu ráno sedla na vlak a jela dělat něco užitečného - v sobotu jsme ořezávali větve z polámaných a vyvrácených stromů, které nám v lese nechala listopadová vichřice a v neděli jsme šli na borůvky.
Uklízení lesa je momentálně asi nejčastější činností, kterou na chalupě provádíme, když není ještě moc vedro. A ještě to nějakou dobu dělat budeme. Práce je tam dost.
Před naší červencovou dovolenou jsme si v sobotu (14.7.) vyšlápli s Markovým kolegou na kolách v Malých Karpatech. Oblíbené kolečko přes Zošku (ten kopec je větší a větší), Čermák a Hubalovú jsme tentokrát prodloužili sjezdem podél Gidry ve Zvernici k Papierničce a teď už krátkým výšlapem na Červený Kameň. Tam zrovna probíhal nějaký dětský den plný skákacích hradů, ale v Taverně bylo naštěstí volno, tak jsme se najedli a vyrazili zase zpátky. Příjemný výlet.
Fúgelka, stará přehrada na Gidre ve zvernici.
Poslední červencový týden jsem měla ještě dovolenou, Marek musel do práce a tak jsem vytáhla naše zase na Vysočinu. V letošním červenci jsem tam už sice potřetí, ale to se neomrzí. Tam je hezky pořád. A navíc, hlásili vedro, takže kde jinde ho přežít, než ve vyšší nadmořské výšce.
Temné hvozdy.
Ještě nebylo takové sucho a tak louky byly ještě rozkvetlé.
Na Kamenici. Bylo vidět až na Orlické hory. Foukalo tu a v poledne mi chvilkama byla i zima. V Brně bych už umírala vedrem.
V lese byl příjemný chládek, ale ani větev se nepohla.
Ve studánce voda jen prosakovala.
Tady musí čepovat něco dobrého, když je tu tak narváno :)
A jen o týden později, na začátku srpna, po týdnu veder, už krajina na Vysočině byla jako poušť. Tentokrát jsme vzali Hanku, Káju a Markovu mamku, aby se i oni trochu schladili (na záchodě jsme měli úžasné 23 stupně, o sklepě ani nemluvím). Žádný extra plán jsme neměli, prostě jen přežít vedro.
Program ale přijel za námi. Už 22. ročník mezinárodního 4-etapového cyklistického závodu Vysočina. A jedna z etap, startující v Bystřici, jede i přes naši dědinu. A tak stačilo jen chvíli po startu zaujmout místo a počkat si. Ale jelikož přes nás projíždí z kopce (18 % klesání!), moc jsme si jich neužili. Bylo to bzummm a byli fuč :) O to víc obdivuji, jak dokážou jet v takové rychlosti a takovým terénem (úzká silnička se spoustou zatáček) v pelotonu, nahuštění jeden na druhého. Naštěstí asi třicetikilometrový okruh jeli čtyřikrát, takže jsme si je mohli ještě užít (já se šla nakonec podívat až na poslední kolo, ale sousedé nadšeně povzbuzovali i s vlajkou).
Před začátkem kopce dolů
Odpoledne jsme se šli projít do lesa, doufajíce, že se trochu schladíme a nasajeme zdejší vlhko. Omyl. Potůčky tekly jako vždy, ale jinak bylo vše neuvěřitelně suché a vyprahlé. Tak si to nepamatuji. I tu jsme měli 32 stupňů ve stínu. Naštěstí se v neděli trochu ochladilo (v poledne bylo 24 stupňů). Ale jakmile vysvitlo slunko, zase bylo vedro.
Po sklizni.
Úžasně sladké a šťavnaté ostružiny. Kde v tomto počasí vzaly vláhu? Vedle rostoucí maliny byly úplně maličké a seschlé.
V neděli jsme se ještě před odjezdem prošli po Jimramově, dali si něco malého v místním Bistru a vyrazili zpět domů, do rozpáleného Brna.
Svratka v Jimramově. Žalostně málo vody.
Dnes, když příspěvek píšu, se ochladilo na příjemných 21 stupňů (v deset dopoledne), z těch třiceti, které byly na teploměru ve čtvrtek v jedenáct večer.
Po horkém srpnu jsme zakončili léto odpoledním výletem do Předklášteří na začátku září. Oba jsme tu byli separátně několikrát, ale vždy jen venku, nikdy vevnitř v klášteře. A tak jsme dnes vyrazili na oběd do Tišnovské Rychty, prohlédli si klášter Porta Coeli a zakončili to návštěvou oblíbené cukrárny Diana :)
Škoda, že jsme přijeli už celkem pozdě a stihli jsme tak prohlídku jen kláštera - určitě by mohly být zajímavé i expozice v místním muzeu. Interiéry románsko-gotického kostela a přilehlé křížové chodby byly působivé, o něco horší to bylo s výkladem paní průvodkyně, která nám předvedla pravý nefalšovaný průvodcovský přízvuk. A nezapomněla dodat i smyšlenou historku o vzniku stavební chyby v kostele či zvířecím strážci v portále čekajícím na svou kořist. Její výklad byl celkově dosti úsporný, že jsme po návratu domů sedli k internetu a hodnou chvíli si dohledávali souvislosti, abychom si z návštěvy kláštera něco odnesli. Škoda. Ale asi, co bychom chtěli za 45 Kč :/.
Vlevo boční loď kostela s románskou rozetou.
Dobře známý pohled na portál a rozetu hlavního kostela.
I na hřbitově mají kapli, která je původně z 16. století.
Pro dobrovolníky trocha souvislostí a zajímavostí v kontextu s našimi nedávnými událostmi:
Klášter nechala postavit manželka Přemysla Otakara I. Konstancie po jeho smrti a stavba byla zahájena v roce 1232. Konstancie byla jeho druhou manželkou, tu první, Adlétu, Přemysl zavrhl, což bylo na tehdejší dobu značně smělé rozhodnutí. Ale jelikož byla Konstancie uherskou princeznou, jeho pohnutky byly jasné. S Adlétou prý byl příbuzný - jako by to v té době někomu vadilo. Adléta se bránila, ale nebylo jí to nic platné. Jejich syn Vratislav nebyl jmenován následníkem trůnu.
Původně chtěla Konstancie postavit klášter v Praze. Dnes tam stojí klášter klarisek a minoritů Na Františku, který nechala založit její dcera sv. Anežka Česká. Mimo jiné, Konstancie založila i hrad Červený Kameň v Malých Karpatech, kde Marek provázel na civilce :).
Jedná se o Cisterciácký klášter (o cisterciácích pěkně píší na stránkách kláštera ve Vyšším Brodě). Dříve jich bylo po českých zemích víc, ale nakonec do dnešních dní přežily dva - mužský ve Vyšším Brodě (založen Vokem z Rožmberka roku 1259) a ženský tu, v Předklášteří. Ve Zlaté Koruně, kde jsme byli před 14 dny, byl také původně cisterciácký klášter. Cistericiáci se kromě víry zabývají hlavně zemědělstvím. Jde o kontemplativní řád - tzn. že se hlavně modlí, žijí v tichu, v ústraní, uzavření. Podobně jako např. Betlémské mnišky, kam se uchýlila moje kamarádka, kterou jsme zrovna o prázdninách v klášteře navšítili.
K snižování počtu klášterů docházelo v průběhu staletí několikrát. Když pominu války a komunismus, největší ránu jim zasadil asi reformní Josef II. (syn Marie Terezie), kterému majetek církve značně ležel v žaludku. Zrovna tu, v Předklášteří, klášter zrušil a budovy pronajal Wilhelmu Mundymu, který si tu zřídil textilku. V tehdejších dobách šlo o druh průmyslu, který se v Brně a okolí velmi rozvíjel - jako náhodou jsem na dovolené v Novohradských horách četla knížku o Brněnském Manchestru - Fabrika od Kateřiny Tučkové (Doporučuji!). Mundy se tak vypracoval, že si koupil panství Tišnov, Veveří a Říčany (ano, i s hradem Veveří). Jeho syn vybudované impérium rozprodal, koupil si zámek v Račicích a choval tam ovce, jejichž vlnu prodával brněnským soukeníkům.
Klášter byl znovuobnoven roku 1901, kdy byl přistaven nový kostel v podobném slohu jako původní - jen novogotický, který nyní používají sestry. Ten původní, Nanebevzetí Panny Marie, je farní kostel využívaný běžnými věřícími.
Co se týče samotné stavby, prolíná se tu románský sloh s gotickým, podobně jako například v bazilice v Třebíči, která byla postavena jen asi o deset let později (s přilehlým benediktýnským klášterem). Z podobného období je potom i kostel sv. Mikuláše v Boleticích, kde jsme byli letos též.
A jelikož poslední část dopisuji už v půlce října a venku je stále dvacet stupňů, myslím, že léto ještě neskončilo :)
Žádné komentáře:
Okomentovat