Letní přechod části Malých Karpat 4.-5.7.2015

Horký letní víkend jsme strávili v příjemném chladu malokarpatských lesů. Jen tak nalehko, v sandálech, krátkém rukávu a spali jsme pod širákem mezi rozkvetlými diviznami.

"Má být pěkný víkend. Bez deště, teplo, přes třicet. Co kdybysme někam vyrazili do lesa? Tam bude líp."
"Co náš dlouho plánovaný přechod Malých Karpat ze Smolenic do Harmónie?"
"V sandálech, v triku, kraťasích, s tenkým spacákem pod širákem, bez vařiče, jen tak nalehko?"
"Jdeme."
"Ráno bude teplo. Autobus nám jede v šest a pak až v devět."
"Jedeme v šest."
"Takže nařizuju budíka na pátou."

Budík nás probudil do právě se rozvíjejícího dne. Slunko ještě nízko nad obzorem, příjemný chládek. Sbalit nachystané batohy, každý malý bochníček žitného chleba, čerstvě otrhané okurky z balkonu, paštika, rajčata, jablka a něco sladkého na zub. Šátek pro případ, že by bylo večer chladno, plavky. Batoh byl lehký jako peříčko. Váha naskočila teprve s nejtěžším břemenem – s dvěma 1,5 litrovými petlahvemi vody. Opalovací krém, foťák s lehkou 35mm přes rameno a můžeme vyrazit. Dokonce s malinkým předstihem.

Ale...

... to by Marek nesměl v půli cesty zjistit, že nechal doma slamák a sluneční brýle. Vzala jsem jeho batoh přes rameno, vody jsme odložili do trávy, já se pomalu vydala k autobusu a Marek si dal ranní sprint. Nebudu vás napínat, ještě jsme na autobus asi 5 minut čekali. Ještěže jsme si dali rezervu.

Vystoupili jsme za Smolenice u Chemolaku a vyrazili po silničce vzhůru vzít ztečí nejvyšší vrchol Malých Karpat - Záruby (767 m.n.m). Ať máme to nejhorší za sebou hned na začátku.

Ranní okraj cesty

Smolenický zámek

Pod skalou Havranica jsme se napojili na červenou - proslulou cestu SNP, která nás měla zavést s menšími odbočkami až na Čermákovu lúku. Ale nepředbíhejme, to až zítra.

Výhled ze skal Havranica. Už začíná solidně péct slunko - a to je teprve něco po osmé. V dáli za smogem vykukuje Inovec (vlevo) a Zobor (vpravo). I komíny Jaslovských Bohunic jsou vidět.

Pohled směrem do srdce Malých Karpat. Dvojkopec uprostřed je Keltek, vlevo vzadu hřeben s vrcholem Veľká Homoľa.

Rozchodník

Pokochali jsme se výhledem a krásným letním teplým ránem. Všude ještě kvetly kytky, les i podrost byl krásně svěže zelený - inu, začátek prázdnin. I tak už bylo ale cítit, že je docela dost sucho.

Kopec nám dal zabrat, ale naštěstí občas na hřebeni Havranice pofukovalo, takže zvyšující se vedro bylo ještě snesitelné.

Na hřebeni Havranica. Na zemi porosty drnavce lékařského (slovensky múrovník, příbuzný kopřivy, ale nepálí, jeho kouřem se prý ve středověku vyháněl ďábel, jako léčivka se už moc nepoužívá - dřív na močové ústrojí).

Ztepilý jasan :)

Po malém občerstvení na Zárubách jsme se vydali na sestup dolů po skalnatém hřebeni ke zřícenině Ostrý Kameň. Procházeli jsme přes vrcholové partie lesa, který je značně poznamenán námrazou ze zimy - olámané popadané větvě všude po lese.

Námraza poslední zimu polámala vrcholky stromů především na hřebenech.

Přes skalnatý hřeben klesáme k Ostrému Kameni. Před námi vrchol Veterlínu. A kvete divizna... to znamená, že možná vyhmátneme pravý čas na Klokoči...

Zřícenina hradu Ostrý kameň

Pohled zpět na skalnatá bralá. Slunko nemilosrdně peče.

Výhledy z hradu na vodní nádrž Buková.

Bylo teplo, my potřebovali vodu do zásoby a trochu se ovlažit. Něco na zub by taky neškodilo. A tak jsme se vydali k vodní nádrži Buková, kde nějaký ten kiosek je. Dříve tu fungoval i kemp, chatky a koupání - rekreační středisko to bylo oblíbené. Byla jsem tu i já s našima - když mi byly dva roky. Prý jsem nechtěla do vody a mačkala jsem malé žabičky...

Na straně od Zárub stojí jeden kiosek a několik stanů a rybářů. I když jsou všude cedule zákaz rybaření, zákaz stanování a zákaz koupání... Nikdo si z toho nic nedělá. V kiosku vyhrávala hudba jak u kolotočů, že naši objednávku v okýnku skoro neslyšeli. Když jsme usedali s kofolou a pivem ke stolu, z reprobeden se ozvalo: Už nám lásko není dvacet let. Pobaveně jsme se na sebe usmáli a ponořili se o dobrých 20 let zpátky... :)

Koupání je v nádrži přístupnější ze strany druhé a tak jsme to šli vyzkoušet i tam. V kiosku si opět dali limču a kafe a zkusili jejich klobásku. Byl jí kus, byla mastná a my litovali, že jsme si nedali párky naproti. Do vody jsme nakonec nevlezli. Byla docela zelená. Ale odvážlivci se našli.

Odpočíváme ve stínu.

Chvilku jsme si poleželi ve stínu a vydali zpět na cestu. U prvního kiosku ještě nabrali u umývárek vodu a vrátili se zpět na červenou.

A pak, postupným stoupáním a hlavně příjemně chladným lesem jsme šplhali až na Amonovu lúku.

Všechny čtyři barvy - to se často nevidí.

Devětsil

U Mon Repos jsme potkali koníky.

Původně jsme chtěli u Mon Repos posedět a občerstvit se, ale už nás někdo předběhl, připravoval grilování a zabral všechny lavičky. A tak jsme ještě kousek šlapali a dali si svačinu na pařezu.

Úsek lesa od Mon Repos po Amonovu lúku je opravdu krásný.

Už jsme na Amonově Lúke. Další zastávka a odpočinek. 

Studánka pod Amonovou lúkou. Netekla. Tak jsme se aspoň trochu omyli od soli vodou ze skruže, kde bydlel čolek.

Společné chvilky na louce.

I tu jsme chvilku poleželi ve stínu a s klonícím se slunkem pokračovali směr Klokoč, kde jsme chtěli přespat.

V lese byla docela tma, ale moc příjemné světlo.

Na Klokoči jsme vychytali parádní zapadající slunko, atmosféru a hlavně - rozkvetlé divizny. Zaoblený hřeben Klokoče se svými loukami a zakroucenými stromy se vymyká všem okolním vrcholům okolí které jsou skalnaté, ostré a příkré (Vápenná, Vysoká, Záruby, Veterlín, Čierna Skala, Kršlenica) hlavně proto, že není, jako ony, bílý vápencový, ale tmavý vulkanický (bazalt, čedič).

Klokoč je vyhlášen svými roztodivnými stromy.

A my se těšili hlavně na jeho rozkvetlé divizny, které jsme tu v seschlém stavu obdivovali v listopadu 2010.

Louky Klokoče před námi. Nad námi se tyčí Vápenná a vlevo za ní Vysoká.

A divizen tu bylo všude spousta. Navíc zalité nádherným večerním sluncem... a krásné výhledy na Malé Karpaty. Co vám budu povídat. Nadšeně jsem cvakala s foťákem a běhala po okolí. Z blízkých svahů byly slyšet mečící mufloni.

Pak jsme na vrcholu Klokoče, pod křížem rozložili spaní a kochali se výhledy a diviznami až do západu slunka a chvíli po něm usli - den byl dlouhý a náročný. 


Keltek. Jeden vrchol volně přístupný, druhý ve zvernici.

Vrcholový kopec.

Večerní výhledy ze spacáku. Parádní letní atmosféra a úžasný výhled. (kliknutím na fotku ji otevřete ve větším rozlišení)

Výhled směrem na Veľkou Homoľu.

Tzv. zlatá hodinka, kdy sklon a barva světla nahrává fotografům

Slunko se pomalu blíží k obzoru záhorské nížiny.

Teplou noc nám zpříjemňoval větřík a hlavně prostor všude kolem nás. Ráno bylo neméně kouzelné jako večer.

Když jsme leželi ráno ještě ve spacácích, najednou se nad námi ozvaly kroky a v našem zorném poli se objevil starší pán v běžeckém. Prohodili jsme pár vět a běžel zase dál, aby nevychladl. Prý tu minulý týden žádné divizny ještě nekvetly. A byla mlha.

Divizna ozdobná (slovensky divozel) tu určitě kvete ještě víc, my byli teprve na začátku rozkvětu, byla tu spousta zárodků, ještě nevykvetlých.

Ranní výhledy. Vysoká.

Stromy na Klokoči jsou každý unikát.

Divizny – "divné malé stromy" :)

Další strom do sbírky. 

Divizny jsou na všech malých i větších loukách, které se na Klokoči rozkládají. Na této pilně pracují čmeldové.

Vcházíme do lesa. I tu jsou stromiska.

Tentokrát už Mesačná lúka. Divizny nikde.

I tu je studánka bez výtoku. Inu, vápenec.

Hřeben Vápenné byl únavný. Klopýtali jsme přes kamenní cestičkou ztrácející se v podrostu, vedro, dusno, ani lísteček se nepohnul. A to nebylo ani deset hodin!

Výhledy jsou z Vápenné krásné. Vlevo od bodláku Veľká Homoľa. Kolem dní dnes ještě půjdeme. Za blízkým hřebenem se rozprostírá zvernica, kterou musíme zprava obejít.

Vysoká. Původně jsme přemýšleli, že bysme se zašli podívat i na ni, ale včas jsme to zavrhli. Budeme toho mít i tak dost.

I tu, na Vápenné jsme potkali cyklisty pachtící se se svými koly přes skalnatou pěšinu těsně pod vrcholem. Jednoho podobného už jsme potkali na vrcholu Zárub. Nechápu, proč se vydávají s kolem do takovýchle koutů. V Malých Karpatech je spousta jiných krásných míst, která jsou na kolech dobře sjízdná. Skalnatý hřeben Vápenné mezi ně rozhodně nepatří. Ledaže rádi vzpíráte a nosíte kolo z obrovských schodů, kde má člověk problém projít sám, natož s 12–15 kg rozměrným závažím. Navíc, v takovém vedru...

Za celou dobu výletu jsme potkali i pár lidí s batohem, ale my ho měli suverénně nejmenší. Těžko říct, kam až šli ti ostatní.

Sestup byl nekonečný. Ještěže jsme měli hůlky a trochu brzdili naše nohy, které se z kopce rozbíhaly samy.

Usychající česnek medvědí všude.

Když už se terén konečně narovnával, rozhodli jsme se prozkoumat louky, které prosvítaly okrajem lesa. Naskytl se nám krásný výhled na Záhorie, Pohanskou a Plavecký hrad.

Naobědvali jsme se, roztáhli deku a chvilku si poleželi. Není kam spěchat. Do večera času dost.

Pohanská, Plavecký hrad, krásné louky v podhůří Malých Karpat a vlevo Záhorské Moře, vzadu se zvedá Myjavská pahorkatina.

Sološnica. A ta vlající stužka je pro paraglidisty, kteří tu za dobrého větru startují.

Výzdoba u laviček.

Skály Malé Vápenné.

V Sološnickém potoku jsme se smočili a schladili a nabrali si vodu, abychom se mohli polívat i během dlouhého výstupu, který nás ještě čekal - nahoru na Skalku až na Taricové skaly. Pak už to bude víceméně z kopce.

Malokarpatské lesy jsou prostě parádní.

Na první pohled normální les, ale povšimněte si postavy na cestě. Stromiska jsou to pořádná. Stoupáme na Skalku.

Před pálícím slunkem nás les dobře chránil. Ani jsem se nemazala a skoro vůbec neopálila.

Kousek pod sedlem Hubalová vznikla před nedávnem studnička. Podílel se na ní Milan Ružek, modranský turista, kterého v jeho požahnaném věku můžete stále můžete potkat ve zdejších lesích. My ho zatím vždy potkali na rozhledně na Homoľi.
Na rozdíl od předešlých pramenů tento pramenní z jiné horniny, takže je tu stálý průtok i v létě. A byla krásně studená.

Ružekova studánka pod Hubalovou.

Po červené na Čermákovu lúku to byl už jen kousek. I tady nás ovšem překvapily zbytky po námraze. Škoda tak krásného lesa.

Námraza postihla i námi oblíbený kout lesa. Jak tato námraza, tak vichřice před několika lety mě utvrdila v tom, že je dobře s sebou nosit foťák a fotit i zdánlivě známá místa. Protože se může stát, že zítra už tu nebudou.

V sedle směrem na Čermákovu lúku. Ohlodané vrcholky vypadají smutně. Doufám, že se s tím stromy nějak poperou.

Na druhé straně hřebene to stejné. Býval to krásný tmavý bukový les.

Na Čermákově lúke. I okolí tohoto místa je kalamitou poznamenáno a dříve tmavý les za mými zády je prosvětlen, až se rýsuje zvedajícíse hřeben.

Po zelené jsme pokračovali dál pod rozhlednu na rozcestí Pod Hvezdárnou. I tu byly všude popadané větve. Někde už po lese sesbírané do malých kupek, někde naštosované na velkých hromadách u cest. Ideální na štěpku.

Tohle už je záležitost lesáků. Odhalení Traja Jazdci.

Pohled zpět. Vysoký táhlý hřeben patří právě Vápenné. A vpravo od ní, menší kopec vzadu, ztrácející se za bližším Keltekem (úplně vpravo) je Klokoč, kde jsme začínali dnešní den. A před námi zvernica, kterou jsme celou obešli.

I rozcestí nad hvezdárnou bývalo vždy utopené v mladém hustém lese. Teď je tu slunná mýtina. Cesta pokračuje nahoru na rozhlednu, my pokračujeme vlevo po žluté domů.

Zdejší žlutá je naše oblíbená trasa po krásných koutech lesa, které ovšem poznamenala vichřice v roce 2010. Ale ten nejkrásnější kout lesa naštěstí zůstal jakž takž zachován. I když prosvětlen z boku a námraza mu taktéž moc nepřidala, ale stále se drží.

Klesáme dolů. Vpravo prosvítá obrovský vývrat, který už pomalu začíná zarůstat různými nálety - hlavně břízami.

Další rozmnožování. Tentokrát běloskvrnáč pampeliškový.

A ani konec výletu nemůže zůstat nudný - cestu jsme si chtěli zkrátit jako obvykle, od Zámčiska na druhou stranu než vede značka sejít přes les na cestu. Jenže... vývrat, kde se v zimě dá projít, teď v létě je zarostlý a bude nejspíše rok od roku víc a víc.

A tak jsme zvolili jednu z cest, která vývratem prochází. Jenže ta nás nezavedla dolů, ale na protější svah k posedu. A pak končila. Ale vracet se nám nechtělo, tak že to vezmeme přes les na další cestu... Šlapání jsme měli už plné sandály, nohy otlačené...

Ideální fotky na závěr slunečného teplého letního víkendu. Jen kdybysme tušili, kam nás tato cesta zavede...

Tady už se cesta nadobro ztratila. Chození napříč lesem mi nijak nevadí, ale v sandálech, s ošlapanýma nohama a puchýřema, na unavených nohách... moc jsem si to neužívala. Ale ještěže tam byla pěkná zákoutí, ta mi trochu náladu opravila.

I když jsme poslední úsek procházeli divokým terénem, z víkendu jsem si nepřinesla ani jedno klíště nebo štípanec od hmyzu. Jen ochozené nohy s pár puchýři. Špinavé nohy odrhla až škrabka a celé pondělí (díky bohu za svátek) jsem se snažila nechodit, protože mě při každém kroku bolely šlapky. Možná by nohy dopadly lépe, kdybych do potoka nelezla i se sandálama a nechodila tak v mokrých klouzavých sandálech kopcovitým terénem... Ale co už. I tak to byl krásný výlet.

Pár dat: Celkem jsme našlapali 45 km a 1983 metrů úhrnného stoupání (bez ranní cesty na bus 1,5 km). V sobotu 21,5 km a v neděli 23,5 km.