Nad malokarpatským mořem

Výprava za sluncem nad inverzi – kam jinam než na Vysokú

Když je na podzim nebo v zimě dole pod kopci mlha, je pravděpodobné, že nahoře bude slunce. V sobotu slunce svítilo i tu dole, ale nám se tradičně nikam nechtělo, topili jsme a zašli na nezbytné návštěvy. Marek ještě opravoval podlahu a já se šla před západem aspoň na chvilku projít, ať trénuju kondičku a svaly a užiju si posledních paprsků slunce.

Nešla jsem nikam daleko a do velkého kopce se mi nechtělo. Takže jen křížem přes les pod Zámčisko a Žliabkem kolem vodopádů dolů.

Slunko už za chvilku zapadne za Peprovec 

 

Zámčisko muselo být významné hradisko, když tu zůstalo tolik hlubokých úvozů.

 

 Hlíva

 

 Outkovka pestrá. A trochu sněhu!

Ve Žliabku bylo chladno. Tu ledoví lidé sledují vodopády.

S výklopným displejem na novém foťáku je radost fotit od země

V neděli jsme se domluvili s Markovým bráchou a vyrazili do kopců.

Po mé říjnové nemoci, a Markově listopadové, jsme si na žádný velký výlet a kopec netroufali, takže jsem spíš počítala s nějakou malou procházkou, nehledě na počasí. Ale když jsem kontrolovala družicové snímky, a když jsme už u Medvědí skaly vjeli do slunce, nadhodila jsem směle Vysokou. Ze Zošky to velké převýšení není a tam to bude jistota. I když jsme neměli žádnou velkou svačinu, byli jsme najezení a kluci se mého návrhu nezalekli. Tak to zkusíme, otočit se můžeme vždycky.

Na Zošce bylo kupodivu i docela dost sněhu, s kterým jsme úplně nepočítali, ale rozhodně nás neodradil. Auto jsme nechali tradičně za cinterem, a jelikož asfaltka po modré na Hubalovú byla uježděná a zledovatělá, navrhla jsem zkusit zkratku na červenou, abychom nezacházeli na Čermák. A docela příjemná cesta odbočující z modré u studánky, nás dovedla přímo do sedla mezi Čermák a Hubalovú.

Tam jsme střídavě chodili menší či větší mlhou, až zcela převládla.

Mlha je tu. Ale ještě trochu svítí slunce. Tak to vlastně bylo většinu cesty pod Vysokou. 

Na červené na Hubalovú

Nesmělými průhledy se ukázala hladina "moře" a trčící kopce - zde dvojkopec Jelenec-Keltek.

Slunce tam stále je. A modrá obloha taky.

Fascinující podívaná na každém kroku

Mlha spolu se sluncem a modrou oblohou vytvářely působivou atmosféru

Kolem Hubalové mlha docela zhoustla, ale to jen díky nižší nadmořské výšce. A i z reakcí protijdoucích turistů bylo jasné, že po námaze budeme odměněni :)

Za Hubalovú, stále v mlze 

Někde se ještě na stromech držela námraza, někde pod nesmělými slunečními paprsky tála.

Začínáme poslední stoupání chodníčkem na Vysokou a opouštíme mlhu. Rozhraní je i v lese zřetelné.

Poslední úsek na Vysokou nebývá příjemný. Zvlášť v podzimním vlhku (které mlhy provází) bývá prudký svah jedna velká blátitá klouzačka. Ale tentokrát, díky asi 10 cm rozměklého sněhu (naštěstí ne zmrzlého) byl výstup a následný sestup rozhodně pohodlnější.

A samozřejmě nás vrcholové partie odměnily náležitým výhledem.

Vyhlídka na naši cestu, až k Velké Homoli s rozhlednou vzadu. Údolí se utápějí v "moři".

Místní velikány prostě musím fotit. Jak dlouho tu ještě budou?

Krásné počasí nad inverzí nám umožnilo dohlédnout až na "nedaleký" masiv Schneeberg - nejbližší dvoutisícovku, kousek pod Vídní. A Vídeň je teď určitě schovaná "pod hladinou".

Pohled na severozápad. Keltek-Jelenec stále vykukují. Za nimi kouř z Jaslovských Bohunic (ten byl vidět i na družicových snímcích) a za ním Považský Inovec.

Na vrcholu krásně hřálo sluníčko a skoro se nepohnul lísteček (kdyby nějaký na stromech zbyl). My byli z výstupu docela zpocení, takže jsme sundali čepice i bundy a slunili se jen v mikině.

Přišel příliv. Hladina se postupně zvedala. Teď je pod mraky i hřeben mezi Čermákem a Hubalovú a z Homole a Skalnaté trčí jenom kousek.

Příliv zase klesá a odhaluje nedaleké vrcholy, působící trochu osaměle.

Pohled na jih. Stačilo by se jen odrazit a skočit do "peřin".

Sedíme, svačíme, srkáme čaj a nemůžeme se vynadívat. Pod námi klepe na kmen strakapud, slyšíme sýkorky... je tu živo. Aby ne, na příjemném sluníčku.

Hladina stále klesá

Pohled na sever. Hřeben Vápenné, vpravo vzadu Záruby a úplně vlevo na obzoru Bílé Karpaty. A myslím, že jsme zahlídli (mimo foto) i lezoucí vršky Chřibů. Paláva už byla moc nízko.

Mohli jsme ještě počkat na západ. Pár turistů jsme při návratu v protisměru ještě potkali, ale zase jsme nechtěli jít většinu cesty potmě a s tmou přichází i chlad. Cesta dolů ze svahu byla rozhodně pohodlnější, lepší bylo jít mimo stezku a klouzat se sněhem.

Dolina vedoucí do Kuchyně je zalitá "mořem". My jsme v sedle mezi Hubalovú a Čermákem. 

Mořský vodopád přelívající se pod Skalnatou (vpravo).

Od Čermáku se do Kuchyňské doliny taky valil proud. Dokonce dělal i krásné vlny, které se opravdu převalovaly.

Jakmile jsme zašli do mlhy, citelně se ochladilo a i na sněhu na zemi bylo cítit, že mrzne. K autu jsme došli už potmě, ale ve sněhu jsme na cestu nemuseli tolik dávat pozor.

Měli jsme toho už dost, ale byli jsme rádi, že jsme po nemocích takový "velký" výlet zvládli. Únava nám dojem z krásného výletu rozhodně nezkazila.

14 km, 370 metrů převýšení