Kolem Skalnaté

Výlet po nových zákoutích. I těch starých známých, bohužel, změněných k nepoznání.

Jsou zimní dny, kdy nesvítí slunko. Je jich většina. Šedé, bez barev. Navíc, když zapomenu přepnout vyvážení bílé ze slunce na zataženo, to fotkám nepřidá. A jelikož nefotím do rawu, žádné přikrášlení barev se nekoná.

Jaro je ještě daleko, sníh nikde a pohyb je potřeba.

Vyrazili jsme prozkoumat nová zákoutí a podívat se na místa, kde jsme dlouho nebyli.

Auto jsme nechali jako obvykle za "cinterem" na "Zošce" a vyrazili na Čermák a pak dál po červené až na Skalnatou. Naposledy jsme tu byli před 10 lety. A změnilo se to tu dost (pro porovnání třeba i fotky z výletu před 13 lety).

Bukový hájek na úpatí Skalnaté roste jako z vody. Kdysi přes něj bývalo vidět.

 

Cestička nahoru dřív vedla víc vpravo a byla to jen cestička - ne vyšlapaná dálnice. A buky byly maličké.

 

Nahoře nás míra civilizace opravdu překvapila. Ano, poslední roky tu chodí po krajině daleko víc lidí a je to opravdu znát.

 

Solitérní buk, významná dominanta vrcholu, už se na to taky nemůže dívat a tak vypadá, že se pomalu poroučí. Smutné.

 

Vrcholový buk na Skalnaté to má spočítané. Taky bych tu nechtěla být, na tomto kdysi pěkném místě, z kterého návštěvníci udělali "Václavák".

 

Co nás ovšem překvapilo nejvíc , bylo velké spáleniště na svahu. Dodatečně jsem se dočetla, že v listopadu 2024 tu bylo několik hasicích vozů (div, že se sem v tom terénu dostali). Požár vznikl nejspíš od špatně uhašeného ohniště.

 

Opět srovnání - před těmi 10, 15 lety tu bylo jen jedno malé ohniště na samotném vrcholu. Cestička kolem stromu a dál na kraj kopce byla jen maličká, ztrácející se v trávě. Teď je tu vychozená dálnice i tu na hřebeni a velká ohniště na každých 10 metrech.

 

Nevybavuju si, že by se něco takového stalo u nás v ČR. Že by někde během pár let vyrostlo tolik ohnišť a nikdo by proti tomu nic nedělal. Existují tu vůbec nějací správci a lesáci? Jsme tu v CHKO a nic se tu neděje? Žádná cedule, upozorňující na chování v CHKO, pohrození pokutou? Nebo alespoň ohniště zničit - kameny někde rozházet do lesa..? - Jen malá cedulka na stromě.

 

Slováci jsou v zakládání ohně fakt odborníci. Všude si musí "opekat". I za krásného slunečného teplého dne. Spíš bych řekla, že jsou magoři, kteří jsou ke svému okolí absolutně lhostejní a v přírodě se neumí chovat. Jistěže ne všichni, ale evidentně se ani nikdo nesnaží je to naučit.

 

Smutný pohled na spáleniště, vychozené chodníky a ohniště na každém kroku. To je kultura návštěvníků přírody. A takový to tu byl pěkný kout Malých Karpat. Ale výhledy jsou pořád pěkné.

 

 Velká Homola a před námi spáleniště.

 

 Výhled na Vysokou. Dolů do té doliny pod námi máme namířeno.

 

Pohled zpátky k vrcholu. Na buku je nainstalována cedulka - zákaz rozkládání ohně. No, jsem zvědavá, jak dlouho vydrží. A mezi malými buky dole byla dokonce kdesi natažená šňůra s tibetskými barevnými vlaječkami. Ach jo, místní návštěvníci jsou opravdu ztracení.

 

Pokračujeme dál po hřebeni do modřínového hájku. Ohlédnutí zpátky za vrcholem Skalnaté. A stezka tu začínala konečně být "skalnatá".

 

 Netradiční pohled na Velkou Homolu a hřeben táhnoucí se přes Traja jazdce až na Kamennou bránu.

 

Barvy únorový les přece jen nějaké má. Plavou, blonďatou trávu, šedé kmeny buků a měděné bukové listy.

 

 Na severním svahu trochu sněhu. Odbočujeme z červené.

 

Místo sněhových závějí ty listové, občas sahaly skoro po kolena. Listy naukládané jedním směrem, jeden vedle druhého. Vítr je evidentně dost "pintlich". 

 

Z tamtoho sedla nahoře jsme sešli. A vpravo vedle cesty černá skála.

 

 Březový hájek. A kopec je to slušný.

 

 Potůček padal ve svahu jeden vodopádek za druhým. Všude led.

Takové malé ledopádky.

Závěje

 

 

A tu závěje i v potoku. A "cencúle".

Uhrabané bylo listí v celém lese. Jako oranžový koberec.

Další závěje. A začínáme zase stoupat.

Vytrvale stoupáme sympatickým údolíčkem.

Na konci údolí. Slunko už se kloní k západu.

Skalnatá. Ten černý pás mezi dvěma světlými pod vrcholem je ono spáleniště.

Cesta to byla plná kontrastů. Stačilo sejít ze Skalnaté bokem a už to byly zase ty staré dobré Malé Karpaty, se zapadanými cestami a bez živáčka. Tak snad nezačnou tito neohleduplní návštěvníci kolonizovat další pěkná místa.

Nakonec 13 km, ale asi 450 metrů převýšení. Nohy jsme cítili.

A myslím, že na Skalnatou, po zážitku z vrcholu, nebudeme mít chuť se nějakou chvíli zase podívat. Škoda.