Ze Stražiska do Konice

odpolední procházka začínajícím podzimem údolími kolem čistých říček

V sobotu v deset jsme si od Marcela přečetli sms s návrhem dnešního výletu. Ve dvanáct vlakem? To stíháme. Uklízení a praní počká. Sice dneska nebude tolik sluníčka jako zítra, ale zase bude tepleji.

Pobalili jsme svačinku, Marek se nasnídal a vyrazili jsme vlakem do Prostějova a přestoupili na další vlak do Stražiska. Prostějovské vlakové nádraží je pěknou ukázkou architektury 50. let. Uvidíme, co s ní udělá čas. Jestli ji "zprasí" jako řadu jiných nádraží, nebo si uvědomí její hodnotu. Např. Královo pole radši zbourali...

Ve Stražisku jsme si napřed prohlédli ulici s výstavními secesními vilkami nad nádražím, které tu začaly vznikat v druhé polovině 19. století pro významné a bohaté osobnosti průmyslového Prostějova.

Některé jsou nyní vkusně, některé méně vkusně opravené, ale stále, díky netradičnímu členění, zajímavé.

Tato chalupa patřila českému herci Ladislavu Peškovi.

 

Nahoře pod lesem se jedna velká čerstvě opravuje. Těžko říct, jestli bývala původně bílá, ta se v secesi až tak nepoužívala.

 

Architektonicky zajímavé jsou i komíny. Tyhle jsou zrovna vily, kterou si dal postavit tehdejší prostějovský starosta Vojáček. Nyní je obehnaná betonovým plotem jako někde v příměstském satelitu. Asi aby je neokukovaly srnky z přilehlého lesa.

 

 Věžičky, ty frčely.

 

 Další vilka.

 

 Tahle trochu zastrčená

Rozhodně zajímavější a oku lahodící, než se procházet po dnešní milionářské čtvrti.

Na druhém konci Stražiska nad řekou Romží a cestou se tyčí další vila. Tahle patřila Ottu Wichterlemu a zde také v roce 1998 zemřel.

Naše cesta vedla do vesničky Maleny a po žluté značce údolím říčky Bukovanky. Krásně čisté, tekoucí kamenitým korytem, na kterém byly vidět stopy po nedávné velké vodě.

V Malenách

 

Kamennité koryto po uplynulých deštích odhalilo vrstvy.

 

 Krásně čistý potok a stromy už se pomalu barví

 

 Před čtrnácti dny pršelo hodně i tady

 

 Podzim už je tu

 

 U potoka se našlo nespočet pěkných zákoutí

 

Stoupáme od potoka. Ve svahu jsme našli i pár skalek.

 

Poté trasa vystoupala od potoka nahoru a přešla do údolí dalšího, Divokého potoka.

 

Stoupáme od Divokého potoka. Svačíme.

 

 U Runářova

 

Les se střídal - chvilku smrky, chvilku buky, chvilku duby, chvilku břízy...

 

 

 

Ze žluté značky jsme se napojili v Runářově na zelenou a sešli přes sady, lesy a louky na silnici z Křemence do Konice.

 

Z Runářova po zelené. Po deštích už začínají.

 Na kraji lesa. Scházíme uschlými loukami dolů do údolí k Romži.

 

 Rybník Na střelnici kousek pod Konicí. A konečně trochu vylezlo sluníčko.

 

 Na hrázi je krásná lipová alej. Tyhle jsou ještě tenké, mají tu i tlustší kousky.

 

 Stezka kolem rybníka

 

Kolem Kamenného rybníka byla cesty místy dobrodružná (přes rozlitý potok v mokřadu, prudkým svahem těsně nad hladinou a rákosím). Tohle už je luxusní chodník.

V Konici jsme se chtěli najíst. V jedné hospodě měli soukromou akci a tak jsme zapadli do druhé na náměstí a rázem jsme se ocitli o dobrých 30 let zpátky. Jídlo měli slušné a akorát nám to časově vyšlo na vlak. Na vlakové nádraží v Konici je teda smutné se dívat. Malá pěkná stanička ustoupila stavbě, která spíš připomínala osmdesátkovou podnikovou chatu v Jeseníkách nebo stanici lanovky. A ta stará malá budova naproti má zazděná okna a dostavují k ní ještě kus zdi, takže za chvíli zanikne. I se zbytkem nápisu Konice, který se vyloupl skrz nánosy dalších omítek. Smutné.

Vlakem jsme s přestupem v Prostějově zase dojeli zpět. V osm doma.

13 km, 280 m úhrnného převýšení. Na trase jsme potkali pouze jednoho pána se 4 psy. Příjemný odpolední výlet.

A další den jsme všichni tři lehli. Únava, bolest v krku... Marek prospal celý den. Já odolávala celý týden, ale další víkend mě stejně vir skolil a zůstala jsem doma.