Vysočina 2022 :: Okolím Velkého Dářka

Větrný den jsme strávili v lesích kolem Velkého Dářka a okolí Přibyslavi.

Letošní dovolená bude skromná. Léto hodláme zasvětit zateplování našeho domku. Týdení červnovou dovolenou jsme původně plánovali někam na střední Slovensko, jenže nakonec nebyla ideální předpověď, kamarádi měli už jiné plány a tak jsme zase skončili na chalupě. Ale jako vždy jsme si to užili.

Jak už jsem několikrát zmiňovala, Vysočinu znám hlavně v zimě. A to i okolí Velkého Dářka. Letní výlet do zdejších koutů mi tak znovu ukázal další tvář Vysočiny.

Dnes měl být pěkný den, ale větrný. A tak bylo nejvhodnější schovat se do lesa, kde na nás nebude tolik foukat. A samozřejmě, nejsme moc trénovaní, takže se nám nechtělo zdolávat nějaké velké kopce, jakých je kolem naší chalupy na okraji Svratecké hornatiny habaděj. Taky jsme chtěli zapojit do trasy i před nějakou dobou vybudovanou cyklostezku z Přibyslavi do Sázavy, která se vine po náspu původní trasy železnice.

A tak jsme po příjezdu na chalupu ani nevyložili kola a druhý den rovnou vyrazili ke Žďáru.

Zaparkovali jsme na luxusním parkovišti u obecního úřadu v Hamrech nad Sázavou, kam se nám z Přibyslavi bude lehce vracet. Raději jsme si nenáročnou cyklostezku s postupným stoupáním nechali na závěr.

Městu jsme se hodlali vyhnout, tak jsme zahli hned do lesa a šikovně se vyhnuli i Pilské nádrži, kde jsme předpokládali o teplém slunečném víkendu větší množství lidí.

První krátká zastávka byla u jezírka Vápenice, které vzniklo zatopením lomu na mramor. Mramor se používal spíš jako zdroj vápna pro nedaleké hutě.

Vápenice. Jezírko uprostřed lesů.

A pak už příjemným smrkovým lesem protkaným sítí silniček jsme sjeli až pod hráz Velkého Dářka.

Vzpomínali jsme, jak jsme tu před několik lety pěšky přešli z hráze až na nudapláž. Jistě, byla zima a hladina byla zamrzlá.

Na hrázi (nudapláž vlevo)

Místní marína

Okolní krajina je jen mírně zvlněná, a tak, i když se dá Dářko vcelku objet, na hladinu moc nevidíte. My se vydali po modré do Radostína.

Bleděrůžové náprstníky. A slunko nemilosrdně peče.

Lupina aneb vlčí bob. A rašeliniště začínají.

Borůvčí všude. Letos značně proschlé. Že by nějaká nemoc?

Místní rašeliniště nás svou rozlohou a vzhledem vážně překvapilo. Vzpomínali jsme na rozpačitý zážitek z loňského Rejvízu, kde jsme rozhodně neviděli tak pěkná zákoutí jako tu a navíc s kupou lidí. Tu bylo poloprázdno, užili jsme si i slaťový chodník s malou "zahrádkou" s popisky jednotlivých rostlin. 

Bezlesý porost rašelinišť. Po okrajích borovice blatka.

Bílé chomáčky suchopýru

Za chvíli jsme se vynořili z lesa a konečně jsme přišli na to, proč jsme u hráze žádné "kitery" neviděli, jen kdesi v dálce. Ano, byli na druhé straně, protože vítr vanoucí od jihu se po rovné hladině obrovského Dářka krásně rozběhl a nabral na síle, takže na druhé straně se pod silou větru bělaly přepadající hřebeny vln.

Tady se odehrává veškerá zábava.

Foukalo fakt hodně

I u Radostína je pěkné rašeliniště. Rašelina se tu dokonce ještě v minulém století těžila. Sušili a topili s ní. Jistě, že výhřevnost byla nic moc a zpracování železa se opravdu rozjelo až s nástupem uhlí.

Tady je to terén spíš pro pěší. Sem půjdeme zase jindy.

Další zastávku jsme si udělali u Ranských jezírek. Napřed jsme teda jen spočinuli na lavičce u rozcestí, ale Marek vyjádřil touhu si na chvilku schrupnout, čehož jsem využila malým výletem k nedalekým jezírkům. A ještěže.

Zdejší jezírka zůstaly jako památka po těžbě železných rud. A pomalu se z nich stávají cenná rašeliniště. Příroda si zkrátka bere zpět, co je její.

Jedno z jezírek

Lekníny

Zarůstá to tu pomněnkou a přesličkou

Polední slunce v lese vždy dokáže vykouzlit zajímavou hru světla a stínu

A pak už nás čekala jen cesta dolů do Přibyslavi.

Podhorský rybník cestou k Havlíčkově Borové

V Havlíčkově Borové. Měli zrovna pouť. Vlevo sedíme u rodného domu Karla Havlíčka Borovského. Pěkná dědina s dominantním kostelem na kopci.

A odtud nás čekala trochu nudná a hlavně namáhavá cesta dolů do Přibyslavi. Člověk by si řekl, pofrčíme z kopečka... Ale to by nesměl foukat opravdu silný protivítr. Možná s takovým větrem v zádech by se nám jelo líp i do kopce.

V Přibyslavi se nám zalíbila místní městská věž s jejíž výstavbou se začalo na konci 15. století.

Přilehlý barokní kostel byl temný, ale aspoň z něj vanul příjemný chladný vánek. Teplota stoupala a my byli ze šlapání ve sjezdu unavení. Teda... já byla. Marek mě gentlemansky nechal jet první, takže se většinu cesty vezl v mé sice skrovné vzduchové kapse a divil se, proč pořád tak šlapu. Ach jo :)

Od přibyslavského vlakového nádraží začíná cyklostezka. Deset kilometrů proti proudu Sázavy až do stejně pojmenované vesnice. Přece jen, proč nevyužít už jednou namáhavě vybudovaného tělesa. Jsou tu zářezy, náspy, mosty... vše, co správná vlaková trať má být. Několikrát jsme podjeli či míjeli tu novou, hlavní trať Brno-Tišnov-Žďár-Kolín, která byla vybudována už dvoukolejná a rovnější.

Ale s těmi všemi zatáčkami je to pro kolo daleko příjemnější.

Z cyklostezky se dá ještě prohlédnout pár zajímavostí po cestě (např. Ronov nad Sázavou, kde mají kamenný starý most a jednu z velkých soch, na které narazíte kolem Žďáru), ale my jsme se, docela unavení, nikde moc nezdržovali.

Místy jsme jeli v zářezu

Sázavu jsme přejížděli několikrát

Kolem obce Sázava ještě kus kolejí vede.

Ze Sázavy pak pokračuje po tělese jen zpevněná šotolinová cesta. Ale neméně zajímavá.

Sjeli jsme pohodlně kousek pod nádražím v Hamrech. Ještě jsem chtěla prozkoumat nedalekou Rozštípenou skálu a muzeum v Šlakhamru, ale rozhodli jsme se, že to necháme na separátní pěší výlet. Stejně už se připozdívalo. A nás ještě čekala cesta do Cikháje. Dlouho jsme nebyli v Tisůvce - nemyslím tím kopec, ale naši oblíbenou restauraci.

51 km, terén pozvolný. Určitě tu nejsme naposledy.