Cestou necestou...: Vysočina 2022 :: Šlakhamr a Žďár nad Sázavou

Odpočinkový výlet do kraje s "železnou" historií

Pondělí se neslo v duchu čekání na déšť a odpočinku po nedělním vyfoukaném cyklovýletu kolem Dářka. Taky přijeli naši se spoustou jídla, které bylo třeba jíst.

Bouřka přišla. A s ní i ochlazení.

A když je tak chladno, to je přece ideální čas na práci v lese, ne?

Jistě, úterý jsme zasvětili bohulibé práci v lese. Což zase jen poukázalo na naše zoufalé snažení. Potřebovali bychom tak 5 silných chlapů a 14 dní práce. A velký traktor s vlečkou... No dobře, ale pár stromů jsme pořezali, nějaké kupky klestí udělali, brouky z lapačů vyklepali.

A není se čemu divit, že ve středu se nám do žádných větších výletů nechtělo. A tak jsme se rozhodli prozkoumat Šlakhamr, který jsme v neděli na kolách minuli. Vzali jsme i naše, ať si taky udělají výlet.

Vyrazili jsme tradičně až k poledni. Zaparkovali v Hamrech nad Sázavou vedle obecního úřadu a na Šlakhamr přišli akorát když začínala polední pauza. A my jsme sebou ani svačinu neměli. Tak jsme si dali nanuka a prošli se po okolí a hodinka utekla jako voda.

A co to vlastně ten Šlakhamr je?

Žďárské vrchy byly už od středověku využívány pro zpracování železa. Byly tu nejen naleziště rudy, ale hlavně dostatek dřeva v okolních hustých lesích a také dostatek vody.

V okolí Žďáru se nachází několik významných míst, kde se železná ruda a vyrobené železo zpracovávalo. Kousek nad Žďárem leží např. vesnice Polnička, jejíž zaniklé železárny zásobovaly kolejemi za monarchie celou střední Evropu. Ale než se dostali místní obyvatelé ke kolejnicím a vysokým pecím, začínali jednoduše. Rudu vypalovali v jednoduchých pecích, odkud železo nebylo v ideální kvalitě a muselo se dál zpracovávat kladivem. A na to právě sloužily hamry. Využívaly vody k pohánění měchů pro rozdmýchávání ohně a samozřejmě pro pohyb kladiva.

A jeden takový hamr stojí v údolí Sázavy kousek pod Žďárem. Už od středověku. Od 17. století se tu nacházel mlýn. Před 10 lety ho opravilo Technické muzeum v Brně a provozuje zde muzeum. Hamr je funkční, což ukáží i během prohlídky, a občas se tu pořádají kovářské akce.

Z Hamrů je to sem krátká vycházka.

V okolí Žďáru nad Sázavou je podobných soch spousta. Tu mamut. Betonový. A vzadu vlevo zpoza stromů vykukuje skála, o které bude zmínka níže.

Sázava je tu ještě větším potokem.

Kousek od Šlakhamru se nachází PP Rozštípená skála. Zajímavě tvarovaný masiv z ruly.

Okraj skalního masivu Rozštípené skály a lávka přes náhon k Šlakhamru.

Šlakhamr leží v příjemném údolí řeky Sázavy. Bude poledne a slunko peče.

Máme hodinu času, nanuk jsme snědli, tak znovu k Sázavě a prozkoumat okolí detailněji.

Proto dostala Rozštípená skála své jméno. Nachází se tu výrazná puklina, kterou vede i turistická značka.

Zdejší stinný les je významnou lokalitou voňavé měsíčnice. Už odkvétala, ale voněla pěkně.

Masiv Rozštípené skály. A kolem cesty porosty měsíčnice.

Ještě jednou rozštípená skála. Pěkné místo.

Jelikož jsme ještě měli čas, ukázali jsme našim, kudy jsme v neděli kolem projížděli. Násep staré železnice. Byl jen kousek v protějším svahu od Rozštípené skály.

Tudy jsme supěli do kopce v neděli na kole. Těleso bývalé železnice.

Mraveniště v údolí.

Mrtvý slepýš hned zaujal barevného hrobaříka.

Prohlídka Šlakhamru byla zajímavá, mladá průvodkyně i její kolega věděli, co nám říkají a dobře se poslouchali. Takových průvodců víc.

Ve Šlakhamru mají i staré stroje předělané na elektriku, takže nedělají hluk ani smrad a pustí vám je i na prohlídce. Tohle je pila. Vpravo začíná červená mlátička. Tu nám taky paní průvodkyně pustila.

Vnitřní prostory. Jedno kolo pohání měch do pece a druhé kolo (vpravo) pohání impozantní kladivo.

Dali si záležet i na takových detailech, jako je elektrika.

Budova s hamrem. U vchodu jsou vyskládané staré mlýnské kameny, které tu sloužily, když se z hamru stal mlýn.

Příjemné místo. Když si prohlédnete Šlakhamr, zbytky železničního náspu i Rozštípenou skálu, dá se tu vypláznout na louku, brouzdat se v řece a strávit tu klidně celý den.

My ovšem byli hladoví, tak jsme vyrazili do víru města. A přejezení z oběda jsme se šli porozhlédnout po městě. Však tu vždy jen projíždíme.

Žďár nemá kdovíjak historické centrum. Ale pár starých domů tu mají.

Ulička Tvrz od kostela k muzeu, které sídlí kde jinde než v tvrzi :)

Už při nakouknutí do kostela nás zaujalo, že se na kostelní věž dá vystoupat. Měli jsme sice plná břicha, ale touha po rozhledu nás vybičovala.

Paní průvodkyně, která normálně na věži sedí, akorát sešla dolů, ale poslala nás nahoru samotné. Výklad nám, ještě zadýchaná, stručně shrnula na úpatí schodiště.

Kostel sv. Prokopa je mnohokrát přestavovaný, svůj původ má však patrně už ve 13. století. Ve věži vysoké 53 metrů (ochoz a zvony se nachází však zhruba v polovině) sídlil ještě do roku 1934 věžník, který nejen zvonil na zvony, ale hlídal, jestli ve městě někde neuvidí požár. Nad zvony měl svou světničku, kde bydlel s celou rodinou a prý tam měli i kozu!

Prohlídka je, abych použila moderní slova, autentická. Připadáte si, jak kdyby tam někdy pan věžník měl ještě stále bydlet. Napřed se jde po starém úzkém kamenném schodišti a pak začne vzdušnější část kolem hodinového strojku, jehož táhlo otáčející ručičkou se pak táhne ještě velkou část věže.

Výhled směrem na renovovaný městský park kolem Sázavy a v dálce komíny a haly ŽĎASu. A zábradlí z Polničky. Krapítek vzdušné (nízké). A ochoz velmi úzký.

Samozřejmě nemůže chybět výhled na Zelenou horu. Škoda jen těch paneláků...

Nahoře ve věži (a to ještě po špičku hodně desítek metrů chybí) mají 3 zvony. Tento byl uchráněn před roztavením za války. Je tu už od 15. století. Jmenuje se Marie. Bimbá komorní A.