Cestou necestou...: Mikulčice a Kopčany

Únor bych si spíše představovala na sněhu... ale když je pěkně, i tohle zimě prominu. Tentokrát jsme se vydali z Mikulčic přes řeku Moravu až do Kopčan.

Za sobotu jsme toho stihli celkem dost. Pěkně se vyspat, na zahradě pozorovat dlaska a žlunu, zastavit se v obchodě, na sběrném dvoře, na poště, udělat si výlet až na Slovensko a ještě si vyzvednout v práci počítač. A večer stihnout ještě jeden obchod :).

Do Mikulčic, na parkoviště k slovanskému hradisku, jsme dojeli kolem poledne. 5 °C, občas mráček, mírný vánek. Ideální počasí na vycházku.

Už jsme tu byli před 7 lety, v září. Tentokrát jsme chtěli využít nedávno (2019) postavené lávky přes řeku Moravu, abychom se podívali i kousek na Slovensko.

První zastavení jsme udělali u XIII. kostela, který trčí trochu bokem hlavního akropole. Nedaleko něj se našly u mostu přes rameno Moravy tři dubové čluny.

Okolí hradiště je ideální na malou procházku. Zrovna stojím v místech, kudy vedlo jedno z ramen Moravy.

Pokračovali jsme po modré značce směrem k Moravě.

Teplý járek. Tekoucí voda, prosím. Bloudivé rameno, které je napájeno až z Hodonína. Ale čistě moc nevypadalo.

Je tu, most přes Moravu. Lávka pro pěší a cyklysty. Ale hodně předimenzovaná :)

Pohled proti proudu. Uprostřed mostu je značka, kde dělí hranice Česko a Slovensko. Na staré mapě (za minulého režimu, kdy jsme byli dohromady) ještě hranice kopírovala staré koryto Moravy, které se kroutí v lese vlevo před námi. Ještě tam půjdeme.

Pohled ze slovenské na českou stranu.

Po nově vybudované cyklostezce jsme se blížili ke Kopčanům. Občas jsme potkali i malá hejna komárů, vyhřívajících se nad cestou. I my jsme se vyhřívali. Cesta vedla v závětří, slunko pralo, čepice šla dolů, Marek sundal i bundu.

Za vrbou se schovává kostelík, náš cíl.

Pohled zpět na most od předimenzovaného odpočívadla. Z takových mohutných trámků by se dal postavit pěkný přístřešek. Nebo chatka. Za jak dlouho shnijí?

Pavoučí říše

Blížíme se.

Cíl naší cesty - kostel sv. Markéty Antiochijskej

Chytla jsem zrovna okamžik, kdy tu nikdo nebyl. Ale jakmile jsem si kostelík obešla a rozložila na lavičce na sluníčku svačinu, přihnalo se několik skupinek lidí, a bylo rázem po příjemné chvilce rozjímání.

Nejsem tu poprvé. Naposledy před 13 lety v srpnu, cestou z kamarádčiné svatby. To byl kostelík ještě neomítnutý, nebyly vidět staré náhrobky a vedla sem stará polňačka, kolem pole.

Jinak Markéta Antiochijská se prý narodila koncem 3. století v Turecku a stala se křesťankou. Za ženu ji chtěl místní římský prefekt a jelikož on nechtěla, byla mučena a popravena.

Samotný kostelík kdysi patřil ke slovanskému hradišti Valy v Mikulčicích. V těchto místech byla nejspíše situována předsunutá hlídka hradiště, která dávala pozor na návštěvníky z východu. A postavili si zde pravděpodobně v 9. století (za vlády Rastislava nebo Svatopluka) kostelík, který tu, narozdíl od několika kostelů v Mikulčicích, zůstal až dodnes - jediná sakrální památka z období velkomoravské říše, která se dochovala dodnes. Kostelík však není úplně původní, prošel gotickými úpravami - okna na jedné straně jsou gotická, na druhé původní. Taktéž i okýnko nad vchodem bylo doděláno, stejně jako byla zbouraná předsíň, která je dnes naznačena jen jako linie v omítce. Až do 18. století sloužil jako hlavní kostel nedalekým Kopčanům, v jeho okolí se i pohřbívalo.

Škoda, že okýnko na dveřích bylo zakryté. Proč by se nemohli návštěvníci podívat aspoň malým kukátkem dovnitř? A takto významná památka by si rozhodně zasloužila víc než jen vybledlou ceduli s nekonečně dlouhým textem a situovanou pro návštěvníky měřící alespoň 2 metry.

Pěkně ji opravili.