Cestou necestou...: Lednové potulky

Menší vycházky do okolí Opatovic, Nemojan a Habrovan aneb je třeba si užít aspoň té trochy lednového slunce.

V neděli druhého ledna původně hlásili škaredě. Ale protože slibované mraky ještě nepřišly, sebrali jsme se a rychle vyrazili aspoň na malou vycházku kolem přehrady.

Zaparkovali jsme až za Opatovicemi, dole pod hrází a prošli se kus po modré a zase zpátky. 6 km.

Malá Haná pod hrází

Hráz. Škoda, že se na ni nemůže. Dřív to byl oblíbený cíl našich výletů. Buď vyšlápnout na kole, nebo vyběhnout schody :)

Jedlový les. Jak je jiný od smrkového.

Díky holinám je vidět až na hladinu přehrady

Trocha zeleně sítiny rozkladité. Jako malá jsem ráda loupala zelený "obal" a prstem z něj vytlačovala bílý "papír".

Na jedné z pasek jsme se zastavili a občerstvili se trochou čaje a vánočního cukroví. A najednou slyšíme ťukání nad hlavami. Zvedli jsme oči a v rozsoše vysoké borovice strakapud mlátil zobákem do kmenu. Ani se nenechal rušit.

Nápřah...

... a bum :)

Za 14 dní, 15. ledna hlásili slunečnou sobotu. Tentokrát jsme se vydali na delší výlet - busem do Pístovic a pak kolem Rakovce k Nemojanům, nahoru ke kostelu sv. Martina, po "stolové hoře" (jak izolovanému masivu mezi Drnovicemi, Lulčem a Pístovicemi říkáme) kolem Libuše, kamenolomu do Drnovic a přes Kašparov domů. 14 kilometrů. Docela nás to zmohlo.

Pístovický rybník. Mlýn na hrázi (za námi) rozšiřují. A naproti nám za ta léta, co jsem se tu nepohybovala, vyrostla kopa domů.

Ve stinném údolí Rakovce bláto rozhodně nebylo.

Tuto cestu mám ráda. Nostalgicky jsem zavzpomínala na svou asi 2. třídu, kdy jsem na louce u potoka trávila svůj první dětský tábor. Na tři týdny. Ještě štěstí, že tu se mnou byla sestřenka a brácha. Ale i tak to bylo náročné. Vedoucí se s námi moc nemazali. Dneska by možná takový tábor rozzlobení rodiče zařízli po pár dnech. Ale nejsme žádná ořezávátka, takže jsme přežili, trauma z toho nemáme a zážitků jsme si přinesli spoustu.

Mezi ty nejsilnější patřily "obrácený den" (v podstatě celou noc vzhůru), dřepování/klikování při nástupu za každý došlý dopis od rodičů (kdo nechtěl, byl oblit ešusem studené vody), noční hlídky (vaťák mi byl až po paty, obrovskou kovovou baterku jsem sotva unesla) a samozřejmě stezka odvahy. Odehrávala se na místním hřbitově, který je romanticky umístěn daleko za dědinou v polích pod lesem.

Předtím než jsme se vydali na stezku odvahy, nám vedoucí u ohně zpívali píseň, kterou si od tehdy kupodivu pamatuju moc dobře (slova i melodii). Až dosud jsem si myslela, že je to nějaká "vypalovačka", co složili vedoucí nad lahví vína po večerce ve svém "kapitánském stanu". Ale nedávno jsem ji identifikovala, protože její tehdejší autor ji vydal vloni na desce Pojď se mnou děvče mé: alternativní všeuměl František Skála a jeho morbidní dechovka "Na krchově vrzly dvéře". Jako dítě jsem se opravdu bála, že na mě někde za náhrobkem vyskočí hyena a "vycucne mě jako křečka", jak se zpívá v písni :D.

Místo činu. Vypadá dost podobně. Těžko říct, kolik táborů se tu od té doby odehrálo, podle rozpadající se chatky už rozhodně dlouho nic. Louka pomalu zarůstá. Na potoce jsme tehdy s bráchou a sestřenkou stavěli přehrady (naše obvyklá činnost) a dostali za to trest v podobě kačenek přes celý tábor. Prý se tam budou držet komáři.

Tady je zima pořád

Bylo nám docela chladno a tak jsme byli rádi, že jsme mohli začít stoupat nahoru do kopce po neznačené cestě směrem ke kostelu sv. Martina. Vzali jsme to kolem Nemojanské chatové osady a užili si krásného sluníčka a výhledů.

Skoro jako v létě...

Travnaté vlnobití

Leden jako vyšitý :)

Dubovým lesem

A tu je, před námi, kostel sv. Martina. Viditelný zdaleka, dotvářející charakteristické panorama přilehlého Lulče a Nemojan.

Osídlení na zdejším kopci bylo odedávna. Kostel z 18. století je jen pokračovatelem...

Kostel vznikl na místě původního gotického kostelíka vzpomínaného už na začátku 15. století. Sloužil až do počátku osmnáctého, než se ho místní farář rozhodl dát přestavět.

Ten původní prý na své cestě shlédl jeden obchodník s vínem a podobnou kapli nechal postavět nad Olomoucí. A i tam časem vyrostl větší kostel - Svatý Kopeček.

Cibulovitá střecha věže vznikla až po válce. Němci věž využívali jako kulometné hnízdo.

V dnešní době není kostel s přilehlým hřbitovem (který stojí na místě dřívějšího pohřebiště) ojedinělou stavbou Liliové hory (jak se zdejšímu pahorku říkalo ve středověku). Rozkládá se tu velká chatová osada.

Dřív tu lidé z dědiny měli sady. A ještě před nimi se tu rozkládal hrádek (zničený nejspíš za husitských válek). Zbytky jeho zdí byly rozebrány při stavbě současného kostela.

Vedle kostela stojí domek, kde se v 16. století nacházela knihtiskárna Českých bratří lulečských, založena tehdejším pánem z nedalekých Habrovan. V roce 1535 zde bylo vytištěno i Zemské zřízení Markrabství moravského. Zdejší tisky nesly na sobě "in monte liliorum" odkazující na název zdejšího kopce.

V domku za kostelem se nacházela v 16. století tiskárna.

Zdejší Lulečský hrádek ale není nejstarším osídlením. To sahá až do pravěku. Sídlila tu mezi jinými i kultura nálevkovitých pohárů z doby kamenné, taktéž se našly zbytky pozdější kultury popelnicových polí. V raných křesťanských dobách se zdejšímu kopci říkalo Boží Stolček.

Z altánku je parádní výhled na Vyškovskou bránu. Když zrovna není opar a nesvítí nízké lednové slunce :)

Ke kostelu vede z Nemojan a Lulče křížová cesta

Kostel byl postaven na místě dřívějšího, gotického. Škoda. "Cibule" na věži byla přidána až po 2. světové.

Konec křížové cesty na vrcholku, který byl součástí hrádku zničenému husity. A starý dub je pomalu tráven ochmetem s charakteristickými žlutými bobulemi (jmelí je stálezelené).

Sešli jsme dolů k Libuši a posvačili v závětří na lavečce na sluníčku. A s obdivem sledovali pár zdejších otužilců, nořících se do ledové tříště. Radši si počkám na léto.

Nahoře nad lomem

Led měl asi jen 5 cm.

Následovala cesta nahoru od Libuše a klasicky, celá zledovatělá. V zimě si ji tu ani jinak nepamatuji. Cesta je ve stínu, do kopce, teče po ní voda, takže byla jeden velký kluzký hrbolatý led. Pak lesíkem kolem chat k Hartlovce, menšímu lomu nad Lulčem, kde letos voda vystoupala opravdu vysoko (možná i o dva metry). A pak kolem toho největšího lomu v okolí. Hloubí ho pořád víc a víc. Však odsuď máme drť pod chodník, tak se nesmíme pohoršovat.

Lulečský lom. Je to hloubka.

Nad lomem planinka. Pomalu zarůstá, ale pořád si zachovává svůj charakter.

A pak už jen sejít k Drnovicím.

Nad Drnovicemi. Chvilku odpočíváme a nahříváme se. Teď náš čekají 4 km po asfaltu.

Jak jsme došli domů, Marek hned lehl a usnul. O týden později jeho soužení dobře vystihla desetiletá neteř, které se taky nechtělo ven: "Na výlety se přece chodí v létě." :) Tak příště mám prý plánovat kratší.

A tak jsem učinila a další výlet už nepřesáhl 10 kilometrů. V krásné "dvojkové" datum, v sobotu 22.01.2022 jsme nabrali naše a odvezli se do Habrovan. Odtud po zelené kolem Panské skály nad Vítovické údolí, kde jsme se napojili na cestu "Vandrovnici" (její kouzlo jsme odhalili na jaře). Ta nás dovedla kousek k Olšanům a zase jsme přes les slezli dolů do Habrovan. 7km okruh.

V Habrovanském zámeckém parku. Vpravo vysazen nový stromek.

Nedávno opravili oranžerii a zařídili v ní stylovou restauraci. V pozadí Habrovanský zámek, kde od války sídlí ústav pro tělesně postižené.

Ani mě nepřekvapilo, když jsem v historii habrovanského zámku našla jméno Gomperz. Vlastník jedné z mnoha brněnských textilek. Vždyť nedaleký zámek v Račicích vlastnil další takový - Mundy. Měli peníze, tak skupovali zdejší malé zámečky a díky jmění lehce nabyli šlechtický titul.

Dnešní podobu zámku má však na svědomí majitel před Gomperzem. Další brněnský velkoobchodník Jan rytíř von Herring. Ten přestavěl původně renesanční zámeček ze 16. století, který nechal zbudovat Jan Dubčanský ze Zdenína (měl prsty, nebo spíš peníze, v nedaleké knihtiskárně na Liliové hoře) na místě původní tvrze z 13. století.

Park skýtá spoustu zajímavých zákoutí. Ideální na piknik - ale jindy než v lednu :)

Z Habrovan jsme vyrazili po zelené směrem k nedalekému lomu Panská skála. Říkalo se mu tak z prostého důvodu - patřil pánům z Habrovanského zámku. Rozvoj těžby byl především za Gomperzů, těžba ustala v roce 1975. Těžila se tu hlavně droba.

Od té doby tu vzniklo několik tůní, v kterých prospívají zejména obojživelníci (jako např. čolek horský) a celá oblast je Přírodní památkou.

Lom je taktéž významným nalezištěm pravěkých organismů. Vždyť se tu kdysi rozkládalo moře.

V lomu trochu proředili náletové dřeviny a tak je pěkně vidět.

Nad lomem dobrodružná cestička

Nahoře nad Vítovickým údolím. Svačíme.

Nezahli jsme dolů do Vítovického údolí, ale napojili se na traverzovou cestu vedoucí od Kalečníku, která v mapě nese jméno Vandrovnice. Narazili jsme na ni v letošním opatrném jaru a moc se nám líbila. A tak jsme po ní dnes pokračovali až nad Olšany.

Připojujeme se na Vandrovnici.

V mladých smrčkách to podezřele vrzalo. A taky jo. Poletoval tam králíček obecný. Nejroztomilejší ptáček, co znám. Škoda, že byl tak daleko.

Ani tento úsek Vandrovnice nezklamal. Vytěžené kusy lesa mají výhodu - skýtají zajímavé a netradiční výhledy, kterých je ve zdejší zvlněné krajině Drahanské vrchoviny málo. Vyškovská brána před námi. Za ní se tyčí hřeben Žďánického lesa.