Cestou necestou...: Rychlebské hory 2021 :: 4. den

pátek 20. srpna 2021

Rychlebské hory 2021 :: 4. den :: Rejvíz a Zlaté Hory

odpočinkový den

Na dnes hlásili teploty kolem dvaceti stupňů, zataženo... a naše nohy, nezvyklé na velké převýšení, potřebovaly trochu odpočinku.

Ranní výhled ze stanu

Vyjíždíme. Na čerstvě posečené louce u kempu to přišli prohlídnout hladovci, než odletí na jih. Ale kam to zahučel ten "hnědák" vzadu?

Javorník z auta. Zítra nás čeká.

Vzali jsme to silničkou podél hranic s Polskem. Krásně se vinula mezi poli a loukami. Na kolo by byla fajn.

Ve Vidnavě na nákupech. Kdysi to bylo významné město. Teď periferie. Novogotická radnice.

Mají tu zbloudilý kámen donesený ledovcem ve čtvrtohorní době ledové až z daleké Skandinávie

Bolavé nohy bylo třeba trochu protáhnout na malé procházce. Rejvíz je na to ideální. Minimální převýšení, udržované chodníky... Jen těch lidí. Neuváženě jsme dorazili na místo kolem poledne. Za parkování stovku. Parkoviště přeplněné. Tak, snad se to na trase trochu rozptýlí.

Rejvíz je rašeliniště rozkládající se na rozvodí 2 toků a vzniklo po poslední době ledové (před asi 6–7 tisíci lety) v mělké prohlubni s nepropustným podložím. Původní smrky uhnily a uchytily se tu porosty nízké (asi 15 m) borovice blatky a samozřejmě rašeliníku. Vrstva rašeliníku ve Velkém mechovém jezírku dosahuje mocnosti až 3 metry.

Cestou k Rejvízu. I tu se kůrovec činí.

V samotné rezervaci zkouší různé finty jak se s kůrovcovou kalamitou vyrovnat a přispěk k přirozené dynamice lesa. Zde zkouší uřezat stromy v různé výšce a nechat je ležet, aby tím suplovali přirozený polom.

Lidí bylo dost, ale daly se najít dostatečné mezery.

Vstup do rezervace.

Naštěstí jsme nějaké okno mezi davy vychytali

U Mechového jezírka bylo natřískáno. Tak rychle vyfotit to kafe a zase zpátky.

Slaťové chodníky jsou pěkné. Ale nevedou zase přes ty největší močály, takže si člověk přijde trochu jako v normálním lese.

Samotná osada Rejvíz vznikla v 18. století na popud vratislavského biskupa. Nejprve byla osídlena českým obyvatelstvem, kteří zde hospodařili na poli, pásli dobytek a těžili dřevo. Postupně se osada poněmčila, o čemž svědčí většina domů. Od počátku 20. století se zde rozvíjel turismus, což podpořilo i místní infrastrukturu - elektrika, telefon, benzinová puma, záložna, vodovod...

Za druhé světové byla osada součástí Německa, po válce sem, jako do mnoha dalších míst přestěhovali Rumuni a Řekové, kteří se však odsud povětšinou v 70. letech vrátili zpět do vlasti.

Penzion Rejvíz. Jeho současný majitel je od Vyškova.

Domy na Rejvíze stojí kolem hlavní silnice, která je lemována starou alejí.

Většina domů je opravená.

Nijak jsme se tu nezdržovali a jeli prozkoumat nedaleké město Zlaté Hory. V okolí města je spousta turistických tras a naučných stezek věnovaných zejména hornické činnosti, kterou je zdejší město pověstné. Taktéž je tu i zlatokopecký skanzen s expozicí. My jsme ale měli chození dost a tak jsme se zastavili ve zdejším muzeu. Škoda, že expozici nemají poskládanou víc chronologicky a s trochu méně textem.

Ve Zlatých Horách. Budova Muzea

Vracíme se k Javorníku. Přesně nad kempem přeháňka.

Když jsme se vrátili do kempu, čekalo na nás nemilé překvapení. Prostor na stany byl poměrně velký, když jsme odjížděli, bylo tam jen pár stanů a každý v podstatě co nejdál od ostatních, aby každý měl nějaké soukromí. Ne tak naši noví sousedé, pár možná jen o trochu starší než my. Vecpali se do 3 metrů mezi nás a vedlejší stan. Asi aby, chudáci, nemuseli těch deset kroků od auta dál. Rozložili si za naším stanem posezení a do jedenácti do sebe klopili piva a bavili se, samozřejmě docela hlasitě. A když už teda zalezli do stanu, který začínal asi necelý metr od toho našeho, pán usnul poctivým pivním spánkem a celou noc vytrvale řezal dřevo. Inteligence a ohleduplnost některých lidí prostě nemá hranice.