Cyklobusem do lesů, luk a polí v okolí Vysočan.
Meteorologové slibovali krásnou sobotu a my se rozhodli využít pravidelného cyklobusu, který v letní sezóně (od května do září) jezdí o víkendech do kopců a ulevuje tak cyklistům od asi 15 km stoupání.
Ten ranní, v 8 hodin, jsme rovnou zavrhli. Znaveni po pracovním týdnu jsme raději šli až na desátou. Pěkný den přilákal spoustu dalších cyklistů, takže na 20 místném vleku zůstaly jen asi 3 místa volná. Ale 2 lidé s 2 koly za 108 Kč? Super služba.
Pan řidič byl trpělivý, veselý a ochotný a ještě si posteskl, že by hned jel s náma :). Nevýhodou trochu bylo, že autobus obkružuje všechny možné části (Kozina, Opatovice, Hamiltony), div, že nezajížděl do Pařezovic. A tak jsme do cíle, do Studnic, dojeli až asi po hodině.
Něco po jedenácté jsme vyráželi na trasu. Peklo slunko, ale my jsme se měli za chvíli schovat do lesa.
Vzali jsme to ze Studnic na Kulířov. Minimální provoz, vlání, příjemná teplota... zkrátka líné sobotní skoropoledne.
Hned za dědinou zbytky třešní, takže Marek musel ochutnat. Já se kochala chrpami a rmenem v obilí.
Kojál, nezaměnitelný orientační bod oblasti (vyšší než Eiffelovka). Tady se prostě neztratíte.
Projeli jsme Kulířov, pak osadu Marianín a zanořili se do příjemného lesa po lesní zpevněné cestě. Paráda.
Před námi klesání do Holštejna a na obzoru Šošůvka. I tu se občas kácelo.
Marek měl telefonát z práce, tak jsem naháněla zajímavou muchu - pestřenku prosvítavou.
Po sjezdu nás čekalo napojení na hlavní cestu z Lipovca na Holštejn. Ale předtím jsme se ještě zastavili u krásných rozkvetlých luk v údolí Marianínského potoka.
Vřetenuška obecná na bukvici lékařské
Krásné louky plné chrp, máchelek, bukvic, zvonků a dalších kytek. Člověk si připadal trochu jako v podhůří vysokých hor.
Na Holštejně byla tradičně vyšší koncentrace lidí. Dokonce jsem viděla pár spolucestovatelů z busu, jak na kole zahýbají k hospodě. Ale my jsme vesnici jen projeli a vydali se po boční cestě kolem Holštejnského potoka až k Vysočanské cestě.
Příjemné stoupání po parádní cestě. Mezi lesem občas vykoukla malá loučka.
V příkopě jen tak kvetl kruštík. Do určování přesného druhového jména se radši nebudu pouštět :)
Kousek jsme jeli po hlavní směr Šošůvka, ale pak jsme zase odbočili na trochu rozbitější lesní cestu, která nás docela strmým sjezdem úvozovou cestou dovedla až do údolí Luhy nad Sloupem. Šikovná zkratka, abychom nemuseli šlapat do Šošůvky.
Ohlédnutí zpět. Takhle kopec vypadá nevinně, ale nahoru bych to jet nechtěla :)
V údolí jsme poseděli, dali si malé občerstvení a já trochu poběhala po louce, "lovit" motýly. Můj 35mm objektiv (zhruba 50 mm se započítáním crop faktoru) je na kolo ideální. Lehký, malý, díky pevnému ohnisku jednoduché konstrukce, takže spíš odolá různým nárazům (i když ho radši vozím na zádech a ne v cyklo-brašně). Ale zase limituje, že zoom udělám jen nohama. A to na focení zvířátek není úplně ideální. Takže motýli jsou, ale trochu z dálky.
Okáč luční na chrpě luční. Jak jinak, než na louce :)
Letní forma babočky kopřivové na krvavci totenu. Ne a ne roztáhnout křídla na delší dobu.
Letní forma babočky kopřivové tentokrát zespodu, se složenými křídly.
No a tohle jsou ony louky v údolí Luhy. A vpravo dětský tábor.
Bez červený
Zase jsme zajeli do lesa. Přejíždíme Luhu.
Za chvíli pěkná asfaltka skončila. Ano, mohli jsme odbočit nahoru, kde vede solidní cyklostezka jen kousek nad námi. Ale odbočili jsme po menší cestě dál po modré podél potoka. A vlastně jsme potom byli rádi, že musíme místy i z kola slézt a nakonec jsme ho hodnou část vedli. Alespoň jsme si protáhli nohy a ulevili zadku. Ale tato horní část pro kola opravdu není. Ale je hezká.
Mostek přes Luhu.
Uprostřed starý kmen osiky, jehož čas se pomalu chýlil a z jeho báze vyrůstaly tenší a mladší šlahouny. Taková stromová chobotnice.
Místy se chodníček dost zúžil (vpravo dole mimo fotku je potok) a přidaly se kořeny. Hodně kořenů.
Krátký úsek bez kořenů a bláta. Tu ještě smrky stojí. Jak dlouho ještě budou?
Kaprďové království.
Mladý osikový hájek v luze Luhy :)
Semenáček se uchytil. Na pařezu.
Konečně zase kousek, kdy se dalo sednout na kolo. Dlouho to nevydrželo.
Meandr. Trochu ho možná zkresluje panoramatická fotka. Jinak by se mi na můj objektiv nevlezl...
Na cestě údolím jsme potkali asi další 4 cyklisty. Jeden dokonce, zbloudilý, na silničce. Ale dával to statečně. Jeden pán, na nabušeném horském kole nám dokonce řekl, že tu měli postavit pořádnou cestu. Ale trochu nevím, jestli to myslel žertem nebo vážně. Bojím se, že to druhé.
Nicméně jakmile byl kousek rovného úseku, frnkli pryč. Ani nezaznamenali nádhernou vůni malin na jedné pasece. My jsme samozřejmě zastavili. Krásné, velké, voňavé, slaďoučké maliny. Chuť léta. Dlouho jsem se tak nepásla. Pamatuju si, že jsme je kdysi, jako děcka, chodili s našima i sbírat. Odpoledne otročení, ale domácí malinový sirup za to stál.
Jakmile jsme vyjeli na louku s pěknou polní cestou, naše rychlost se ještě zpomalila. Protože jsme našli ty nejlepší třešně, jaké jsme dlouho nejedli (jestli vůbec). Stará třešeň, ale na ní velké, skoro černé, šťavnaté, sladké a nečervivé plody. Původně jsme se tu chtěli někde najíst, ale radši jsme se přežrali třešní. Na konci července! Zjevení!
Škoda jen, že jsme si nemohli nasbírat sebou. Ale bylo by z nich na místních cestách za chvilku pyré, jak byly šťavnaté a zralé...
Louka u Oborského dvora
Božské třešně
Strom byl starý, některé staré větve polámané, ale stále měl nové, které nesly úžasné plody.
Oborský dvůr je bývalý zámeček ze 17. století, přestavěný ve století 18. na hospodářský dvůr. Kromě krásných luk se tu nachází ještě několik menších stavení, dnes spíš chat, dole rybník a taky obora, kde chovají daňky. Obora je dokonce starší, založena v polovině 16. století.
Oborský dvůr, zbytek kaple
Původně jsme chtěli jet ještě dál, třeba k prameni Luhy. Ale nakonec jsme naznali, že není třeba všechno vidět hned, vrchol dne v podobě třešní, už jsme měli za sebou, takže jsme nepočítali, že bychom narazili na něco lepšího. A tak jsme se vydali po červené směrem k Nivě, ale na kraji lesa uhli na cestu blíž k Vysočanům a přejeli do údolí, které nás svedlo do Baldovce.
Rybníček kousek pod Vysočanami na Molenburském potoku. Na hrázi jsme zastavili a posvačili. Z rajčat v krabičce byl protlak. Tak by určitě dopadly i nebohé třešně. V žaludku je jim líp.
Vrbina tečkovaná
Krásné světlo ve smrkovém lese
Ohlédnutí zpět. Už jsme kousek před kamenolomem u Baldovce
Kopeček do Rozstání nám dal trochu zabrat, ale zvládli jsme ho a rovnou to vzali znovu přes Marianín, jelikož se nám místní cesta moc líbila.
Má oblíbená trojkombinace i s ječmenem. Vlčí máky na konci července? Inu, je tu chladněji. Kojál se svými 600 m.n.m. byl blízko.
Pěkná alej různých stromů u Marianína
Vrátili jsme se zpět do Kulířova a docela dobrodružnou a zarostlou spojkou jsme se dostali na cestu od Studnických luk. A nestačili jsme se divit. Pamatuju si tu tmavé smrkové lesy. Tak těm je, až po Krásensko, konec. Jen holé kopce.
Vzhůru dolů.
Nádherný sjezd údolím Malé Hané. Od Kulířova jsme nemuseli šlápnout do pedálů až pod Rychtářov. Záměrně jsme přibržďovali a udržovali si pomalé tempo, abychom měli čas se kochat. A užívat si tu stovku, kterou nás stálo toto stoupání cyklobusem. Holiny ustoupily smíšeným lesům a občas i listnatým. Občas skalka, louka, olšový háj... paráda!
Kopeček do Rychtářova nás utěšoval jen tím, že bude poslední. A pak už jsme se po silnici pustili dolů.
65 kilometrů, což zase není moc. Ale nejsme moc trénovaní, takže nám to stačilo. Doufám, že se ještě udělá pěkný den, abychom mohli cyklobus letos ještě využít. Tras je tam nespočet.
Žádné komentáře:
Okomentovat