Ani tento den předpověď a i ranní realita neslibovaly den bez srážek a proto jsme si naplánovali přejezd do okolí St. Johann im Pongau, odkud už je to k Lence do kláštera kousek.
Vyrazili jsme, jak už začíná bývat naším pravidlem, docela pozdě, takže v Bad Ischlu jsme parkovali kousek před polednem a jelikož se mraky protrhaly, docela solidně jsme se v ulicích města pekli. Město je plné turistů - jak se na metropoli místní oblasti a nejvyhlášenější lázeňské letovisko Rakouska, patří. Ale kromě historického pozadí – oblíbeného místa rekreace Františka Josefa I. (trávil tu v podstatě každé léto) – tu zase nic zvláštního není. Pár výstavních vilek, nábřeží, reprezentační budova...
Muškáty nesmí chybět.
Místo bylo osídleno asi podobně jako nedaleký Hallstatt a stejně jako on byl Bad Ischl městem obchodu se solí. V devatenáctém století se přišlo na to, že koupel ve slané vodě zmírňuje revmatismus a z města se stalo vyhlášené centrum lázeňství, kde pobývali i Strauss, Lehár či Brahms. Dnes má město 14 tisíc obyvatel, takže jen o něco málo větší než Gmunden. Protéká jím, stejně jako Gmundenem, řeka Traun.
Co se týče památek, největším tahákem je Kaiservilla s přilehlým parkem. Ale jelikož leží na opačné straně města než jsme byli my, její návštěvu (která je i s parkem zpoplatněná) jsme oželeli. Je to takový malý zámeček z 19. století.
Dále se ve městě nachází ještě Kurhaus, místní sídlo operní scény, Trinkhalle, kde se můžete napít z pramenů a poměrně dost honosných vil především z druhé poloviny 19. století.
Náš čas ve městě limitovalo celkem drahé parkování, takže jsme ho jen proběhli.
Řeka Traun už je tu celkem mohutná.
Kurhaus s pěknou "luční" květinovou výzdobou parku.
Vyrazili jsme tedy na jih, kolem Hallstattského jezera a přes Gosau přejeli masiv navazující na Dachstein a dostali se zase do jiného kraje.
Okolí Russbachu a Abtenau je svou morfologií trochu rozdílné od hlubokých údolí v okolí jezer. Tu jsme byli nahoře, kolem nás pastviny a v nich rozeseté statky. Města plná hotelů a sjezdovek.
Ale i tu se postupně začaly zvedat vrcholky blízkých Tennengebirge.
Další zastávku jsme udělali v soutěsce Lammerklamm, kterou vedla i naše cesta. Silnice pro auta vede vrchem, takže ani nevíte, co se pod vámi nachází. Teď už víme, že nejlepší je zastavit na parkovišti přímo nad soutěskou. My dojeli až pod ni, protože jsme ještě zvažovali cestu nedalekým údolím vodních mlýnu k dvěma vodopádům (to si necháme na příště). Nakonec jsme ale zvolili tu kratší variantu - soutěsku.
Na cestě k ní jsme narazili na plot a bránu jen s návodem, jak si před internet koupit vstupenku a pak vás čtečka pustí... Naštěstí tu zrovna operovali nějací technici a tak nás pustili dál se slibem, že nahoře u parkoviště, kde je normální pokladna, si koupíme lístek. Ještěže. Vracet se nám nechtělo a platit přes internet taky ne.
Začátek soutěsky. Návštěvuje se už od roku 1884.
Ohlédnutí zpět. Vrcholky Tennengebirge a pod námi řeka Lammer, propuštěna z úzkého "vězení".
Spodní, otevřenější část soutěsky.
V úzkých místech to nepřijde, ale řeka je opravdu velká (v zatáčce na vnitřní straně na skále u vody stojí lidi).
Hlavním tahákem je úzká tmavá soutěska. A přímo nad ní, přes nejužší místo, vede silnice (a když jedete po silnici, ani náhodou si nevšimnete, kudy že vaše cesta vede).
I tu mají cedulky s povodněmi. V roce 2002, kdy byly vyplaveny i Jižní Čechy, voda dosahovala neuvěřitelně vysoko...
Stojím pořád ve stejném místě jako cedulka na předcházející fotce - a voda je dobrých deset metrů pod námi...
A stejnou cestou zpátky. Lidí bylo pár a my se občerstvili v příjemném vlhkém chladném vzduchu - jaký rozdíl oproti rozpáleným ulicím Bad Ischlu.
Přástevník.
Jakmile jsme autem sjeli do údolí Salzachu, zajeli jsme ještě k vodopádu v Gollingu. I tu se platí vstupné, ale zato se můžete podívat až úplně nahoru nad vodopád, který nás svou velikostí opravdu překvapil.
Odsud možná nevypadá až zas tak mohutný.
A když není měřítko, nezdá se to ani odsud...
Ale když si všimnete dole stojícího člověka...
Po překonání velké spousty schodů se dostanete až k samému pramenu toku - škvíry ve skále, odkud mohutný proud vody vytéká. Úplně mi tím připomněl neméně silný proud vody vytékající ve Floracu ve Francii.
Začátek vodopádu. Voda za další dva metry padá dolů v ohlušujícím vodopádu
První stupeň vodopádu. Voda padá od pramene dolů do uzavřeného kotle a násobí tak svůj hluk.
Schodů a schodů...
Z vývěru odkud padá voda dolů do kotle (fotka výše), vytéká pod skalním mostem do dalších stupňů. Vzduch je prosycen vodní mlhou a člověk je i na tuto vzdálenost za chvilku mokrý, jako ten holý kmen přede mnou.
Po pár kaskádách potom vodopád jde do posledního, nejfotografovanějšího 25metrů vysokého stupně. Celková výška kaskád je 75 metrů a ani poté není potok zrovna rovný. Čehož využívali i dříve, když zde postavili vodní mlýn s dvěma koly. Voda ho napájí jen tenkou stružkou. A pochází z roku 1618!
Ve vlhku u řeky vstavač.
U vodopádu jsme byli celkem navečer, ale aspoň tam nebylo tolik lidí. Kemp, kam jsme chtěli dojet, už od minula poznáme, takže pozdní příjezd nebude tolik vadit.
Tankujeme na benzínce...
Momentky z auta
Kam dál?
:: Předchozí den :: 2. den – Traunsee a Gmunden
:: Následující den :: 4. den – Výstup na Schneeberg
Žádné komentáře:
Okomentovat