Na minulé návštěvě v klášteře nám Lenka vykládala o kopci, kam se chodívají z kláštera projít na celodenní výlet. Jmenuje se stejně jako další spousta kopců v Alpách (asi něco jako slovenská magura) a stejně jako první dvoutisícovka za Vídní – Schneeberg. Tento Schneeberg však dvoutisícovou hranici těsně nepřekračuje. Vypíná se do výšky "jen" 1936 m.n.m. Což, v porovnání s okolními kopci, není nic extra (na rozdíl od Schneebergu u Vídně, který ve svém okolí jen těžko hledá soupeře). Ale možná právě proto, že není tak vysoký a je obklopen celou hradbou hor, je z něj krásný kruhový výhled.
A na dnes konečně byla přívětivá předpověď.
Mühlbach am Hochkönig na mapě sliboval lanovku. Která ovšem, jak jsme zjistili až příjezdem na místo, nepremávala v úterý a ve čtvrtek. A jelikož byl, ano, správně, čtvrtek, museli jsme vymyslet jinou alternativu :). Poslední dobou nejsme moc trénovaní (mám pocit, že to píšu pořád...) a nechtěli jsme zabít celý den namáhavým výstupem a sestupem, a tak jsme se odvezli kousek dál, do sedla Dientner Sattel, které s nadmořskou výškou 1342 m.n.m. už činí výškový rozdíl snesitelnější.
Sedlo Dientner Sattel a nad ním se tyčící, v mracích se schovávající majestátní pohoří Hochkönig.
Orchideje už pomalu odkvétaly, stačilo se podívat do břehu nad cestou
Napřed jsme šplhali příkrou cestou lesem a pak kolem sjezdovky. Dokonce nás s lehkostí v prudkém kopci předjel párek na kolech - samozřejmě těch s elektromotorem. Usmátí, voňaví, suší - jaký kontrast oproti nám. Málokde jsme tu po cestě narazili na normální nefalšované kolo s lidským pohonem.
Výhledy se lepšily. A mraky se zvedaly.
Naše další cesta vedla přes prameniště, louky a porosty borůvek. Co chvilku jsme překračovali četné stružky a potůčky, občas si čvachtli do podmáčené trávy nebo rovnou do bahna. Ale aspoň se cesta nahoru trochu zpříjemnila.
Na prameništích pražilo. Suchopýr všude.
A odkvetlé "pampelišky" taky..
Pár posledních vstavačů. Muselo jich tu být daleko víc.
A ještě s výhledem. Paráda...
Po cestě jsme potkávali četné porosty s borůvčím, které se postupně s nadmořskou výškou měnily z jedlé, tmavěmodré barvy na nezralou, zelenou... Ale občerstvení to bylo příjemné
Paseme se na ještě modrých borůvkách
Ohlédnutí na hřebeni.
Na jih se otevíraly výhledy na vzdálenější velikány (vpravo v táhnoucím se hřebeni pocukrovaných hor se skrývá nejvyšší hora Rakouska - Grossglockner 3798 m.n.m.). Dole je údolí řeky Salzach tekoucí ze západu na východ
Samotný Schneeberg má dva vrcholy - ten vyšší, na jihu, má 1936 m.n.m. a nižší, se 1921 m.n.m. poskytuje zase výhled na severní stranu hřebene.
Jsme nahoře. 1936 m.n.m. zdoláno - výhled na jih - Vysoké Taury.
Výhled ze Schneebergu na sever - pohoří Hochkönig.
Hlavní vrchol pohoří, pojmenovaný stejně - Hochkönig - se tyčí do výšky 2941 m.n.m. Nahoře je chata Matrashaus postavená roku 1898. A na druhé, severní straně vrcholu ledovec, skrytý před sluncem.
Už od prvního pohledu jde na okolních vrcholcích poznat odlišná geomorfologie. Zatímco na sever a východ od Schneebergu se tyčí rozeklané bílo-šedé vrcholky vápencových pohoří náležící do skupiny Berchtesgadenského pohoří (ovšem s dachsteinským vápencem ve vrcholových partiích), na jihu a západě se táhnou do dáli pozvolné hřebeny Nízkých a Vysokých Taur, v nejvyšších polohách s bílými čepičkami. Severní část Taur, a i samotný Schneeberg, jak je vidět na jeho oblých tvarech, už náleží do části Alp, kde se na povrch dostávají sedimentární a vulkanické horniny - např. zde všudypřítomná břidlice.
Na vrcholku Schneebergu vystupují tenké lesklé šupinky břidlice, které velmi snadno erodují. A výhled na Taury na jihozápadě.
Vlevo svah hlavního vrcholu, přede mnou skály pokryté různými druhy lišejníků (i tak bílých, že vypadaly jako sníh), vpravo pode mnou jezírka a v dálce Taury. Ten bílý ledovec, tyčící se na obzoru zhruba uprostřed je Ankogel a údolí táhnoucí se na jih, do hloubi hor končí městem Bad Gastein.
Druhý vrchol Schneebergu. Vlevo se tyčí okraj pohoří Hochkönig, vzadu vpravo potom Tennengebirge.
Kecli jsme sebou do trávy, nechali se ovívat příjemným šustícím větrem, svačili a kochali se... tady bych vydržela sedět věčně...
Pohled na východ nebyl moc čistý, ale Dachstein se svými 2995 m.n.m. přehlédnout nelze.
Prvosenka nejmenší
Celou cestu po hřebeni nás provázel párek krkavců. Jen poprvé mě nechal se přiblížit víc, pak už si držel uctivou vzdálenost a beztak čekal, než nám něco upadne ze svačiny, aby to mohli slupnout...
To je zoban...
Už jsem moc blízko.
Jdeme na druhý vrchol. Vlochyně bahenní (nenechte se zmást, bahno pode mnou sice nebylo, ale kousek ode mě bylo přímo na hřebeni jezírko a ona se právě na slatiništích a vrchovištích vyskytuje...).
Taky bych chtěla takhle plachtit...
Na druhém, nižším vrcholu už na nás krkavci čekali. Chvilku se předváděli ve větru a když jsem se až moc přiblížila, uletěli na nedaleký strom a pokrákávali.
Výhled směrem na severovýchod. Dole v údolí je Mühlbach am Hochkönig, vlevo horní stanice sedačkové lanovky, která funguje jen v zimě. Ta, která by nás sem dovezla je kousek níž, směrem na Mühlbach.
Porosty borůvčí a podivné květákové smrčky.
Pohled zpět k hlavnímu vrcholu musí být.
Ankogel 3252 m.n.m.
Krkavec si plachtí dál. Jinak Hochkönig, se svou téměř kilometr vysokou stěnou, je prý oblíbené místo pro paraglidisty... a mraky se od rána nádherně zvedly.
Z mechu a borůvčí...
Kýchavice a vrcholky Vysokých Taur, které se konečně trochu zbavily mraků.
Ten vzadu, vlevo, trochu zahalený do mraků, je samotný Grossglockner 3798 mn.m.
Klesáme zpět. Hochkönig jako na dlani (kliknutím na fotku ji zobrazíte ve větším rozlišení).
Opět trochu přízemní fotky - kameny jsou tu kdovíjaké, nejen břidlice...
Osladič. Jestlipak je sladký?
Jestřábník
Pěnišník neboli rododendron
Jsme v Alpách, kráva musí být
Blížíme se ke sjezdovce
Poslední potůček a pak už jen k autu...
Bilance: příjemných 10 kilometrů, úhrné stoupání/klesání 800 metrů, klidně i hodinka příjemného kochání v trávě a hlavně parádní výhledy.
Z kláštera to mají sestry tam a zpátky asi 20 km a i když startují z podobné nadmořské výšky jako dnes my, musí ještě po cestě překonat jedno hlubší údolí. A navíc jdou v těžkých bavlněných hábitech. Takže, měli bychom trénovat. Můžu už prozradit, že jsme se Lence s naším výletem pochválili a poděkovali jí za tip. Ona se potěšila a obratem nám stačila doporučit další kopec v okolí, na druhou stranu přes údolí řeky Salzach, odkud je taky skvělý výhled. Tak ten si necháme zase na příště :)
Kam dál?
:: Předchozí den :: 3. den – Bad Ischl, Lammerklamm a Gollinger wasserfall
:: Následující den :: 5.–7. den – Jeskyně Entrische Kirche, klášter, Enns
Žádné komentáře:
Okomentovat