Hezký den chce pořádný výlet. Marek chtěl kopce, tak jsem vymyslela trochu vzdálenější výlet, ale stálo to za to.
Jako vždy jsme vyjeli později než jsme chtěli a hodinu nám zabrala cesta. Z Nedvědic jsme míjeli turisty přibližujícíse do údolí Chlébského potoka, kde to zrovna nejspíš kvete bledulemi jako o život.
Ve Víru jsme zaparkovali u hasičské zbrojnice, posvačili, podrbali a následně odkopli drzé kočky ochomýtající se kolem a strkající čumáky do salátu z červené řepy a octa... barvu masa to mělo, to je pravda.
V údolí byla ještě zima a dopoledne vypadalo spíš jako brzké ráno.
Svratka ve Víru
- něco o Vírských skalách nad Svratkou
- spousta zajímavých fotografií z Víru a okolí
- ledová stěna Vír kde se každou zimu trénuje a závodí lezení na ledu
V údolí byla od vody pěkná zima, ale postupným stoupáním po červené značce jsme se zahřáli.
V lese jsme se nadýchali krásně vlhkého vzduchu.
V podstatě bezbolestně jsme se dostali na naši první dnešní zastávku, zřícninu hradu Pyšolec, vypínajícího se na ostrohu čnícím nad údolím Svratky a vodní nádrží Vír II.
Odbočka k první zřícenině dnešního dne
Z příkopu šplháme ke zbytkům hradní věže.
V hradním paláci. Vlevo dole v údolí se leskne modrá plocha nádrže Vír II.
Na slunném jižním svahu hradu rostlo spousta jaterníků (moje letošní první...)
I lýkovec kvetl a omamně voněl přímo na okraji hradního paláce
Chvilku jsme poseděli, obdivovali mohutný zbytek asi 10 metrů široké věže, s vnitřním průměrem asi 1,2 metru, to znamená, že tloušťka zdi byla asi 4,4 metru. Hrad Pyšolec byl postaven někdy v druhé polovině 14. století a už na konci 15. století byl opuštěn. To když po řadě různých měnících se majitelů skončil u Pernštejnů, kteří měli blízko lepší sídlo.
- vizualizace hradu Pyšolec
- plánek a nákres
Zbytky věže
V příkopu hradu
Po prohlídce a krátkém odpočinku na zřícenině jsme ještě chvíli stoupali do dopce přes louky až do dědiny Kobylnice. Ani tu však kopec nekončil. Pomalu a plazivě se cesta vinula lesem až k dalším loukám, odkud byl výhled zase na druhou stranu.
Z lesa venku
Pohled zpátky na Vír
Romantické pahorky Svratecké pahorkatiny
Bzučelo to jako v úle
Zbytky z loňska
Stojí hruška v širém poli...
Ukázkový les Vysočiny (smrková monokultura sice není vůbec původní, ale je natolik hojná, že si s Vysočinou spojím vždycky tento druh lesa...)
A jsme tu... hrad Zubštejn
Schody do nebe a daleké pahorky Svratecké hornatiny
Výhled je ze Zubštejna opravdu parádní. Jen by to chtělo přijít ráno nebo večer, aby ten největší výhled nezakrývala zář slunce.
Pohled dolů. Jde vidět až do údolí Svratky.
V útrobách zříceniny
Pohled zespodu na typickou hradní siluetu.
Zubštejn byl postaven na začátku 14. století. Po několika místních markrabatech se majitelem stali, nečekaně, Pernštejnové, kteří ho na konci 16. století opustili. Poměrně rozsáhlý hrad je nově zakonzervován.
- vizualizace hradu
- kresba (jak asi vypadal, když ještě stál...)
Na hradě jsme poobědvali, pokochali se výhledy a ostrým sestupem jsme se dostali do blízké vesnice Pivonice a dál jsme pokračovali po modré značce přes louky a políčka, lesem dolů až k říčce Bystřičce, překonali ji po malé lávce a po staré cestě po úzkém ostrohu jsme vystoupali na poslední zříceninu dne - hrad Aueršperk.
Vírská přehrada
Rozhledna Karasín a typická vysočinovská zákoutí...
Po staré příkré kamenné stezce dolů do údolí Bystřice.
Les pro trpaslíky
Překonáváme Bystřici
Po úzkém ostrohu, který obtéká řeka Bystřička, a akorát se na něj vleze cesta (mimochodem stará, kamenná), stoupáme na poslední zříceninu dne – Aueršperk.
Vlevo od cesty je hned za skalkami sráz dolů. Opravdu úzký ostroh.
I na Aueršperku jsou zbytky zdiva a zbytky věže. Tato má trochu větší vnitřní prostory než ta Pyšolecká.
Zbytky loňské úrody...
Hrad vyniká poměrně hlubokým a zachovalým příkopem
Hrad Aueršperk je ze třech stran důmyslně obtékán říčkou Bystřicí. Jeho historie je víceméně tajemstvím. Byl postaven nejspíše na přelomu 13. a 14. století pravděpodobně nějakou větví Pernštejnů. Na začátku 15. století byl už pustý. Už v jeho názvu lze nalézt vztah z blízkým Zubštejnem, který se původně jmenoval Lapis - Kámen a později Zubrštejn zkomolený na Zubštejn. Auerochse nebo Ur znamená v němčině zubr a Aueršperku se dříve říkalo i např. Ušperk. Logicky z názvů hradů vyplývá, kdo patřil mezi jejich zakladatele - Pernštejnové mají v Erbu zubra.
Nebyl by to vysočinovský les bez mechu.
A když už jsme byli v údolí říčky, co ústí ve Víru, vzali jsme to jejím údolím, i když tudy žádná značka nevede. Trocha dobrodružství musí být.
Kousek jsme šli úbočím kopce po staré cestě na kamenném náspu vedoucí na kraji údolí. Výlet jsme si připepřili i překonáváním toku: několika skoky s menší i delší přípravou (záleželo na délce nohou). Následoval další úsek po louce, opět po staré cestě na náspu avšak po druhé straně údolí tentokrát. Na regulérní most jsme narazili až u autokempu Na kopci, který byl navzdory názvu situován v údolí. V kempu nebyl plot, zato volně pobíhající obrovské psisko, které si nás všimlo dřív než my ho, ale naštěstí dost pozdě na to, aby k nám běžel přes celý kemp, když jsme se blížili k jeho druhému konci.
Podle terénních úprav tu nejspíš někde stával most...
Malebné údolí. Nikde ani živáčka.
Kameny v korytě říčky nám byly záchranou...
Opravdu příjemná procházka
Potok meandroval pod námi, my jeho zákruty obcházeli po stezce.
Cesta následně vedla kousek po silnici a z ní odbočovala námi vyhlédnutá zpevněná cesta po druhém břehu řeky - jenže druhý břeh řeky znamenal buď přebrodit brod (vyskládaný betonovými panely) na této cestě, nebo přeskákat přes kameny o kousek dál. Opět to bylo napínavé, ale s rovnováhou mi pomohl klacek a suchou nohou jsme překonali i tentokrát.
Stálým mírným či prudším stoupáním jsme došli až k žluté značce, po které jsme sestoupili zase dolů k vodě a už po chodníku mezi domy se vydali do Víru k autu.
Rovnou jsme se vyvezli nahoru na hráz, abychom se s posledními slunečními paprsky dne pokochali vodním dílem Vír I.
- o přehradě na wiki (doporučuji si prohlédnout především externí odkazy)
Přehrada s 76 metrů vysokou hrází byla dostavěna už v roce 1957 především z protipovodňových důvodů a zároveň pro výrobu elektrické energie. Časem se začala využívat i jako zdroj pitné vody.
Přímo po hrázi vede silnice, parkování je nouzové na kraji silnice kousek před hrází.
Pohled dolů z kraje hráze.
Poslední paprsky slunce
Po proudu
V zatáčce pod hrází jsme ve studánce krásně chladnou vodu a valili jsme k domovu.
Doma jsem unavená věci naházela na jednu hromadu ke zdi, však ony neutečou... a dala jsem si horkou sprchu. Marek se ještě chtěl učit němčinu, ale místo toho jsme se vyvalili na gauč a ani se nám nechtělo pohnout.
Jen celou idylu kazilo vědomí, že další den musíme do práce.
