Rakousko 2013 :: 3. den :: Totes Gebirge - Výstup na Salzofen

celodenní výlet do Totes Gebirge byl značně poznamenán vedrem a netrénovaností. Nicméně jsme plán splnili a užili si opravdu krásný den v ještě hezčím prostředí.

Návrat ze včerejšího výletu nám v kempu dost zkazila dvojka slečen s podivnými účesy a tetováním, které se usídlily kousek od nás a spolu se svými kamarády vydržely až do jedenácti pouštět jakési německé či rakouské hitovky (asi na to máme v kempech štěstí, při vzpomínce na kemp v Blatnici ve Veľké Fatře). Koho to kdy napadlo si do kempu přivézt přehrávač s bednama??

A nás další den čekal náročný výšlap....

Ráno jsme vstávali kolem sedmé, nachystali se a autem vyrazili podél Grundlsee skoro až do vesnice Gössl. Odparkovali jsme ho na jednom z mnoha parkovišť (o půl deváté byly parkoviště poměrně prázdné, takže si člověk může vybrat místo ve stínu), samozřejmě zaplatili parkovné (4 eura na celý den) a vyrazili podél říčky Zimitzbach nahoru.


Začátek byl polehoučku.... kmeny buků porostlé lišejníkem, na zemi popadané listí (skoro jako na konci září) a vůně čerstvých sušících se bukových listů...

V údolí řeky Zimitzbach (která má celkovou délku tak 5 km a pramenní pod prvními skalními stěnami Totes Gebirge) se nachází vodopády a u pramenů řeky louka a pár chatek Zimitzalm (víc fotek např. zde)

Vodopády jsou vysoké několik metrů, ale z tohoto pohledu výška až tolik nevynikne. Byli jsme teprve na začátku trasy, takže žádné zdržování, jde se dál... (k vodě se dá dolů jinak sejít po cestičce).

U vody bylo příjemně chladno a vlhko...

Stěna Reichensteinu (vlevo) a Siniweleru (věž vpravo) v ranním slunci. Zhruba do takové výšky dnes vystoupáme...

Výhled na Grundlsee a vpravo se zdvíhající Totes Gebirge. Údolí Zimitztal jsme nechali pod námi.

V dálce samotný Dachstein (2995 m.n.m.) se svým ledovcem. Před ním hřeben Hoher Sarstein (1975 m.n.m.) a dole vpravo v údolí Grundlsee. Mezi masivem Dachsteinu a Sarsteinu se nachází Hallstattské jezero.

Ze Zimitzalm jsme stoupali pozvolna lesní cestou. Četné odbočky značky do lesa jsme ignorovali, protože málo prošlapaná cestička vedla lesem s nevalným značením a hlavně většinou zbytečně do kopce. I tak jsme došli na rozcestí, které nás na Salzofen směřovalo nahoru cestičkou do svahu s vykáceným lesem. Ve stínu jsme se posilnili jídlem a to pravé stoupání začalo. Stále, příkře, chvíli mezi stromy, chvíli po louce. Jelikož jsme se před ostrým sluncem namazali, pot nám s opalovacím krémem udělal na těle parádní mazlavou vrstvu, která mi stékala do pusy, takže opravdu příjemný zážitek.


Zbytky orchidejí... je na ně už pozdě...

Když jsme se blížili k nějakému horizontu, vždycky jsem se těšila, jak za ním vykouknou střechy Gössler Alm (dalších chatek) nacházejících se ve výšce 1600 m.n.m., ale vždy se jen objevil další kopec...

Grosser Alm konečně dosažen. Bylo poledne, slunko pražilo a můj obličej měl barvu právě natřeného hasičského auta a vážně jsem toho měla dost... Při představě, že jsme byli asi ve čtvrtině trasy a tři hodiny už jsme měli za sebou.... Hodila jsem do sebe tři broskve, napila se a hurá dál...

Až se začaly objevovat výhledy na okolní kopce a krajina začala být více malebná a horská, dodalo to trochu energie, ale stále byl výstup vyčerpávající.

Stoupáme výš a výš. Hrozivá skalnatá stěna Siniweleru zezadu už tak hrozivě nevypadá...

Kýchavice bílá (Veratrum album) všude. Ani jsem při stoupání neměla sílu fotku nějak lépe komponovat...

Stoupání nemá konce

Pěnišník zrzavý (Rhododendron ferrugineum) rostl také všude. 

A pastviny nechyběly...

Zvonce nás provázely skoro po celou cestu. Vždycky někde se malé stádečko páslo...

O čtvrt na dvě jsme po o něco méně prudkém stoupání konečně stanuli v sedle a spatřili náš dnešní cíl, vrchol Salzofen (2070 m.n.m.). Pri výhledu na to, co nás ještě čeká, jsem měla nejdřív chuť to otočit. Sil už mi ubylo značně a cesta stále ještě měla stoupat. Mraky na obloze zatím sice vypadaly nevinně a pravděpodobnost srážek a bouřek byla nízká, ale v horách se počasí mění rychle... Marek ale trval, že pokračujeme dál, a pravda, když už jsme se konečně dostali k tomu nejhezčímu, měli bysme to otočit? A tak jsme vyrazili vstříc horám...


Konečně v sedle. Ale možná jsme to neměli vidět, protože náš cíl je proklatě daleko. (kliknutím na fotku otevřete ve větším rozlišení) Salzofen je ten první vrchol na nejbližším hřebenu. Vrchol o údolí dál, v pravé polovině fotky je Elm (2128 m.n.m.) a mezi nimi vykukuje Rotgschirr (2261 m.n.m.)

Totes Gebirge (Mrtvé hory) je vápencové pohoří s velkou vápencovou náhorní plošinou (1600-1800 m.n.m.) patřící do skupiny Východních Alp nebo Severních vápencových Alp. Nejvyšším vrcholem je Grosser Priel (2515 m.n.m.).

Pod vrcholem Salzofenu se nachází jeskyně Salzofenhöhle, která je samozřejmě zavřená, protože v ní byly nalezeny významné archeologické nálezy. Jeskynní systém má asi 3,5 km a byly zde nalezeny kosti jeskynního medvěda a lva z doby ledové (kostra medvěda je vystavena v Kammerhofmuzeu v Bad Aussee) a dokonce i kamenné nástroje, lebka s kostmi uspořádaná ve skalním výklenku a popel po obyvatelích, kterým jeskyně sloužila nejspíše jako lovecké obydlí. Stáří popela bylo radiouhlíkovou metodou datováno na přibližně 34 tisíc let. Byla zde nalezena i kostěná flétna, ale nejspíše se dle posledních výzkumů jedná jen o poškozenou kost (např. prokousnutím).

Vyšší kopečky Totes Gebirge (zmiňovaný Rotgschirr - 2261 m.n.m. a vpravo za ním nasvětlený Temlberg (2331 m.n.m.), který zakrývá nejvyšší vrchol Totes Gebirge - Grosser Priel (2515 m.n.m.). Vlevo od Temlbergu, tmavá hora vzadu je Schermberg (2396 m.n.m.). A dole v údolí pod námi není vidět jezero Hinterer Lahngangsee a v údolí mezi Rotgschirrem a horou Elm (její zvedajícíse úbočí vpravo) se nachází horská chata Pühringerhütte, v které lze přespat či se najíst.

Tudy vedla naše cesta. Skrz bludiště škrapů, závrtů a kleče...

Výhledy do údolí na jezero Vorderer Lahngangsee. Kolem něj budeme večer klesat dolů.

Chodníček se proplétal mezi skalkami, stromky, klečí, keři pěnišníků a kvetoucího trávníku.

Kytky všech barev všude (zvonky, hořce, jestřábníky, kopretiny...)

Pohled zpět. Krajina skoro jako v chorvatských horách.

Přes hřebeny Totes Gebirge (pohled směrem na západ).

Blížíme se k sedlu za Salzofenem, který značka obchází traverzem.

O čtvrt na čtyři jsme konečně pohlédli i na druhou stranu údolí: Výhled ze sedla do údolí. My na okraji příkrého skalnatého srázu... (kliknutím na fotku ji otevřete ve větším rozlišení). 

Ohlédnutí zpět na Salzofen (2070 m.n.m.). Značka nevede přímo po vrcholu a my už toho měli opravdu dost, tak jsme vrchol vynechali... někdy příště.

Silenka bezlodyžná (Silene acaulis)

Opouštíme výšiny a začíná náš sestup dolů. Kouzelný trávník a slunko stále peče, ale při klesání už nám to vůbec nevadí.

Pohled na konec údolí.

Značkařské zátiší... zvonek Scheuchzerův (Campanula scheuchzeri)

Značky jsou v Rakousku vůbec tak halabala... a časové údaje na rozcestnících násobte dvěma... minimálně. Zlaté slovenské značení v časech i v mapě... Naplánovat si výlet v Rakousku jen podle mapy není rozhodně tak jednoduché...

Naše cesta dolů do údolí...

Hořec měl úžasně tmavě modrou barvu... foťák zkresluje, ve skutečnosti byla ještě tmavší...

Dole na rozcestí a skály, na kterých jsme před chvíli stáli, nad námi.

Klesáme...

Pod jedním z balvanů vyvěral pramen...

Skály všech tvarů

Po cestě údolím jsme potkali skupinku mladých turistů. Obrátili se na nás s němčinou, tak jsem rovnou řekla, že zvládám jen English. Tak se ptali anglicky, kde je nějaká studánka. Bavili jsme se ještě, kam se chystají - prý chtějí ještě teď vystoupat na Salzofen, odhadují to, že se do Gösslu vrátí tak kolem desáté... No uf, to je teda plán... Když se jeden kluk obrátil na kamarádku a na něco se jí ptal mateřským jazykem, nezbylo mi, než zkusit otázku: "Jste Češi?" Tak jsme se rozesmáli, popřáli jim hodně štěstí na výletě a valili zase dolů...

K jezeru Voderer Lahngangsee v nadm. výšce 1494 m.n.m. jsme došli o čtvrt na šest - zatím jsme klesli 500 výškových metrů. Ještě 800 zbývá :) Světlo a stín dělalo dost velký kontrast... proto je většina fotek odsud přeexponovaná... ale už jsem neměla sílu to kontrolovat...

Koupačka (já si teda opláchla jen nohy, obličej a ruce... studená byla... a čistá taky...). Vlevo ta vysoká stěna je Salzofen a vzadu nejspíš Hochkogel (2091 m.n.m.)

Jezero Voderer Lahngangsee (kliknutím zvětšíte). Skála v pravo se jmenuje Neustein.

A opět kravky... taky bych chtěla být místní kráva :)

Klesání rozhodně není u konce... (ta cesta dole není konečné údolí... to je ještě o hodně níž...)

Ohlédnutí...

Poslední pohled na skály nad jezerem. Je zvláštní, že z jezera nevytíká žádný potok, ale voda asi prosakuje skalami, protože pod tímto svahem je pramen...

Když jsme klesli to nejhorší, už pozvolněji jsme se přesouvali zpátky k autu, kam jsme se dostali o půl deváté. Vzpomněli jsme si na Českou výpravu, už nejspíš vrcholu Salzofenu dosáhli a jsou na cestě dolů... Ale potmě jim terén kterým jsme my stoupali rozhodně nezávidím.

Grundlsee

Cestou dolů už mě bolela hlava, nejspíš úpal z přehřátí... vůbec bych se nedivila, i když jídla a pití jsme měli dost, vypotila jsem alespoň litr. Asi hodinu jsem seděla u stanu a dávala se dohromady, skočila si do sprchy, dali jsme si polívku z pytlíku a hned bylo líp. Pozorovali jsme blýskající se oblohu plnou hvězd, bez hřmění. Někde daleko je asi bouřka. Jakmile jsme chvilku před desátou zalehli do spacáků ve stanu slyšíme divné hučení. Co to je? Něco jako obří povodeň nebo vlak za stanem... (koleje tu žádné nejsou)... za chvilku nám to bylo jasné, jakmile se začal nahýbat stan a padat jablka. Zvedá se vítr... A k bleskům se přidal i hrom. Radši jsme se teda přesunuli do auta. Ještě chvilku foukalo, ale žádná kapka nespadla... bouřka musela jít těsně bokem... Mlaďoši na Salzofenu museli mít zajímavé dobrodružství...

Kam dál?
:: Předchozí den (Den druhý - Grundlsee, Bad Aussee, Hallstatt)
:: Následující den (Den čtvrtý - Hoher Krippenstein, 5-fingers, ledová jeskyně Eishöhle)
:: Rakousko 2013 (Itinerář, den první)