Francie 2012 :: 7. den :: pěší Corniches du Méjean, Le Rozier, Peyreleau

Kouzelný výlet po skalnatém okraji Causse du Méjean u soutoku řek Tarn a Jonte.

Den sedmý - čtvrtek 3. května
:: pěší Corniches du Méjean, Le Rozier, Peyreleau

Přivítalo nás nádherné chladné slunečné ráno s rosou, která by se dala přirovnat k mokru po vydatném dešti. Tak hlavně, aby počasí vydrželo... 

V noci mi už bylo tepleji - když jsem spala ve spacáku jen s malou skulinkou na dýchání, zima nebyla.

A tak jsme plni energie a nadšení z krásného rána vylezli ze stanu a zahájili průvodní činnosti: Vytáhli jsme vařič, uvařili vodu na čaj a posnídali sýr s bagetou. Jak jinak. A kačky se opět ochomýtaly kolem. Jak jinak.

Pobalili jsme se a vyrazili, tentokrát pěšky rovnou z kempu.

U budky u vjezdu do kempu jsme konečně narazili na někoho, komu můžeme zaplatit. Sympatická drobná paní kolem 35 let zrovna křoviňákem kosila trávu. Zaplatili jsme za tři noci (ještě jednu tu strávíme) 30 euro (10 euro za 2 osoby, stan a auto na den i se vzdušným), vyptali si plánek místních stezek a hurá do hory.

Okruh, který jsme měli naplánovaný by měl zabrat prý 6 hodin. Někde jsem se na netu dočetla, že se to dá stihnout i za kratší dobu, ale pokud si chce člověk celou trasu a všechny výhledy (je jich nepočítaně) náležitě užít, 6 hodin je tak akorát. Celý okruh má do deseti kilometrů a pohybuje se v nadmořských výškách 398–870 m.n.m., přičemž největší převýšení je hned na začátku (viz první obrázek z předchozího dne). A pro informaci corniche znamená "horská cesta" nebo taky "římsa". Obojí by se dalo v tomto případě použít.

Krásné ráno. Přecházíme přes most řeku Tarn. Vlevo pod stromy je náš kemp a nahoře vpravo náš cíl...

Nastavili jsme si hůlky a plni odhodlání valili nahoru.

Hned na první vyhlídce jsme se potkali se starším párem, jejichž mužská polovina se s námi dala hned do řeči. Jeho francouzština byla prý taková nejistá (nevím, to říkal Marek) a jak jsme nakonec vyzjistili, oba jsou Angličané, jen on umí francouzsky, jelikož jeho otec tento jazyk učil. Když jsme řekli že jsme z České a Slovenské republiky, hned se zaradoval. Prý byl ještě v devadesátých letech v Tatrách a také na nějaké vědecké konferenci ve Smolenicích. Jak je ten svět malý. Škoda jen, že jsem se nezeptala, v jakém oboru bádá... Každopádně jsem si opět potvrdila, že moje schopnost skládat věty v angličtině je horší a horší. Rozumím když někdo něco říká, ale vyplodit větu sama... zkrátka nemluvím...

Výhled na soutok řek. Vlevo vesnice Peyreleau, pod námi Le Rozier. Mezi těmito městy přitéká zezadu řeka Jonte, a vlévá se v místech kde jde vidět plocha vody do Tarnu, který přitéká zprava.

V družném rozhovoru jsme překonali největší stoupání, takže při cestě zpět jsme se divili, do jakého stoupáku jsme to ráno šli... ani nám to nepřišlo. Pak se naše cesty rozdělily. My vzali ztečí zdejší vyhlídku na skále, na kterou jsme měli výhled z kempu - Rocher de Capluc.

Stoupáme, šlo to celkem lehce. Peyreleau, za ním se zvedá Causse Noir, kterou jsme brázdili včera.

Stoupáme na vyhlídku. 
Vlevo: Kamenné příkré schody, to ještě šlo
Vpravo: Žebříku na nejvyšší bod jsme oželeli. Vrcholová skála šla krásně obejít opo kamenném balkonku kolem dokola...

Výhled na údolí Tarnu. Dole, vpravo od mostu (z něhož je focen dnešní první snímek) je náš kemp.

A výhled na druhou stranu. Do těchto skal míříme. Zleva přitéká Tarn, zprava Jonte. A pod námi je opuštěná vesnička ve skalách, místy na ně přilepená...

Zdejší Gorges (hrdlo, chřtán, soutěska) jsou známé ještě jednou věcí.. tedy jedním zvířetem. A tím je sup (franc. vautour). Kdysi se tu vyskytoval běžně, v 40. letech zmizeli a sedmdesátých letech byla zahájena reintrodukce v Gorges de La Jonte (kaňonu řeky Jonte). Nyní se tu vyskytuje už několik druhů a pár stovek kusů. Přímo v údolí řeky je jim zasvěceno muzeum i s terasou na pozorování La Maison des vautours.

Celou dobu našeho výlet nad kaňonem opravdu kroužili, ale vždy v dostatečné vzdálenosti. Vždy několik kousků postupně krouživým letem vystoupalo nahoru a pak se pustili nějakým směrem (většinou od nás pryč). Bez jediného mávnutí křídly. To bych chtěla taky...

Blíž nesletěl... nebo mám krátký sklo :) (pro informaci, tohle už je výřez z fotky)

Až jsme se pokochali výhledy z Rocher de Capluc, vyrazili jsme po kraji kaňonu řeky Jonte. Úzký chodníček, krásné výhledy, sluníčko ale studený příjemný větřík. A stále jsme trochu stoupali, takže jsme nepohrdli, když se po nějaké době chodníček přehoupl přes hřeben do údolí Tarnu, kde byl stín.

Tarn je opravdu mohutnější řeka s mohutnějším údolím. Na protějším břehu, na úpatí skal se nachází vesnice Troglodytů. Více o tom zítra...
 

Postupně jsme vystoupali až nahoru na Causse Méjean, která je ohraničená řekami Tarn, Jonte a Tarnon. My se nacházeli v jejích nejnižších místech - 900 m.n.m. Blíž k NP Cévennes dosahuje výšky až 1247 m.n.m.

Osada Cassagnes, vzadu Gorges du Tarn.

V této části náhorní vápencové plošiny je borovicový les a upozornění před požáry. Všechny srážky hned zatečou do různých děr ve vápenci a voda tu nahoře je vzácnost.

Krátkou spojkou jsme přešli na kraj dalšího údolí, tentokrát řeky Jonte. A jeden výhled hezčí než druhý. Chtěli jsme někde posvačit, ale míst, kde se dalo sednout na skalku či do trávy s výhledem bylo nepočítaně, tak jsme moc nevybírali. Sedli si do stínu, vytáhli pravý Roquefort, bagetu a rajčata a pustili se do jídla. Mňam. Ovčí sýr je zkrátka bašta - a zvlášť, když se nechá zplesnivět. Škoda, že u nás není větší sortiment kozích a ovčích sýrů. Nemusí jít jen o zelenou plíseň, ale i o tu bílou na povrchu. V ČR a na Slovensku se zkrátka nic takového nevyrábí. A to je škoda.

Když se tak zamýšlím nad těmi sýry, musím podotknout, že za celou naši cestu, jsme tu na četných pastvinách neviděli ani jednu ovci ani kozu! Na to, kolik produktů z jejich mléka se tu vyprodukuje... ale asi jsme nejeli po těch správných cestách...

Trocha těch kytek zase...

 

A teď trocha výhledů... aneb sem si měl ten sup sednout...

Gorges de La Jonte, proti proudu. Z jedné takové skalní jehly fotím. A ani mi to nepřišlo...

Silnice věrně kopíruje záhyby svahu. A vpravo na spodu údolí teče řeka. A úplně vpravo dole je vidět kousek La Maison des vautours.

Náš terén. Po skalkách se vine chodníček...

Nejvíc se přiblížil krkavec, který se tam honil s nějakým svým kamarádem mezi skalami. Div, že do nich nenarazili...

Že by zkamenělá loď, co se tu zasekla, když tu ještě bylo moře? ;)

Po cestě jsme se střídavě předbíhali s partičkou francouzských postarších turistů, který byli trošku nahlas, ale naštěstí vždy se našlo nějaké zákoutí, kam zmizeli, abych je neměla na fotce.

A před koncem nás čekalo ještě překvapení v podobě krásných skalních věží. Oblíbenému místu horolezců. Rovné stěny jsou tu desítky metrů vysoké (možná i tu stovku...) a je jich tu spousta.

Čínská váza a horolezci na jejím úpatí.

Pohled na druhou stranu, na obdélníkové skále taky někdo leze...

A vpravo nahoře je vidět ukouslý spodek skály...

...na tento několikametrový kamínek, který evidentně docela nedávno ještě patřil skalce dvacet metrů nahoře. A stezka vedle těsně vedle něj... eroze stále probíhá...

Další z ostrých zatáček, kterou cesta dělala kolem skal... původně tudy tekla Jonte.

Výhled na zdejší skalní město...

Čínská váza z druhé strany. A vzadu dole ta obdélníková...

Peyreleau.

 

Nad námi se tradičně usídlil mrak, to aby se kontrast světlo stín líp fotil, asi...

Jsou tam... a nesrazili se...

A vracíme se zpět k Rocher de Capluc. Na jejím úpatí je již zmiňovaná opuštěná dědina. Už jsou tam jen kamenné zdi. Ale pár domečků se opravuje...
 

Dědinka ve skalách

Jak jsme scházeli dolů, uvědomili jsme si, co za kopec jsme ráno vyběhli. Dolů se to šlo daleko hůř.

A tak jsme se vrátili zpátky do kempu, trochu se osvěžili, něco zďobli, dopsali pohledy a vyrazili na další pěší etapu, tentokrát po dědinkách Le Rozier a Peyreleau.

Hned nad kempem, naproti mostu, jsme si všimli jakéhosi památníku. Dojdeme blíž a hle, kdo jiný než A.E. Martel (busta nahoře na pomníku). Ten je tu snad všude. Z vesnice Le Rozier totiž pochází jeho přítel a "spoluspeleolog" Louis Armand (busta ve spodní části, uprostřed jeskyně).

 U odhalení odhalení byl i sám Martel.

S objevováním jeskyní začali totiž v místním kraji. Napřed Martel popsal skalní město Montpellier-le-Vieux a v roce 1888 objevili vyvěračku Abîme de Bramabiau kousek pod Mt. Aigoual (NP Cévennes). Chvíli po ní na Causse Méjean, pár kilometrů od Le Rozier proti proudu řeky Jonte se spustili do propasti a narazili na jeskyni s krásnou výzdobou Aven Armand (pojmenované po místním rodákovi) a naproti přes údolí Jonte na Causse Noir jeskyni Grotte de Dargilan. Mít další den k dobru, mohli jsme se tam podívat. Ale času nazbyt nebylo... tak někdy příště...

Le Rozier

Tato malá dědinka na břehu řeky Jonte těsně před jejím soutokem s Tarn je obklopená, ostatně jako i jiné dědinky v okolí, kempy. Přítomnost turistického ruchu je znát i na návsi. Obchůdky se suvenýry, nějaká ta restaurace, ale zároveň i otevřený obchod po šesté hodině večerní. Tam jsme nakoupili pečivo na zítra a hlavně sýry. S kruhovým půdorysem sýr ze syrového mléka z ovečky z místní farmy z nedalekého Hyelzas z Causse Méjean (ať těch "z" není málo), pak nějaký tvrdý kozí i s bylinkami... zkrátka 4 různé. Mňam. Taky tu měli zajímavý výběr domácích paštik a marmelád. Já vzala zajíce na rozmarýnu. Ještě na mě čeká ve špajzce...

Také jsme hodili pohledy do schránky a přemýšleli, za jak dlouho dojdou (měli ji vybírat další den, tedy v pátek...). A hádejte kdy přišly do ČR a SR? Nebudu vás dlouho napínat – už v pondělí. To by se v opačném případě určitě nestalo. I z takové zapadlé dědinky pošta přes víkend urazila 1500 kilometrů...)

Více informací o zdejší oblasti na stránkách místního turistického centra.

Kostelík z 12. století v Le Roziere. Takových je v místním kraji spousta...

Peyreleau

Přešli jsme na druhou stranu menší řeky Jonte a vystoupali uličkami Peyreleau až k hodinové věži na vršku skály. Při chůzi těmito úzkými průchodi jsme si kolikrát připadali, že někomu lezeme do baráku, ale najednou chodníček zahl za roh, objevily se schůdky nebo průchod a člověk byl zase na větší ulici, kam se vešlo i auto. Vypadalo to, jakoby každý dům měl kolem sebe nějaké schůdky a byl tak oddělen od ostatních. Na nějakou naháněcí hru by to bylo ideální...

Tudy nahoru vedla naše cesta

Výhled na část Peyreleau. Stromy kolem silnice jsou, nečekaně, platany.

No a nesmí chybět závěrečný pohled na místo, kde jsme vlastně celý den byli. Vpravo kostel Peyreleau, dole u vody Le Rozier, nahoře nad ním na kopci vyhlídka Rocher de Capluc navazující na řetěz skal, po kterých jsme dnes šli a kochali se výhledy do hlubokého údolí řeky Jonte nad kterou teď určitě krouží supi...

Večer jsme ještě, nedočkavci, ochutnali ze sýrů, s kačkami se podělili o trochu té bagety a na vaření čaje vypotřebovali snad celou bombu, protože se začínal zvedat poměrně silný vítr. Samozřejmě jak zašlo slunko, vítr pomalu ustal. A suchá tráva (bez rosy) za jasné oblohy předpovídala, že se počasí pokazí... (zkrátka, že bratrem poslaná předpověď vyjde...).

Celkem za den: 0 km (pěšky do 15 km)
Celkem i za předchozí dny: 1981 km
  

Kam dál?

:: Návrat na celkový itinerář výletu
:: Předchozí den (6. den :: Chaos de Montpellier-le-Vieux, Le Viaduc de Millau, Peyre)
:: Následující den (8. den :: Gorges du Tarn, Pas de Souci, St-Enimie, Ispagnac, Florac)