Den šestý – středa 2. května
:: Chaos de Montpellier-le-Vieux, Le Viaduc de Millau, Peyre
Dnešní den, nebo alespoň jeho polovina, byla opět trochu geologickým výletem do historie.
V noci jsme docela mrzli. Mohlo být tak 5 stupňů, ještě u vody, všechno vlhké... I když by můj spacák měl mít komfort v -7 stupních, rozhodně jsem se komfortně necítila. Úplná zima mi nebyla, ale teplo také ne.
Jakmile jsme se ráno začali ve stanu bavit, za chvilku jsme uslyšeli šustění trávy a nenápadné "gaga". Hrdinové ze včerejší love story přišli na návštěvu. Celou dobu, co jsme se potloukali kolem stanu a auta a připravovali snídani a svačinu, neustále houpavým kačením krokem z uctivé vzdálenosti sledovali, jestli nám něco neupadne z ruky. A už byli jen dva. Vítězný samec se svou samicí. No nehoďte jim něco... Ale v sezóně, kdy je v kempu stan na stanu se tu musí kačky mít královsky. My byli v kempu sami, pouze nějaký párek v důchodu se svým obytným vozem večer zaparkoval kousek od nás. Jinak pusto. Což nám teda plně vyhovovalo. Kačenám asi méně, protože chudí turisti z východu dojídali bagety do posledního drobku.
Po desáté jsme vyrazili autem přes řeku Tarn a Jonte nahoru serpentinami na Causse Noir, která se nachází mezi kaňony řek Tarn, Jonte a Dourbie. A právě na kraj kaňonu řeky Dourbie jsme měli namířeno my. Do skalního města Montpellier-le-Vieux, které, nečekaně, objevil Alfred Martel.
Zprava teče řeka Jonte, zprava za kopcem přitéká Tarn a tečou spolu (už jako Tarn) dolů doleva až do Atlantiku. Kousek od jejich soutoku máme kemp. Dědinka pod námi se jmenuje Peyreleau. A do skal nad soutokem Jonte a Tarn (vpravo) se chystáme zítra.
Tímto výhledem se kochal sám Absolon. Bohužel je foto opět naskenováno zrcadlově obráceně... a originál fotka je ještě z výše položeného místa.
Po cestě nahoru jsme potkali roztáhlou bandu cyklistů. Kopec je to až hrůza, ale zase ty výhledy, které se s každou zatáčkou (a že jich je) otevírají, jsou dostatečnou odměnou za dřinu při výjezdu...
Chaos de Montpellier-le-Vieux
Do skalního města Montpellier-le-Vieux se platí vstupné (5,95 euro na dospělce). Návštěvník si může vybrat z několika krátkých okruhů. Ten nejdelší zabere podle průvodce 1,5–2 hodiny. Pro méně zdatné je možnost využít vláčku, který vás po cestě kolem skal zaveze do hloubi skalního města. Pro milovníky adrenalinu je možnost využít i některé zbudované via-ferrata.
My jsme šli tradičně pěšky. Červený okruh si protáhli o žlutou a fialovou stezku a celkem tu i se sváčou strávili 3,5 hodiny. Chodníček se tu různě vine mezi skalkami, po nich, pod nimi, schůdky, zábradlí... zkrátka přístupný terén. Každou chvilku je nějaká cedule, která přibližuje historické, geologické či botanické a jiné pozadí.
Výhled na skalní město. (z opačné strany). Vlevo vzadu vykukuje kousek kaňonu řeky Dourbie
Skalní město tvořené místními všudypřítomnými horninami dolomitem a vápencem dostalo název od pastevců, kteří hnali svá stáda do hor přes tuto oblast a jediné větší město které znali, bylo Montpellier. A tak tohle "město" nazvali Montpellier-le-vieux, Starý Montpellier.
V roce 1883 začal tuto oblast (Causses, Gorges du Tarn) zkoumat A. E. Martel (na kolorované fotce Karla Absolona), který skalní město podrobně popsal a nakreslil i mapu (v roce 1885 nad ní strávil 11 dní). Postupně se potom zpřístupňování a zvelebování místa věnovaly jak jednotlivci, tak organizace (francouzští turisté a alpinisté apod.)
Historie místa ovšem není jen geologická a objevitelská. Místní jeskyně byly využívány jako přístřešek zvířaty i lidmi. Byla zde nalezena např. kostra medvěda jeskynního. Pozůstatky po lidské činnosti se datují až do začátků našeho letopočtu, kdy se tu pohybovali především pastevci. Po dalších a hlavně starších nálezech se zatím jen pátrá... Další nálezy, ale nejen v tomto skalním městě ale i celé oblasti jsou především fosilního rázu (kromě schránek jsou to i drobní i větší živočichové a také dinosauři).
Roste tu i spousta zajímavých kytek, které u nás rostou i nerostou, ale to my, návštěvníci v brzkém jaru (nadm. výška kolem 700–800 m.n.m.), moc neoceníme. Ale už se to pomalu začínalo zelenat. Ještěže tu všude rostou stálezelené rostliny jako borovice a všudypřítomné zimostrázy.
Pohled od Montpellier-le-Vieux přes Causse Noir na sever až do kaňonu řeky Tarn
Jaro je ještě v začátcích, ale už to začíná...
Tento oblouk (Mykénská brána dle Martela) kdysi vymlela řeka Dourbie. Teď teče o 400 výškových metrů níž (A rychlost poklesu dna je geology stanoven na 1 cm za 100 let).
A Mykénskou bránu si samozřejmě fotil i Absolon při svých cestách po zdejším krase. A nejen tu. I další místní skály:
Vlevo: Camparolie
Vpravo: Sphinx (mě to spíš připadá jak pes zezadu, který vrtí ocáskem :)
Všechno má na svědomí tok řeky Dourbie a co nezvládla ta, dokončila eroze vlivem podnebí za tu dlouhou řadu let... (Arc de Triomphe)
Ještě nutno podotknout, že velká část cestiček i přilehlých plošin mezi kameny byla písčitá. Inu, bylo tu moře...
Každou chvilku se v podrostu někde mihla ještěrka. Fotit se nechala jen málokterá...
Kaňon řeky Dourbie po proudu.
Skalní město. Po cestě jezdí vláček. Zrovna nad námi se držel mrak a ne a ne odejít...
I tudy kdysi tekla voda...
Tektonickými pohyby vznikly trhliny, které se působením vody ještě rozšiřovaly a výsledkem je propast ("aven"). A koniklec dokazuje, že jaro tu teprve začíná.
Ze skalního města jsme se přes Causse Noir vydali směr Millau a slavný nový dálniční viadukt, jeden z nejvyšších mostů na světě (podle anglické wikipedie 12. v pořadí).
Causse Noir
Le Viaduc de Millau
Viděli jsme ho už včera, ale kdo by se nepodíval blíž. Přímo pod ním, na levém břehu řeky Tarn je postavené celé informační centrum zasvěcené této stavbě. S krátkým filmem, modelem, plánky, schématy a dárkovým obchodem. A poplatek za použití mostu, který je součástí dálnice A75, jsou necelé dvě stovky pro osobní auto, kdybyste se chtěli projet...
Sjíždíme z Causse Noir. Pod námi Millau a za ním se klene dálniční viadukt.
Samotný most byl postaven v letech 2001–2004 a mostovka se tyčí 270 metrů nad dnem kaňonu řeky Tarn (nejkratší pilíř má po mostovku 77 metrů, nejdelší 245 m). Pilíře jsou betonové, mostovka ocelová. Nejvyšší bod pilířů je 343 metrů vysoký (a to ještě není na úplném spodu údolí, kde teče Tarn). Most je dlouhý 2460 metrů a na celé délce překonává převýšení 80 metrů a celý je do zatáčky s poloměrem 20 km. A základna nejdelšího pilíře, který je nejblíže řece Tarn má půdorys o velikosti tenisového kurtu... Zkrátka - fakt velký most :)
Pod mostem. V polovině jeho výšky (vyjíždíme z informačního centra)
Počasí nám zrovna dvakrát nepřálo. Každý den nám zatím sprchlo a ani tento nebyl vyjímkou.
Už se to na nás žene...
Více informací:
- česká wikipedie toho moc neříká
- anglická už je podrobnější
- na youtube když si napíšete do vyhledávání Millau, vyhodí vám spoustu odkazů, i na díl Top Gear, kde se prohání nejen po mostě, ale i po blízkém okolí v rychlých autech...:)
Peyre
Jelikož jsme se chtěli podívat na most i z druhé strany (proti slunku to není ono), využili jsme nedaleké vesničky, která je zařazena mezi jedny z nejkrásnějších francouzských dědin: "Plus beaux villages de France"
Nachází se na pravé straně řeky Tarn kousek po proudu za dálničním mostem, ve svahu, na vnější straně zatáčky, kterou řeka vytváří. Tím pádem nemají mnoho místa pro domky a ty jsou napláclé na skále ve svahu. Dokonce takhle měli i kostel, který je z půlky postaven a druhou stěnu tvoří skála. Proč toho nevyužít, že? Vytékalo jim tu přímo ze skály také několik pramenů... a byli vysoko nad vodou, orientace na jih... takže vlastně ideální místo.
Vlevo: Uličky podél skal...
Další informace:
- Peyre na stránkách Les plus beaux villages de France
Je nutno podotknout, že v blízkosti Peyre a Millau se nachází legendární vesnice Roquefort sur Soulzon, kde se vyrábí světoznámý ovčí sýr se zelenou plísní uvnitř (chtělo by se říct Niva, ale ta na něj rozhodně nemá).
A celá tato oblast je vůbec plná ovčích sýru (franc. fromage de brebis) většinou s bílou plísní na povrchu, i když kozí taky nezaostávají. My se živili hlavně těmito...
Millau
Po cestě do kempu jsme se ještě zastavili v Millau. Hlavním bodem programu bylo koupit plynový vařič, jelikož Marek zapomněl vzít z domu a já odmítala jíst pořád jen bagety se sýrem a toužila jsem i po teplém jídle a pravidelném ranním čaji. V místním hypersuper jsme našli kartuše, ale hořáky nikoli. Nakonec nám místní doporučili Intersport v centru. A Millau není zrovna malé městečko (20tis obyvatel), ale naštěstí jsme na něj na jedné z hlavních cest přes centrum narazili a šťastně nakoupili.
V třicátých letech na Absolonově fotce vypadalo asi takto (opět zrcadlově obráceně). Pohled je proti proudu řeky Tarn.
Po cestě zpět už přestalo pršet, mraky odcházely a ukázalo se i sluníčko...
Skaliska v údolí řeky Tarn.
No a v kempu už na nás čekali naši kamarádi...
Tak jsme vytáhli vařič, zvlhlé sirky a uvařili českou francouzskou polívku z pytlíku s francouzským kuskusem. A na druhé nějakou místní zavařovanou specialitu ze sámošky - zelné listy plněné mletým masem s dušenou zeleninou. Konečně teplé jídlo. Naposledy jsme měli předevčírem v Avignonu.
A náš výhled od stanu při večeři... romantika. Dole pod kopcem kousek od našeho stanu tiše plynuly čisté a studené vody Tarnu. Mimochodem, z těchto skal se budeme zítra dívat na kemp...
S trochu teplejším oblečením jsem doufala, že tato noc ve spacáku už bude teplejší.
Celkem za den: 68 km
Celkem i za předchozí dny: 1981 km
Žádné komentáře:
Okomentovat