Den pátý – úterý 1. května
:: Grotte des Demoiselles, Cirque de Navacelles, La Couvertoirade
Jeskyně byla v plánu už na včerejšek, ale jelikož jsme nestíhali,
přesunuli jsme ji na dnešní dopoledne. Po obloze se honily mraky, tak
hodinová zastávka v jeskyni neuškodí. Jelikož jsme si ráno trochu
pospali, chvilku nám trvalo, než jsme se vychystali a zase jsme
poslouchali Mílu, když nám naznačoval, že to máme vzít nahoru po těch
schodech, že tudy vede cesta do jeskyně...Doběhli minutku po desáté (kdy začíná první prohlídka) před jeskyni a Francouzi nezklamali. Pokladna ještě byla zavřená a před mřížemi postávalo tak dohromady 10 lidí. Stihli jsme to.
Grotte des Demoiselles
V oblasti Jižní Francie je jeskyní nepočítaně. Je to tu samý vápenec, krasové oblasti jsou tu daleko větších rozměrů než u nás... Totéž platí o podzemních prostorách a její výzdobě. Jeskyně Grotte des Demoiselles jako každá jiná má i svou pověst. O ovčákovi, který hledal svou zbloudilou ovečku... ale daleko zajímavější je realita. Do jeskyni v roce 1884 sestoupil i významný speleolog a geolog Édouard-Alfred Martel (s jehož působením v tomto kraji jsme se měli potkat ještě v dalších dvou dnech). Tento muž je zakladatelem speleologie nejen ve Francii, ale i ve světovém měřítku. Zasloužil se o to, že se na jeskyně začalo pohlížet více z vědeckého hlediska. Veřejnosti byla jeskyně zpřístupněna pomocí lanovky vyhloubené ve skále už v roce 1931. Přístup do jeskyně byl dříve z vrchu, skrz propast, která vznikla zřícením stropu jednoho z menších sálů. Lanovka na 160 metrech překonává převýšení 54 metrů, v roce 1971 dostala novou karoserii, v roce 2003 motor a 2008 brzdy. Jinak je původní. Koleje, lanovka, tunel, betonové výstuhy stropu... vše rok výroby 1931.
Vstupné do jeskyně činní 9,50 euro, což je jedno z nejvyšších vstupných do jeskyní (okolní se pohybují kolem 8 euro, takže o moc míň to není). Na rozdíl od ČR nebo SR se tu neplatí žádný poplatek za fotografování. U nás poplatky nejsou až zas tak vysoké, ale na Slovensku se cifra šplhá až klidně na 10 euro, což je víc, než tamější i tunajší vstupné. Nevím, čeho se Slováci bojí. Ale na prohlídce člověk profesionální fotky rozhodně nepořídí (lezou mu tam lidi, nemá čas si rozvrhnout kompozici o šaškování se stativem nemluvě).
Průvodcem byl sympatický mladík, který mluvil k věci a zajímavě, ale pro mě bohužel francouzsky. Něco jsem sice pochytila, jelikož mnohá odborná slovíčka znějí stejně, ale anglicky psaný text, který byl k mání u pokladny byl plný nic neříkajících tlachů. Naštěstí jsem s sebou měla Marka, který většinu rozuměl a překládal mi, takže jsem měla i jiný než vizuální zážitek.
Nejprve nás průvodce protáhl přes "menší" prostory (které ovšem už samy o sobě předčily některé naše jeskyně – vím, nedá se to srovnávat...). Co nás ovšem zaujalo jako první – a bylo nás ve skupince víc – že jeskyně nebyla vůbec vlhká. Nikde nekapala voda, krápníky se neleskly a 14 stupňů působilo poměrně příjemně... Jak jsme se dozvěděli, jeskyně už je mrtvá. Vodní zásoby se nad ní dávno vyčerpaly (jeskyně je nahoře pod vrchními skalami kopce, strop jeskyně se nachází jen asi necelých 20 metrů pod povrchem), takže je suchá. Už tu žádné nové krápníky vznikat nebudou. Spíš se budou ulamovat...
Vlevo: Původní vstup do jeskynních prostor byl z vrchu
Po několika menších sálech a obsáhlém povídání jsme konečně vstoupili do hlavního sálu s rozměry 120 x 48 a výšku 52 metrů. Prohlídková trasa vede kolem celého sálu, přichází se zvrchu po příkrém schodišti, takže na vás prostora při vstupu působí ohromujícím dojmem, protože před vámi, kolem vás a pod vámi je neuvěřitelná krápníková výzdoba. Skoro by se dalo říct, až přeplácané :) Chodníček se potom vine, s četnými vyhlídkami, kolem celé místnosti, sejde i do nižších pater sálu, takže si celou místnost můžete náležitě vychutnat zhora i zdola. Celkem má prohlídka trvat 1 hodinu, ale my tam byli skoro dvě, což mi vůbec nevadilo.
Další věc, která souvisí se suchým stavem jeskyně je i přítomnost řasy. Tím, že je hodně a v podstatě celoročně navštěvovanou jeskyní, projde jí neskutečné množství lidí (hlavně v sezóně) a jde to znát. Při podrobnějším pohledu je na mnoha krápnících vidět zelená řasa :/ Jak je to s plísněmi těžko říct. Jestli by se tu daly vyrábět Roqueforty... :) (vesnice, kde se tyto pověstné sýry vyrábí je odtud asi 50km)
Vlevo: scházíme do hlavního sálu. Množství krápníků vytváří dojem, jakoby jsme byli v kostnici. Nebo v obřím šlehačkovém dortu. Celá prostora je pěkně nasvícená
Před vstupem do jeskyně jsem řešila dilema. Jaký objektiv? Širokoúhlá 16ka (24 mm při přepočtu na kinofilm) má minimální clonu 3,5, což je žalostně hodně. Jedinou volbou byla 35mm (52,5 při přepočtu na kinofilm) s clonou 1,8. S tou jedinou mám šanci vyfotit z ruky ostré fotky. Nezachytím sice tolik celou monumentálnost prostory, ale co už. Osolila jsem trochu ISO a rozmazaných fotek bylo minimum. S úsměvem jsem pozorovala ostatní s kompakty s bleskem a libovala si...
Symbol celé jeskyně, Panenka Marie s Ježíškem
V jedné prostoře ukryté za krápníky mohutného sálu nám průvodce i ukázal, že se dá na výzdobu celkem obstojně hrát. Napřed zabubnoval na velký krápníkový závoj, který byl trochu vyboulený a zněl jako opravdu velké a zvučné bongo, menší stalaktity potom jako xylofon ze dřeva.
Vstup do jeskyně je nahoře nad zeleným břehem na spodu skály.
Další informace:
- stránky jeskyně s perfektní panoramatickou virtuální prohlídkou!
- Édouard Alfred Martel – stránka i se starými fotkami... (francouzsky)
Vyhlídka v jedné ze zatáček serpentin zpět po proudu řeky Vis.
Cirque de Navacelles
Naší zastávkou byl Cirque de Navacelles, suchý meandr řeky Vis, kde si řeka radši svou cestu zkrátila úžinou přes vodopád, než aby obtékala ostroh. Jelikož jsme neměli moc času, museli jsme si vystačit s pohledem z vrchu. Dole v samotné dědince Navacelles je možné sledovat již zmiňovaný vodopád nebo si udělat vycházku podél řeky k dalšímu zajímavému místu – výveračce u starých mlýnů... Nás bohužel tlačil čas a tak jako ještě dostkrát za tento výlet jsme si museli říct, že přece nejde stihnout vše, i když bychom moc chtěli a je tu toho zajímavého mraky.
Dno údolí řeky se zařezává 300 metrů pod okolní terén obou Causses, z nichž každá je v jiném departmentu (Causse du Larzac – odtud jsme sledovali my (dep. Hérault), a Causse de Blandas (dep. Gard) naproti).
A teď si dovolím malou odbočku od popisu Cirque de Navacelles a jen tak lehce nastíním geologickou situaci oblasti.
A vezmeme to pěkně od počátku. Před 200
miliony let tu bylo moře jehož dno tvořily naplaveniny z řek. Bylo
plytké, plné korálů. Jejich vápenaté schránky se postupně usazovaly a
pod tíhou dalších vrstev zkompaktněly ve vápenec, který se vlivem rozpouštění hořčíku změnil v dolomit.
Potom, před 100 miliony lety, vlivem pohybu zemských desek (vznik
Pyrenejí, Alp) se celá plošina zvedla. A řeky tu postupně vyhloubily
úzká hluboká údolí. Vápencové plošiny zůstaly (nadmořská výška se
postupně zvedá 600 m.n.m. (u Cirque de Navacelles) – 1200 m.n.m. (u
Floracu, na okraji NP Cévennes) a Francouzi je nazývají Causses.
Řeky tečou v údolí 300 – 600 metrů pod
úrovní Causses. Což má samozřejmě nevýhodu, že nahoře na plošinách je
nedostatek zdrojů vody, je tam sucho a nebezpečí požárů je poměrně
vysoké (před vstupem do lesa je vždy upozornění). Ale ideální prostor
pro pasení ovcí a koz.
A vlastně tento i následující tři dny
jsme měli strávit právě v oblasti plošin a údolí, částečně v Regionálním
přírodním parku Grands Causses (Parc naturel régional des Grands Causses). Částečně v navazujícím Národním parku Cévennes (Parc naturel Cévennes).
Než Vis vyhloubila takový zářez, uplynulo asi 10 milionů let. Svrchní vrstvu tu tvoří dolomit, odolnější vůči erozi než vápenec pod ním. Dno údolí sestává z travertinu, sedimentované horniny, která vzniká usazováním rozpuštěného uhličitanu, o který se voda zase obohatila rozpuštěním vápence. Tok řeky opustil meandr před zhruba 6 tisíci lety, takže dalo by se říct, že nedávno. Postupně se meandr zanášel naplaveninami a usazovaným travertinem a potom bylo už jednodušší to vzít kratší cestou. S podobnými provalenými meandry jsme se ještě měli setkat několikrát – bez vodopádu, ale s obloukem...
Po jedné stěně údolí se také táhne akvadukt až do Madières, kde napájí hydroelektrárnu. V okolí (stejně jako kolem Tarnu a i u Ardeche) lze na náhorních plošinách (Causses) najít menhiry a dolmeny jako pozůstatky keltského osídlení. Bohužel ani na ně jsme se z nedostatku času nepodívali... Příště :)
Údolí řeky Vis a Cirque de Navacelles. Vzadu na obzoru se zdvihá Národní park Cévennes.
Znovu nesmím opomenout na našeho "průvodce" Karla Absolona. Byl tu též – foto. A dokonce na stejné straně řeky. Ale kdyby vám tam něco nesedělo – jelikož jde o kolorovaný diapozitiv, lehce došlo při skenování k tomu, že je zrcadlově otočený...
Další informace:
- anglická Wiki
- opět něco francouzsky
- osada Navacelles
La Couvertoirade
Po cestě jsme obdivovali vegetaci a zajímavé skály na Causse du Larzac. Kousek před vesnicí bylo na odbočkách podezdřelé množství aut. A ano, parkoviště blízko vesnice bylo opět placené. Tři eura. Však co, to nás nezničí.
La Couvertoirade je opevněná vesnice plná kamenných uliček a domků. Na Causse du Larzac (stejně jako na ostatních causses) je kamenů nepočítaně, takže o stavební materiál rozhodně nebyla nouze.
Vesnici náležící do departmentu Aveyron postavili kolem roku 1200 Templáři. Vyrostla kolem hradu postaveného na skále. A celé město bylo opevněno zdí v 15. století. Do dnešních dnů zůstaly z hradu jen zbytky.
Vlevo: Kostel
Vpravo: Najdi kočku
V křivolakých uličkách bylo spousta různých obchůdků s dárkovým zbožím (mýdla, nože, oblečení, keramika, šperky...) a před hradbami i stánky s typickými sušenými plesnivými klobásami, domácími sýry, džemy a medy... No lákadel spousta. Samozřejmě jsme neodolali a zkusili domácí ovčí sýry s bílou plísní na povrchu. Z nepasterovaného mléka samozřejmě. Ještě nějaká ta pravá domácí citrusová marmeláda (marmeládou mohou být nazývány jen ty z citrusů, ostatní jsou džemy) a vzali jsme si na košt i Rilletes des canard (masová konzerva z kačeny).
Pohled od kostela na celou opevněnou dědinku.
Za vesnicí se nachází nádrž a na kopci větrný mlýn
Pohled na La Couvertoirade od parkoviště
Další infromace:
- stránky vesnice i s virtuální prohlídkou města
- francouzská Wiki (anglická je taky, jen je tam toho přece jen méně...)
Do kempu jsme přijeli chvilku před šestou. Byli jsme tam sami. Inu, mimo sezónu tu opravdu není moc turistů. Postavit stan bylo otázkou chvilky – na obale stanu (značka Quechua, koupeno v Decathlonu) píšou 2 sekundy. No, byl to možná desetinásobek, ale rozhodně jsme se nijak nenadřeli. Vytáhli jsme kempovací židličky, nakoupené sýry a konzervu a pustili se do večeře. Za stanem nám hučela řeka Tarn, nad ní se zvedaly skaliska, ptáci zpívali, jaro tu ještě pomalu začínalo a navečer začalo přituhovat. Sýry byly vynikající, ovečky z nich byly cítit hodně intenzivně, byly ještě trochu tvarohové... perfektní... A kachní konzerva? Vynikající též. Samé maso... Pravda, taky stála šest euro...
A když jsme u kachní konzervy, nesmím zapomenout i na kachní scénu, kterou nám dopřáli příbuzní naší konzervy. Jakmile jsme zasedli k jídlu, kde se vzaly, tu se vzaly, tři kačeny. Přesněji jedna kačena a dva kačeři, kteří o svou vyvolenou bojovali a střídavě na ni zkoušeli hupsnout. Jeden z nich nakonec vyhrál a bez studu si vzal svou výhru... ehm...
Celkem za den: 151 km
Celkem i za předchozí dny: 1913 km
Kam dál?
:: Následující den (6. den :: Chaos Montpellier le Vieux, Le Viaduc de Millau, Peyre)
Žádné komentáře:
Okomentovat