Den třetí - neděle 29. dubna
:: Cesta na jih, Orange
Čekala nás dlouhá cesta (podle Via Michelin skoro 10 hodin – vyhýbáme se dálničním poplatkům) a tak jsme chtěli vstávat alespoň kolem sedmé. Nařídila jsem budíka, ale zapomněla jsem, že zvoní jen v týdnu, takže jsme spali o hodinku déle. Bylo to třeba, protože nějaký inteligent si na oslavu 30. narozenin rezervoval pokoj v hotelu, takže v noci se neslo vyřvávání po celém širém okolí. A když jsme v pokoji pořádně zavřeli okno, za chvilku nám zase bylo vedro. Takže dvakrát vyspaní jsme zrovna nebyli.
Nicméně 8:40 už jsme vyjížděli z hotelu. V automatu jsme si ještě dala čokoládu (za 1,30 euro, ufff), ať mám něco teplého po ránu, nastartovali motor a Mílu, zadali mu cíl – F1 hotel v Orange, a tradá.
Jelikož v Alsasku jsou dálnice zadarmo, kousek za Mulhouse jsme se ještě svezli, ale před Belfortem je na dálnici A36 už první peáge (placení), takže jsme na sjezdu č.15 sjeli na okresku a kousek před Belfortem zase najeli na dálnici zpět, jelikož je kolem tohoto města a vedlejšího Montbéliardu zase zadara (od 14. sjezdu po 6. sjezd). Placení na dálnicích funguje jednoduchým způsobem: při vjezdu si u turniketu vyzvednete kartičku, kde je údaj kdy a kde jste na dálnici najeli a až sjíždíte, strčíte ji do další krabice se závorou, napíše vám, kolik máte zaplatit (asi 1 euro na 10 km), strčíte tam kartu, někde i peníze a závora vás pustí. Jsou občas i vyjimky neplacených dálnic a vždy to poznáte na dopravní značce ukazující na dálnici, kde je nápis: peáge.
A my jeli s cílem co nejvíce ušetřit, takže jsme usoudili, že po silnicích 1. třídy to musí jít taky. A vcelku i šlo. Do té doby, než nám Míla nabídl trasu o 6 minut kratší a my směle souhlasili. Že jsme to neměli dělat, asi každý tuší. Našel sice cestu o pár kilometrů kratší, jenže jaksi nepočítal, že na všech silnicích se povolených 90 rozhodně jet nedá. Zvlášť jsou-li to úzké cesty se zatáčkami vedoucími přes zapadlé vesničky předhůří Jury (dle mapy nás hnal přes nějaké Montagne de Lomont s výškou až 800 m.n.m.). Po silnicích třetí, maximálně druhé třídy. Úsek k Besançonu se naštěstí celkem dal, cesta vedla po hřebeni, všude se válely kusy masa (rozuměj krávy), výhledy, romantika. Nás ovšem čekala ještě dlouhá cesta.
Besançon, další větší město, který leží na řece Doubs, jsme taktéž nemohli objet po silnici, vrchem, ale museli jsme po pěkné nové výpadovce sjet z kopců dolů k vodě a potom zase vystoupat nahoru. Naštěstí nás poté čekala cesta po příjemné silnici přes města Lons-Le-Saunier a Bourg-en-Bresse až do Lyonu. Od tohoto zážitku se nám potvrdilo, že je třeba sledovat cedule a radši se víc řídit mapou z roku 1993 a měřítkem 1:1 000 000 a Mílu nechat hrát druhé housle.
Sjíždíme po obchvatu k Lyonu (v dálce ještě zasněžené Alpy)
Při výjezdu z Mulhouse jsme měli 18°C a teplota se naštěstí moc nezvyšovala. Avšak se docela rozfoukalo.
Vienne (asi 30 km jižně od Lyonu). Vítr dělal na poměrně blízké hladině Rhôny veliké vlny
Následující úsek za Vienne byl naprosto otřesný. Samá dědina, hlavní tah vždy centrem po těch nejužších silničkách... brzy jsme to zabalili a rozhodli se pro dálnici. Však už to není tak daleko. Pozměnili jsme Mílovi kritéria i na placené úseky a opět mu slepě důvěřovali, že nás doveze na nejbližší nájezd na dálnici. Ano, opět nás dovedl. A opět tou nejkratší cestou, která vedla tentokrát přes ještě užší a klikatější silničky uprostřed kopcovitých vinohradů nad řekou. Ano, pravda, neviděli bychom ta kouzelná panoramata...
Zkratka cestou na dálnici...
A pak už cesta, až na ten silný vítr, probíhala hladce. Za úsek kousek před Valence až do Orange (sjezdy č. 13-21) to po nás chtělo 8,80 euro. To jsme byli za ty nervy ochotni zaplatit. A o půl šesté jsme se ubytovali v hotelu, který už vypadal rozhodně čistěji než jeho Alsaský kolega. Výhled do olivového háje, no paráda...
A za chvilku už jsme razili prozkoumat samotné město Orange. Venku příjemných 22 stupňů, sluníčko, ale chladný a silný vítr.
Orange
Město s asi 30 tisíci obyvateli leží na okraji regionu Provence-Alpes-Cote d'Azur v departmentu Vaucluse. Jedním z partnerských měst je i Vyškov :)
Na místě města se už po několik tisíciletí před naším letopočtem rozprostíraly pastviny. Někdy kolem roku 30 před Kristem zde bylo založeno město s názvem Arausio veterány 2. římské legie.
Z památek je nejznámější antické divadlo z 1. století, jedno z nejlépe zachovalých vůbec. V době římské říše pojmulo až 10 tisíc diváků, po rozpadu Římské říše sloužilo spíše jako zdroj kamene a kamenolom (nachází se ve svahu), za Francouzské revoluce potom jako vězení. Od roku 1824 byly zahájeny restaurátorské práce a od roku 1869 slouží ke koncertům a divadlům pro až 7 tisíc diváků. Z původních lavic zbyly jen 3 řady. Avšak zachovalá je stěna scény, která je 103 metry dlouhá a 38 metrů vysoká a je v ní umístěna 3,55 metru vysoká zrestaurovaná socha Augusta.
Stěna scény antického divadla od silnice
Samo hlediště divadla je v kopci, na jehož vrcholu se rozprostírá park Parc colline Saint-Eutrope s vyhlídkou na celé město a okolí, dětským hřištěm a ruinami hradu (Ruines du château des Princes de Nassau).
Zákoutí v Parc colline Saint-Eutrope. Středomořské rostlinstvo začalo už pod Lyonem.
Výhled na východ – Mt. Ventoux (1909 m.n.m.) – pod jejími jižními svahy se nachází levandulový ráj v jádru Provence. A jezdí se tu nejtěžší etapa Tour de France.
Výhled na sever z vyhlídky nad divadlem (uprostřed scény socha Augusta)
U Arabáčů jsme si dali Kebab (jeden za 5 euro) a vyrazili prozkoumat další památku Orange – Vítězný oblouk (Arc de Triomphe), kudy procházela cesta na Lyon.
Vítězný oblouk (Arc de Triomphe) s všudypřítomnými platany
Detail výzdoby oblouku
Kůra všudypřítomných platanů v zapadajícím slunci. Není města ani vesnice ve Francii, které by nemělo svůj platan, a na jihu má každá alespoň 3 platanové aleje, mi tak přijde...
Další informace:
- perfektní virtuální prohlídka na oficiálních stránkách města
- podrobná francouzská Wikipedie
- turistické centrum v Orange
Celkem za den: 591 km
Celkem i za předchozí dny: 1621 km
Kam dál?
Žádné komentáře:
Okomentovat