Den první - pátek 27. dubna
:: cesta Brno - Rozvadov
Až do Jižní Francie je to zhruba 1500 km, řidič jen jeden, takže jsme
cestu museli rozložit do víc dnů. Začali jsme už v pátek. Marek se
vrátil z práce, natahali jsme nachystané věci do auta a hurá na západ.
Dnešním cílem měla být nějaká odbočka do lesa kousek od dálnice a hranic
s Německem dle výběru, kde zapíchneme auto a přespíme v něm.
Po práci nějaký ten šlofíček, takže jsme na trasu vyjeli v sedm večer a o půl jedenácté jsme auto zaparkovali na jedné z mnoha odboček ze silnice mezi dědinami Labuť a Houšťka. Byla to i naše první noc v autě (Peugeot Partner Teepee), ale o místo se nebylo třeba bát. Takže všechny věci, pečlivě naskládané doma, jsme z kufru zase vyndali, natahali na přední sedačky, otevřeli si zadní okýnka, rozložili spaní a pro jistotu se zamkli před liškama a jezevcema.
Celková trasa dne: 355 km
Den druhý - sobota 28. dubna
:: Cesta Rozvadov - Alsasko; Riquewihr, Kaysersberg, Colmar
Plán byl nadupaný, takže budíček byl brzo. Kolem šesté. Už 6:45 jsme vyjížděli na trasu a ráno se kochali krajinou, kde jsme to vlastně přespali. Po průjezdu dědinou Labuť jsme si i vyhlídli pěkné parkovišťátko u rybníka, kterého jsme si potmě samozřejmě nemohli všimnout. Pro příště víme!
Na cestu jsme si vzali pomocníka (sice přes Německo to nebylo tak úplně třeba, ale aspoň jsme ho mohli vyzkoušet) – Mílu, GPS specialistu v plastové krabičce s displejem. Slovenská Barbara měla tak nepříjemný hlas, že bych ji hned vyhodila z okna a Češka Tereza zněla jak připitomnělá blondýna. Míla (jak familiárně Miloslava nazýváme) měl příjemný hlas i intonaci a jak jsme později zjistili, vůbec se nerozčiloval, i když jsme jeho škodolibé rady občas záměrně ignorovali...
A pak už se jen frčelo po dálnici přes Německo. Krásné dálnice s rovným povrchem, zadarmo, s četnými odpočívadly a záchody zdarma... Lesíky, zvlněná krajinka, občas dědinka, skoro žádný provoz, který houstnul až jak jsme se blížili ke Stuttgartu. Míla, napojen nabíječkou k autu, využil RDS přijímače a dokonce nám hlásil dopravní informace na trase a doporučil nám jet spíš kolem Stuttgartu než Mannheimu.
Od Karlsruhe už jsme frčeli Porýním na jih, teplota se zvyšovala, slunko pařilo a dálnice se opravovala, takže místy byla zúžená, což samozřejmě vytvářelo kolony. I tak jsme ale do Mulhouse dojeli 14:30.
Ubytovali jsme se v F1 v části Kingersheim (29,4 euro za noc/1 pokoj pro 2-3), zašli nakoupit do Decathlonu (síť obchodů se sportovním zbožím, ceny výhodné...) stan (ať máme v čem spát v kempech) a vyjeli na obhlídku typických Alsaských sídel.
Celková trasa: Labuť – Kingersheim: 560 km
Alsasko
Území se nachází mezi řekou Rýn a podél něj se táhnoucím pohořím
Vosges (Vogézy) s nejvyšším vrcholem Grand Ballon (1424 m.n.m.). Na
druhé, německé straně Rýna se nachází známý Schwarzwald. Hlavním městem
celého území je Strasbourg.Alsasko dříve patřilo Německu (jak napovídají už samotné názvy měst) a doteď má tato oblast ve Francii zvláštní postavení s četnými vyjimkami (dálnice zadarmo, některé jiné svátky...). Alsasané si také rádi, stejně jako jejich blízcí východní sousedé, dají pivo (např. Strasbourgská piva Kronenbourg a 1667). Známější je Alsasko ovšem pro své bílé víno (např. hojně pěstované odrůdy Riesling, Gewürztraminer – aromatický, podobný tramínu červenému), kterému se zde daří díky poměrně teplému a suchému podnebí, jelikož se Alsasko nachází ve srážkovém stínu Vogéz. Z jídel typický choucroute ("šukrut"; zelí, maso, klobása, brambory, podlité vínem...), tarte flambée (placky zapékané s různými ingrediencemi jako špek, cibule, smetana a další) či preclíky. Dalším symbolem Alsaska, s kterým se potkáte především v jeho turistické podobě, jsou čápi (u Rýna jsem dva živé kousky viděla, jinak samé turistické předměty). A v neposlední řadě charakteristická architektura hrázděných domů, za kterou jsme se vydali my.
Riquewihr
Jako první jsme zavítali do Riquewihru, malého městečka s velkým
opevněným zachovalým centrem. Je zahrnuto na seznamu nejkrásnějších
francouzských měst "Plus beaux villages de France". A v mapách Michelin je označeno třemi hvězdami (maximem).Mělo nám být už tehdy podezdřelé, že nás Míla cestou do této malebné dědinky tahá neméně malebnými vinohrady (produkty z místních vinic jsou vyhlášené) s velmi úzkými a zakroucenými cestami, které rozhodně nebyly hlavní příjezdovou tepnou do tohoto turisticky hojně navštěvovaného místa. Nu což, mávli jsme rukou, zaparkovali auto na ulici obepínající centrum (parkovné nás nic nestálo, jelikož nám věnoval lístek právě odjíždějící pán, kde bylo přes hodinu času volného) a vyrazili na prohlídku.
Největší prostranství ve městě
Uličky Riquewihru
První dojem na živo z místní architektury byl "čarodějnická dědina". Harry Potter by zapadl. Typické hrázděné domy, každý s jinou barevnou fasádou, kamenné klikaté uličky, pokroucené kmeny právě kvetoucích vistárií, obchůdky, hospůdky, turisté i auta (v centru se normálně bydlí). Na některých domech byly zřetelné na husto čouhající hlavičky hřebíků v dřevěném hrázdění štítu a někde byly dřevěné výstuhy i omítnuty (hřebíky nejspíše proto, aby omítka dobře držela).
Domy stojí na kameni, nebo jsou často i částečně do kamene vytesány. Materiálem byl vogézský pískovec a ručně opracované kmeny jedlí a kaštanů.
Místo bylo osídleno už Římany, v 6. století založil město Frank Richo odkud pochází název (Richovilla – Richovilare – Riquewihr). Struktura historického středu města rozkládajícího se na rozhloze 300 x 200 metrů se od středověku v podstatě nezměnila. Opevněn byl už v roce 1291 a městem se stal 1324. Domky vznikly především během 16. a 17. století, kdy město vzkvétalo. Rozmach ukončila až třicetiletá válka. Po ní město patřilo Německu a v po revoluci se roku 1796 připojilo zpět k Francii.
Před hradbami města
Hradby na druhé straně končily vysoko nad silnicí a hned vlevo se zvedal opravdu prudký svah s vinicemi. V pozadí údolí Rýna a kopce na obzoru patří do německého Schwarzwaldu.
Jedno z mnoha slepých zákoutí
Více se dozvíte na
- stránkách Riquewihru (je tu i podrobnější popis jednotlivých památek, vše francouzsky)
- stránky turistického centra
- něco o městě česky
Kaysersberg
Dalším městečkem, který jsme navštívili byl Kaysersberg, sevřený v
údolí zvedajících se Vogéz. Architektura je stejná jako v Riquewihru,
občas je tu i víc místa, protéká tudy říčka Weiss podle níž se celé
údolí nazývá a kousíček nad městem se tyčí zřícenina pevnosti o níž se
první zmínky datují do roku 1227. Město vzniklo až později kolem této
pevnosti. Za římské říše tudy vedla cesta, jméno pochází z "Caesaris
Mont" (Císařova hora).Specialitou místních vinic je Tokajské víno, které sem prý bylo přímo z tehdejší Uherska dovezeno už v 16. století. Kvůli Evropské Unii ovšem museli místní přestat používat (alespoň oficiálně) název Tokajské (vztahuje se jen na oblast Tokaj rozkládající se v Maďarsku a z části na Slovensku) a uvedenou odrůdu nazývají Pinot Gris.
Opevněný most přes řeku
Vlevo: Jedna z typických uliček – v pozadí zvedající se lesy Vogéz
Vpravo: Na druhé straně, na jižních svazích vinohrady
Další informace:
- stránky města (opět ve francouzštině, Francouzi jsou v tomto k cizincům nelítostní)
Colmar
A svou pouť po Alsaských dědinkách jsme zakončili ve hlavním městě departmentu Haut-Rhin (Horní
Rýn). Prostřednictvím Míly jsme vybrali parkoviště kousek od centra
(opět nás k místu parkoviště protáhl bočními uličkami. Ano, asi to bylo
kratší, ale nebylo by to pohodlnější trochu objet po hlavní a nemuset
stát na každé stopce ve městě? Asi až přijedeme domů, budeme muset
prostudovat návod.).První zmínky se datují do 9. století. V 18.-20. století střídavě patřilo Německu nebo Francii (k Francii definitivně patří po 2. světové válce). V roce 2006 měl Colmar asi 66 tisíc obyvatel a s aglomerací skoro 150 tisíc.
Městem protéká řeka Lauch s četnými kanály, které město oživují. Nebojí se vodu přiznat ani přímo ve vydlážděných už tak úzkých ulicích. Centrum je rovněž plné křivolakých uliček, hrázděných barevných, často až nebezpečně nahnutých, domů, není nouze i o sakrální památky a muzea.
Jelikož celý den bylo pěkně vedro (až 30 stupňů) koupili jsme si zmrzku (fakt dobrá, spíš taková lehce smetanová dřeň s velkým obsahem hlavní chuťové složky) – jeden kopec 1,45 euro taky... Ještě nezbytný nákup potravin (Francouzi mají otevřeno tak do šesti do sedmi večer, ve větších obchodech vyjimečně do osmi, a v neděli a ve svátky jen vyjimečně. A to platí i pro velké supermarkety obchodních řetězců) a hurá zpátky na hotel načerpat síly na zítřejší celodenní cestu na jih.
vlevo i vpravo: Kostel Sv. Martina (Église Saint-Martin) z 13.-14. století. Největší v Colmaru.
vpravo: Zřezané platany do bizardních tvarů ve Francii frčí. Má je skoro každé město či vesnice...
Pohled z mostku kanálu na jednu stranu... (vpravo tržnice s efektním přístupem pro náklad po kanálu)
... a na druhou stranu
Další informace:
- oficiální stránky města
- stará dobrá Wikipedie (anglicky)
Po Alsasku naběháno: 115 km
Celkem za den: 675 km
Celkem i za předchozí dny: 1030 km
Kam dál?
