Sobota 3. července 2010
Čtyři dny volna + krásné počasí = vzhůru na vandr.
Ale kam?
Kolem řeky, to bude spousta komárů letos, ale někde kde se dá koupat v
tom vedru... Nakonec jsem vybrala Žďárské vrchy. Od mala jsem s našima
sem do Herálce jezdila na jarní prázdniny každý rok. A osm let jsem tu
nebyla. A v létě to tu neznám. Takže rozhodnuto.
Večer jsme
udělali nákup, koupili mapu, i když bych to přinejhorším zvládla i bez
ní, zjistili si přímý vlak do Nového Města na Moravě a s budíkem na půl
sedmou ulehli.
Ráno jsem se ještě stavila v Tescu pro opalovací
krém, frontu na chleba Marek odbyl tím, že koupíme v Novým Městě a
vlezli jsme do nádražní haly. Nad frontou na lístky se nám protočily
panenky a tak jsme šli rovnou na nástupiště, že si lístek koupíme ve
vlaku a obětujeme pokutu.
Nakonec jsme ani žádnou pokutu
neplatili. Ve vlaku bylo spousta lidí a rozhovorem se spolucestující
jsme zjistili, že většina jede na Pernštejnské dny do Nedvědic. A taky
že jo. V Nedvědicích na nádraží pobíhalo spousta lidí s foťáky. Potom i
dál u Bystřice a za Bystřicí spousta lidí na polích s foťáky a dokonce i
na štaflích. Od paní jsme už věděli vysvětlení... pojede parní vlak.
Vystoupili
jsme v Novém Městě a akorát jsme stihli se podívat, jak se parní vlak
rozjíždí a opouští nádraží směrem do Nedvědic. Marek šel nakoupit do
Lidlu a přišel bez chleba – prý neměli... už jsem si představovala celý
víkend bez chleba, ale naštěstí byla otevřená ještě místní samoobsluha,
kde takové vzácnosti a speciality, čímž chleba bezpochyby je, měli.
Jelikož
se nám nechtělo kus přes město šlapat po cestě v tom horku (přece jen
bylo jedenáct hodin), vyrazili jsme jednu zastávku zpět, do Olešné,
odkud jsme to měli jen dva kilometry do lesa.
vlevo: Parní vlak se za chvilku rozjede.
vpravo: Naše výchozí stanice... Olešná – v pozadí je dědina Zubří, přes kterou vedla naše trasa.
Jdeme do Zubří po klasické úzké silničce – pohled vlevo směr Nové Město a Žďárské vrchy.
Přes Zubří jsme tedy vystoupali k lesu a kolem Zuberského rybníka jsme se vydali směr Studnice a Pasecká skála.
Zuberský rybník
Následující
cesta byla dost ubíjející. Vedla sice lesem, ale bylo to přibližně 6 km
po asfaltkách a zpevněných cestách. Kousek za Zuberským rybníkem jsme u
jedné křižovatky spočinuli u nečekaného pomníku Járy Cimrmana. Otisk
boty v dlaždici betonu naznačoval, že tudy někdy Cimrman prošel.
Místečko to ale bylo příjemné, ve stínu, s lavičkou, tak jsme chvilku
poleželi.
vlevo: Náprstníky kolem cesty
vpravo: Vlčí bob kolem cesty
Ve
Studnicích jsme si dali limču a pivo a vyrazili na Paseckou skálu,
odkud se nám naskytl krásný rozhled na místa, která nás teprve čekají.
Výstup na Paseckou skálu. Já to tu znám jenom v zimě.
Výhled
z Pasecké skály přibližně na SV. V dálce za obzory jsme dokonce viděli
slabé obrysy Jeseníků a Orlických hor – a jestli je to možné, tak i
Krkonoše.
Z
Pasecké skály jsme po kamenitém chodníčku sešli dolů k Medlovu,
zhodnotili situaci, že tolik lidi teda ne a vydali se k druhému rybníku,
Sykovci, kde už to bylo lepší. Je to nejvýše položený rekreační rybník
ve Žďárských vrších a vlastně i na celé Českomoravské vrchovině (724
m.n.m.). Po kofole a pivu jsme se vyplázli na trávník a smyli ze sebe
trochu toho potu v rybníce. Příjemné písčité dno, podvečer a voda byla
akorát. Povečeřeli jsme chleba s parenicou a paprikou a ledovým
salátem... no zkrátka mňam.
vlevo: Kamenitý chodníček z
Pasecké skály vedl už téměř od vrcholu, ale dole, v bažinách kolem
rybníků a potůčků, se zase objevil.
Medlovský rybník z hráze
Večeře a koupání při zapadajícím slunci u Sykovce.
V
lese to byl v podstatě samý potůček. Na kochání moc pěkné a malebné,
protože většina potůčků měla kamenité dno, byly čiré a v krásném
prostředí, jenže všudypřítomná vlhkost napovídala, že problém budeme mít
s určitým druhem temných nočních sil. Samozřejmě, že jsme šli od
rybníku a potůčků trochu dál do kopce, ale asi to bylo jedno. Vyhlédli
jsme si v poměrně mladém smrkovém lese pěkný palouček s rovným úsekem a
rozhodli jsme se, že zde se utáboříme. Nicméně pohodové spočinutí nám
nebylo umožněno. Byli všude... byl totiž zrovna jejich čas... podvečer,
šero, teplo... Ale nejhorší nebyli komáři... ti sice byli slyšet a byli
dotěrní, ale horší byly takové malé neviditelné mušky, kterých tam bylo
opravdu plno. Lezli do očí, do nosu, kam se jim zachtělo. A trochu to
štíplo, moc nesvědilo, zůstala jen malá červená skvrnka, ale jejich útok
nepolevil.
Abychom se před nimi trochu ubránili, zalezli jsme
hned do spacáků, lehli na břicho a celí se zabalili a nechali si jen
malý průduch na dýchání u země. Marek zkoušel i doutník, ale dlouhodobý
účinek to rozhodně nemělo. Jak se setmělo a trochu ochladilo (to my ve
spacácích nepoznali, protože jsme se koupali v potu a byli z
všudypřítomného bzučení zoufalí), komáři přestali tolik otravovat a
polevil i nápor mušek. Takže jsem se mohla otočit i na záda a pozorovala
jsem noční oblohu, protože usnout se mi stále nedařilo. Se svítáním
mušky přišly znova, ale statečně jsem je zaspala až do osmi.
Bilance dne: 17 km, 2 hospody
Neděle 4. července 2010
Po
vyčerpávající noci jsme se rychle pobalili a vyrazili směr Kadov. Na
jedné loučce jsme posnídali a v poledne jsme zapadli do legendárního
hostince U Janečků. Marek okusil Kadovánek, ale v tom vedru to přece jen
nemělo ten efekt, co v zimě, když člověk přijde vymrzlý na běžkách. Po
vypití nějakého toho litru jsme pokračovali dále do Samotína a na
Dráteníčky.
Přicházíme k Dráteníčkům
Pohled na Blatiny zpod Dráteníčků
vlevo: výhled na Samotín z Dráteníčků
vpravo: Jedna z částí Dráteníčků. Skalek je tam požehnaně – také lezců. I jeden tunel.
Odtud
jsme sešli do Blatin. V Jezdeckém klubu si dali dančí svíčkovou, i když
záleží, z které kozy a konzervy to mohlo být, ale každé jídlo padlo
vhod. Mezi stoly se tam proplétaly hladové kozy, které neváhaly vyskočit
na osamělý stůl a ládovat se vajglama. Hned vedle stolů byla ve svahu
udělaná ohrádka s králíky. Byli tam i maličcí... travičku měli okousanou
tak na centimetr a ke kochání to bylo vážně ideální.
Následoval
Milovský rybník, který byl menší než předešlé, ale lidí tu bylo rozhodně
víc. Při koupání jsme se kochali blízkým kopcem (Malinskou skálou), na
který jsme se měli ještě dnes dostat.
Jelikož z předpovědí před
naším výletem vyplývalo, že z neděle na pondělí přijdou bouřky, našim
cílem pro noc se stala rozlehlá terasa lovecké chaty pod Devíti skalami.
Což byly ještě 2 hodiny cesty do kopce. Ale zvládli jsme to... na
hřebenu jsme sice opět byli obtěžováni komáry, ale za chůze se to dalo
přežít.
Na terase chaty už bylo líp. Chvilku jsme i vydrželi sedět
na lavičce a povídat si a komárů tu opravdu moc nebylo. Ale při
podrobnějším zkoumání ovzduší jsme přítomnost těch malých mušek opět
museli vzít na vědomí. Noc byla opět ve znamení temných lesních sil.
Úplně v noci jich tedy moc nelétalo, ale stejně.
Bilance dne: 19 km, 2 hospody
Pondělí 5. července 2010
Když
minulou noc jsem část noci probděla já, tuto noc to byl Marek. Já spala
poměrně tvrdě, i když jsem musela dýchat i pusou, protože jsem měla
pocit, že nos už musím mít muškami úplně ucpaný. V šest mě probudil
rozhodným: „Tady už nevydržím.." nebo něco v tom smyslu a tak jsme se
pomalu sbalili a vyrazili posnídat na vrchol Devíti skal, jakožto
nejvyššího kopce Žďárských vrchů. Tam pofukoval příjemný větřík a žádné
mušky tu nebyli. Ale pravdou je, že normálně se člověk v 6.45 na
nejvyšší vrchol Žďárských vrchů jen tak nevydá.
vlevo: Lovecká chata pod Devíti skalami
vpravo: Cesta na Devět skal
Po
půl osmé nás tu tedy vyrušil postarší manželský pár, který vyrazil na
kolech v sobotu z Heřmanova městce a mají namířeno do Poličky a do
Svitav. Přespali prý kousek nad Herálcem a potýkali se se stejným
problémem jako my... s těmi neviditelnými malými muškami.
výhled na Skalní městečko Devíti skal (ty břízy byly opravdu tak našikmo – to není deformace panoramatu)
vlevo: Jedna z bříz na vrcholu Devíti skal
vpravo: Vysoká studánka pod Devíti skalami – já si jei pamatuju ve vysokém smrkovém lese – ten je teď vykácený.
Po
jejich odchodu jsme se ještě chvilku kochali ránem uprostřed lesů a
poté jsme vyrazili na cestu dolů. Chtěli jsme se zastavit ještě u Vysoké
studánky, ale cesta, která nebyla na mapě a já si ji taky moc
nepamatuji nás provedla takový kilometr dolů a tak jsme se museli vrátit
zpátky a radši se držet značek než instinktu.
Sestoupali jsme
pak na silnici Herálec-Kadov a vystoupali zase nahoru na Žákovu horu.
Tam to vypadá pořád dost stejně, ale alespoň v letních měsících může
místní pralesní listnatý původní porost lépe vyniknout. Nabrali jsme
vodu i ve Stříbrné studánce – jednom z pramenů Svratky. Ta pramení ve
svazích Žákovy hory, v podstatě ji obteče a pak pokračuje dál přes
Herálec, Svratku, Křižánky a dále do Jimramova do Vírské přehrady.
Přes
Žďárské vrchy prochází evropské rozvodí Labe-Dunaj a právě zde, kousek
pod Žákovou horou se nachází místo („Sražená voda"), kde jsou si prameny
přítoků do různých rozvodí nejblíže (zas tak blízko, aby to bylo jasně
vidět to není).
Po naučné stezce jsme sešli do nejbližší dědiny –
Cikháje – podívat se, zda nám jede nějaký bus. Svorně jsme se totiž
shodli, že další noc v tomto pekle už zažít nechceme a jelikož stejně už
se mělo počasí kazit a naše cesta by dále směřovala k Dářku – velkém
rybníku obklopeném bažinami – nemělo smysl setrvávat.
Nad Cikhájem
V
Cikháji jsme, plni radosti že jsme přežili, oslavili konec výletu
obědem ve výborné restauraci Tisůvka, kde jsme si dali: „Vepřové
medailonky na slanině v rozmarýnové omáčce s opekánými bramborovými
šiškami" a „Vepřová kapsa plněná švestkou a zelím s tymiánovou omáčkou a
se špekovými knedlíky". No lahoda. Jak pro žaludek, tak pro oko. Ani to
nebylo moc drahé – kolem 130 Kč. Ale teda famózní. Vřele doporučujeme.
Jelikož
nám autobus jel 15.53 a my měli ještě čas, šli jsme si lehnout na hráz k
místnímu malému rybníčku brčálníčku a chvilku trávili oběd.
Autobus
nás dovezl na autobusák, za 15 minut nám jel vlak, takže krása. Ještě
jsme se i stihli zastavit v Tišnově v cukrárně Diana na zákusky. Museli
jsme si obalit nervy.
Bilance: 10 km, 1 restaurace, 1 kavárna
Výlet
to byl krásný, po malebné krajině, jen celkový dojem značně ovlivnily
temné noční síly. Ale zajímalo by mě, jestli je to problém jen Žďárských
vrchů, nebo i jiných míst v republice. S něčím tak otravným jsem se
ještě nesetkala. Když jsme čekali na nádraží v Tišnově, viděli jsme je
tu nad kolejemi poletovat taky. Tak nevím. Doufám, že se s nimi už
dlouho nepotkám.
Takže Žďárské vrchy v zimě nebo s moskytiérou a
repelentem (ale bojím se, že jsou natolik malé, že prolezou i skrz oka v
moskytiéře).
Jinak co se týče porovnání regionu v běhu času, je
to lepší a lepší. Cyklistů tu tedy bylo požehnaně, u rybníku se to
hemžilo stany v kempech, ale velké plus musím připsat stavu dědin. Dřív
hezky opravený starý domek aby člověk pohledal a teď se to opravenými
tradičními staveními jen hemží – a některé jsou dokonce novostavby.
Nojo, mít tu chatu, to by bylo...
Žádné komentáře:
Okomentovat