Na kolo si musíme zvykat postupně a tak jsme protentokrát zvolili pěší výlet, ať to pěkně prostřídáme. Využili jsme dobré polohy kempu a udělali si kolečko kolem Nových Hradů přímo z něj.
Nejdřív se naše cesta ubírala příjemnou polní cestou - z jedné strany lesík, který poskytoval stín, z druhé pole, které bylo čerstvě a intenzivně poházené hnojem :).
Samotný kemp leží v místech bývalé vesnice Veveří (německy Piberschlag či Bieberschlag). Hlavní budova kempu je bývalá škola. Leží nad plytkým údolím Veveřského potoka a v jejím okolí se v minulosti rozkládala vesnice. Ještě v roce 1921 tu žilo v 59 domech 283 obyvatel. Nyní v létě zbytky po budovách ani nerozeznáte, jak jsou zarostlé bujnou vegetací.
Cesta začala kousek za stanem, parádním úvozem
Veveří ale nebyla jediná zaniklá vesnice v okolí. Proti proudu Veveřského potoka se nacházela vesnice Jedlice a hned kousek za Veveřím jsme narazili na bývalou dědinu Mýtiny, z které zbylo do dnešních dní v celku v podstatě jen kaple (před válkou se vesnice rozkládala v délce 1,5 km a navazovala na blízké Veveří). Vesnice své dnešní jméno získala až v roce 1948, do té doby se jmenovala Kropfschlag, česky pouze ve fonetickém přepisu - Kropšlák. Schlag znamená česky mýtina, kropf je ptačí vole... takže přeložili jen tu jednodušší část. Jinak vesnice patřila k jedné z nejstarších na Novohradsku. Po vysídlení Němců tu nikdo nezbyl (všichni byli rakouské národnosti) a prázdné domy osídlilo pár Čechů a Slováků, kteří však postupně odcházeli do města až vesnice zcela zanikla.
Na konfrontaci starých a současných pohledů na místní zaniklé vesnice doporučuju mapy.cz, kde se nachází současné letecké snímkování a vojenská mapa z 19. století. A takový mezistupeň z 50. let jsou potom letecké snímky na stránkách kontaminace.cenia.cz, kde jsou zachyceny vesnice ve velké části tak, jak je opustili Němci při poválečném odsunu.
Od cesty. Za stromy za kaplí svah padá dolů do údolí Mýtinského potoka, kde se rozkládala vesnice.
Interiér. Na "oltáři" návštěvní kniha a hřbitov uschlých motýlů. Ale příjemné místo.
Dál nás cesta vedla přes pole, alejí z mladých hrušní a jabloní, které byly obsypané ještě nezralými plody.
Výhled na kopce Novohradských hor - konkrétně Kraví Hora nad vesnicí Dobrá Voda. A do nás nemilosrdně peče slunko.
Hrušky hniličky... Buď jsou tvrdé, nebo shnilé :)
První skutečná vesnice, kterou jsme dnes procházeli, byla malá víska s originálním názvem – Světví. Odtud to byl už jen kousek k tvrzi s taktéž podivným názvem – Cuknštejn. Za dalšími podivnými názvy nemusíte chodit daleko - kousek odtud leží třeba vesnice Svébohy.
Kaštanová alej - ohlédnutí k Světví od Cuknštejnu
Tvrz Cuknštejn
Cuknštejn (z německého Zuckenstein, jak jinak) je jednou z nejlépe dochovaných středověkých tvrzí na našem území, z konce 15. století. Od 17. století patřila Buquoům. Nyní je v soukromých rukách a majitel ji postupně o rekonstruuje.
Rádi jsme se, vypálení sluncem, ponořili do příjemného chládku lesa a údolí plného chodníčků, laveček, průhledů a zajímavých domů - Terčino údolí. Údolí patřilo k loveckému revíru Buquoyů, kteří zde sídlili od 17. století. S budováním "anglického" parku se tu začalo nejspíš v 18. století, za pomoci vídeňských architektů a zahradníků. Spolu s hradem v Nových Hradech je to největší turistický tahák v okolí.
Svačíme na jedné z laviček. A okolní motýli mě nenechají posedět...
Na území parku se nenachází jen louky a les, ale taktéž tu bylo vybudováno několik staveb různého charakteru - ať už mini lázeňský dům, letní sídlo, švýcarská chata apod...
Průhledy do ostatních částí parku jsou jedním z důležitých estetických prvků anglických parků.
Příjemná procházka nás vedla po cestičce nad a později i pod místní vodopád. Jak jinak, než umělý.
Napájí ho 720 metrů dlouhý kanál, odebírající vodu z protékající říčky Stropnice.
Vodopád je vysoký 13 metrů a býval a stále je jednou z největších atrakcí parku. Dříve kolem něj bylo dokonce vybudováno jezírko a jakási "rybářská" chatka. Park vznikal v dobách romantismu, proto tyhle "divoké" scenerie byly nesmírně populární. Dokonce i velké kameny v korytě potoka jsou uměle navezeny. Asi aby budily dojem horského toku... :)
Vodopád
Údolí
Trosky Modrého domu.
Modrý dům, stojící na samém okraji řeky, vznikl v druhé polovině 18. století jako letní sídlo pro Terezii Buquoyovou (po ní také nese celé údolí název), v roce 1915 jej strhla povodeň.
Další stavbu, Lázničky, jsme zprvu jen obešli, ale jelikož se blížil čas oběda a my už začali pociťovat hlad, řekli jsme si, že nakoukneme, přinejhorším si dáme jen pivo a půjdeme dál (po včerejší zkušenosti v Dobré vodě, kde byl v nabídce guláš a plněné paprikové lusky, oboje s knedlíkem, jsem se trochu bála). Překvapil nás ale příjemný podnik na úrovni a tak jsme nepohrdli kančím ragů se špeclemi. Mňam.
Lázničky
Poté jsme vyšplhali polozarostlým chodníkem nahoru, kolem rybníku až ke Švýcarské chatě. Ta byla obklopena bandou rodičů s dětmi, kteří zde byli ubytovaní. Ale stavba byla moc hezká, jak se na švýcarské chaty patří, na kopci, s výhledem do dáli. Jen ty hory nějak chybí :)
Potom už jen, kolem posledního domu - Hamru. Kdysi to býval mlýn, Buquoyové ho přestavěli v anglickém venkovském stylu.
Po hrázi náhonu.
Bývalý pivovar u ústí Terčina údolí
Naše další cesta pokračovala nahoru do města a na hrad Nové hrady. Naštěstí, příjemných chodníčkem, utekla rychle.
Na ostrohu nad řekou Stropnicí stálo opevněné sídlo už od 13. století. Ve 14. století patřil Rožmberkům. Za husitských válek byl vypálen, dokonce po úderu blesku se vzňal uskladněný střelný prach a výbuch poškodil budovy hradu. Nepřidalo tomu ani následné zemětřesení a v 16. století se uvažovalo, že se hrad radši zbourá. Nakonec ho opravili a v roce 1611, po smrti Petra Voka, posledního Rožumberka, se dostal do rukou Jana ze Švamberka. Jenže pak přišlo stavovské povstání a Jan ze Švamberka byl na té "špatné" straně, stavovské. Boj s císařskými vojsky - konkrétně s generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem roku 1619 prohrál a tak se hrad spolu s přilehlým panstvím, dostal císařskou listinou v roce 1620 (i za zásluhy v bitvě na Bílé hoře) do rukou tohoto původně francouzského rodu, který hrad vlastnil až do znárodnění v roce 1945. Samotný Karel Bonaventura hrad dobyl, ale moc si ho neužil. Už o rok později zemřel v bitvě u Nových Zámků (jaká "shoda" jmen).
Na nádvoří hradu
Příkop mají opravdu hluboký (jen výška zdi se pohybuje od asi 10 do 15 metrů). Když v 17. století ztratilo opevnění vojenský význam, i tak byl příkop využíván např. jako výběh pro jeleny a daňky.
Rozhodně jsme nebyli ve stavu, kdy bychom mohli absolvovat prohlídku. Na tu jsme se vypravili jiný den, ale pár zajímavostí z ní zmíním tu, ať je vše po kopě...
Mají tu několik okruhů, my se vydali na klasickou prohlídku hradu, došlo i na oblíbené papuče. To už jsem dlouho nezažila. Ale aspoň jsme jim naleštili podlahy :). Interiéry jsou klasicky vybaveny směsicí různých historických kusů nábytku, průvodkyně se věnovala hlavně portrétům jednotlivých zástupců rodu Buquoyů a čím tyto osoby byly zajímavé. O Buquoyích jsem se zmínila už v předešlém příspěvku ve spojitosti se sklem. Právě na hradě je sbírka skla - v Novohradských horách se vyrábělo nejen čiré sklo, ale také broušené a hlavně, unikát v podobě neprůsvitného skla, černého hyalitu. Nad jeho výrobou si dodnes lámou hlavu i sami skláři - postup přípravy se totiž nedochoval. Tento druh skla vynalezl Jiří František August Buquoy, velmi vzdělaný zástupce rodu se zájmem v přírodních vědách. Mimo jiné založil i Žofínský prales a prales Hojná voda. Také navrhl a nechal sestrojit i dřevěné parní stroje (r. 1811) - první v našich zemích.
Z hradu jsme pokračovali dál na náměstí, kde jsme si koupili zmrzku a podmáslový chleba v místní pekárně.
Město je sympaticky malé, takže vše je jen kousek od sebe. Kromě zmíněných budov je ještě ve městě Novohradské muzeum, historická kovárna, koželužna, hrobka Buquoyů z počátku 20. století a další.
Buquoyové přímo na hradě nebydleli, ale na náměstí si postavili v 17. století Rezidenci, později přestavěnou do dnešní podoby.
Kostel sv. Petra a Pavla pochází ze 16. století. Nachází se v něm vzácná křížová švábská klenba a také hrobka Buquoyů. Na budovu kostela navazuje servitský klášter Božího Milosrdenství, který byl postaven v 17. století. Po roce 1945 v něm sídlila pohraniční stráž. Po roce 1989 se servité opět vrátili, v podobě pátera Bonfilia, který se zasloužil o duchovní obnovu zdejšího kraje. Zemřel v roce 2005 jako poslední zástupce řádu servitů v České republice.
Kostel s přilehlým klášterem.
Aby toho nebylo málo, mají v Nových Hradech i zámek, který si postavili v 19. století Buquoyové. Přiléhá k němu velký zámecký park, který byl vybudován na místě původní zámecké zahrady. Poválečný osud zámku se nesl v duchu domova pro dětské uprchlíky z občanské války v Řecku, od roku 1958 tu sídlila Střední zemědělská technická škola a nyní prostory využívá Mikrobiologický ústav AVČR a Fakulta rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity.
Zámek
Už nám zbývaly jen 3 kilometry do kempu a tak jsme se je rozhodli ještě trochu prodloužit procházkou kolem pohraničních rybníků.
Nejprve jsme se zastavili v Zevlově mlýně, který jsme míjeli po cestě do kempu včera. Prohlédli jsme si výstavu traktorů z 30. let 20. století a poseděli v místním kiosku - vaří vlastní pivo a můžete si tu dát něco malého pod zub - bramborák, grilovaný hermelín, steak, nebo i pstruha. Sympatické místo.
Mlýn tu stál už od 14. století. Dnešní majitel stavbu rekonstruoval - mlýnici do podoby z konce 18. století, plně funkční, poháněné pětimetrovým mlýnským kolem. Všechno ze dřeva, převodové pásy z hověziny. Dokonce i rozvody elektriky po staru - ale už na střídavý proud. Obrovský kus práce.
Malé muzeum traktorů. Těmhle ve předu akorát chybí pneumatiky. A jsou někdy ze 30. let 20. století.
Stačilo jen přijít k ohradě a prasata se mínila zbláznit...
Příjemný podvečer na Zevlově rybníku.
Den byl dlouhý
Dál jsme pokračovali kolem Zevlova rybníka až na signálku. Tento úsek se jmenuje "Mordovka". Právě pro její profil nerespektující vrstevnice. Podobných úseků bylo na trase víc, ale ne už v tak hrozném sklonu.
Signálky byly vybudovány podél signálních stěn z ostnatého drátu, které nás oddělovaly od okolního světa. Charakteristické pro tyto cesty je především přímý směr (lepší viditelnost ze strážních věží) s čímž souvisí jejich profil plný prudkých kopců.
Kolem této silničky se nachází hned několik rybníků v řadě, které leží jen kousek od hranic. Právě kvůli jejich poloze se k nim ani před rokem 1989 nemohlo. My jsme nakoukli k dvěma – k Přesličkovému a Veveřskému. Zbytek si necháme na zítra.
Přesličkový rybník. Místo přesliček povlak čehosi na hladině. A samozřejmě černá voda.
Občasné výhledy. Opět Kraví hora. V sedle vlevo vesnice Hojná Voda.
Signálka. Tohle byl ten méně prudký úsek, ale i tak to byla morda.
Kolem signálky byly kdysi vysekané pruhy vegetace pro lepší přehlednost. Teď už zarůstají.
Od posledního rybníku to bylo do kempu už jenom kousek. Celkem 16 kilometrů.
V kempu nás celý večer a párkrát i v noci a ráno rušila kráva, která vyluzovala hlasité zvuky rozléhajícíse do širokého okolí. Žádné nevinné bučení. Ale spíš jako jelení říje. Ráno jsme se dozvěděli od majitelů, že to byla jalovice a nejspíš chtěla společnost...
Kam dál?
:: Předchozí den :: 2. den – Srdcem Novohradských hor
:: Následující den :: 4. den – Na kole do Gmündu, Národní park Blockheide
Žádné komentáře:
Okomentovat