Opět mělo být vedro a po včerejšku jsme odmítli pohybovat se na slunci. A tak jsme zapátrali v letácích, které jsem včera nasbírala v informačním centru v Nových Hradech a vymysleli jsme si výlet do nedalekého Gmündu, u nějž se nachází národní park Blockheide - takové velké kameny poházené v lese.
Když už jsme letos viděli Gmunden, Gmünd si nemůžeme nechat ujít, ne? :) Aby se to nepletlo...
Cesta jsme si vytipovali v lese, většinou po rovině, co víc si přát? Ale jak to bývá, realita až tak poetická není.
Sedli jsme na kolo, povzdechli si nad otlačenými zadky z neděle a vyrazili signálkou podél rybníků.
Musím říct, že pěšky se to možná jde líp. Kopce bývají tak krátké a prudké, že člověk ani nestačí podřadit a postavení do šlapátek nic nezmůže. Buď se rozjet, nebo tlačit.
Veveřský rybník a v pozadí charakteristická silueta Kraví hory (953 m.n.m.).
Hráz Veveřského rybníka
Zastavili jsme se i u rybníka, který jsme včera vynechali. Tento rybník získal jméno podle velkého kamene v blízkosti své hráze - Kamenný rybník. Tento kamenný blok má na sobě i hraniční značku, protože leží přesně na hranici mezi Českou republikou a Rakouskem.
Kamenný rybník. Taky nic moc.
Přímo nad hrází kamenný blok, který dal rybníku jméno
Hranice. Tentokrát bez drátů
Vypadá, jakoby pukl...
Poslední, a ten nejhorší kopec - ona Mordovka - nás čekal před hraničním přechodem do Rakouska. Nachází se tu muzeum pohraničního opevnění.
Takhle vypadala hranice před 30 lety.
Další cesta už vedla příjemným sklonem, ovšem po zhruba půl kilometru se změnila na rozsypanou zpevněnou lesní cestu, po které jsme se hrkotali další kus převážně do kopce. Ale co, v lese bylo příjemně, chvilkama jsem se prošla...
Až jsme kopec zase sjeli, napojili jsme se opět na část signálky. V této části už byla krajina rovná jako placka, okraj Třeboňské pánve. A signálka místy byla ještě původní - klasická panelka :) A v podstatě celou cestu až do Českých Velenic vedla kolem drátů s napětím, tzn. stále po slunci, kolem vyholeného pruhu s dráty. A zrovna bylo poledne. Udělali jsme si malou pauzu ve stínu okolního borovicového lesa a doplnili energii.
Už na rovině. U Vyšného
Tak tohle je ta naše příjemná cesta po rovině a lesem... děkuji pěkně.
Nekonečné borové háje
Cesta od Velenického hřbitova. Vpravo duby - rakouský národní strom, vlevo lípy, symbol České republiky. Má naznačovat rozdělení zdejší hustě obydlené oblasti po vzniku Československa. Takže stromy budou mít za chvíli 100 let.
České Velenice vlastně vznikly uměle sloučením několika osad přiléhajícím k nedalekému Gmündu. Největší rozmach zažily s vybudováním železnice v druhé polovině 19. století - důležité křižovatky na mezi Vídní, Prahou a Plzní. Byla tu také zřízena železniční opravna, která svého času měla i 1000 zaměstnanců. Na počátku 20. století žilo ve Velenicích skoro jednou tolik obyvatel, co dnes. Jelikož nádraží bylo asi 2,5 km od města Gmünden, začalo se jeho okolí osidlovat hustěji a při rozdělení monarchie byla hranicí Lužnice, která tak oddělila nádraží a průmysl od města Gmünd. Za protektorátu Velenice patřily zpět Německé říši a po válce byly součástí kontrolovaného pásma, takže každý, kdo přijel do Velenic i z vnitrozemí, musel být kontrolován. Přece jen, stačilo tu přelézt hřbitovní zeď a byli jste na Západě...
Jenže časy se mění. Při průjezdu Českými Velenicemi jsme si užívali atmosféru příhraničního chudého města - všude cikáni, herny, bary, obchody se zbožím z Číny, pár bordelů a do toho trpaslíci a blikající a nevkusné výlohy a vývěsní štíty. Zmar.
Přejetím hranic jsme se jako mávnutím kouzelného proutku ocitli v jiném světě. Všechno decentní, uklizené, ukázněné. Centrum města jsme objeli a vyšlápli rovnou k národnímu parku. Nebyli jsme si úplně jistí, zda sem můžeme na kole, ale značka cyklostezky nás nakonec přesvědčila. Stejně jako ochotný pán v infocentru.
Jezírko v národním parku. A oblé žulové kameny všude.
Rozhlednu jsme si nenechali ujít.
Výhled přes Gmünd, České Velenice (ty velké průmyslové haly) a v dáli se zvedaji Novohradské hory.
Naturpark Blockheide je nejmenší národní park Rakouska chránící krajinu plnou žulových kamených bloků, březových hájů, červených borovic, vřesu a borůvčí.
Žula (granit) z které jsou místní skály tvořeny vznikla krystalizací natavených hornin zemské kůry. Je tvořena křemenem, živcem, slídou nebo amfibolem. Může obsahovat i stopy radioaktivních prvky. Zakulacené tvary místních kamenů jsou vytvořeny zvětráváním.
Místní žula na vyleštěném řezu.
Nechali jsme si poradit a vyrazili na modrý okruh, který vede po nejzajímavějších skalách parku.
Hned na začátku nás zbrzdila výstavka různých kamenů. Měla jsem problém je rozeznávat už na základce a musím přiznat, že moc se nezměnilo. Když si přečtu jednu cedulku, řeknu si - jasně, to poznám. Ale jakmile se přesunu k další, jako bych si nic předtím nečetla a neprohlížela. Všechny vypadají tak podobně! :)
Oblast nemá jen geologické zajímavosti, ale také geografické - prochází tudy totiž 15. poledník. Stejně jako Jindřichovým Hradcem, částí Liberce a dalšími městy. A zde byl poledník vyznačen
působivou kovovou cedulí, která znázorňovala průřez celou částí zeměkoule, kterou poledník prochází. Od severního pólu, až po ten jižní. A se zachovaným měřítkem. Takže jsme mohli pozorovat, jak je Evropa maličká v porovnání s obrovskými plochami států v Africe (Angola....). A s nadmořskou výškou, do které se zvedá Antarktida. Pěkná názorná pomůcka.
Od severu až na jih 15. poledník.
Polsko jenom líže, prochází i přes Hochschwab
S kolami se terén místy dal, ale velká část stezky byla po kamenech (jak jinak), takže jsme občas kola vedli. A hlavně, chodí tu všude lidi, takže by to ani na kole nebylo vhodné.
Šutry jsou tu všude.
...a všech možných tvarů
Pár jezírek - spíš zatopených lomů
Je tu hned několik viklanů
Nakonec jsme se vrátili lesní cestou zpět dolů a pokračovali k české hranici, která se v jednom místě nachází hned u silnice. Využili jsme tedy zkratky přes sklizené strniště a jen tak jsme sjeli z cesty na pole a už za nějakých 200 metrů jsme se zase napojili na polní cestu, tentokrát už u nás. Dovedla nás do Krabonoše, taktéž poloopuštěné osady (taktéž poznamenané odsunem Němců) kousek od Lužnice, která se tu v rovinaté krajině v PR Krabonošská Niva kroutí a rozvětvuje, tak jak ji známe.
Krabonoš. Asi tu měli kraby...
Lužnice
Pak už jsme po silničkách třetí třídy, lesem, loukami i starými lipovými alejemi se znovu napojili na signálku kousek od hraničního přechodu u Nových Hradů a tentokrát to vzali kolem rybníka k Zevlovu mlýnu, na pivo a grilovaný hermelín.
Mezi Vyšným a Nakolicemi
Pozvolná cesta údolím Veveřského potoka byla rozhodně příjmnější než divoká horská dráha nedaleké signálky.
Příjezd do kempu
Výhled kousek od stanu přes plot. Tady už se pasou kravičky.
Nakonec to bylo 50 km.
Kam dál?
:: Předchozí den :: 3. den – Nové Hrady, Terčino údolí
:: Následující den :: 5. den – Vitorazsko: Mandelstein, Weitra, Altweitra, Gmünd
Žádné komentáře:
Okomentovat