Ráno jsme startovali z Českého Krumlova a cesta byla překvapivě pohodlná a rychlá. Zaparkovali jsme u Pohorské Nové Vsi, vyskočili na své cyklo-oře a vydali se do hloubi Novohradských lesů.
První zastávka byla u Huťského rybníku, kde na porostech přesliček bylo krásně vidět, že vody za toto léto ubylo i tu.
Jelikož Žofín s blízkým pralesem byl blízko, ale z kopce, našli jsme neznačenou cestu traverzem, vedoucí po jižním okraji tohoto nejstaršího českého pralesa.
Cestou k pralesu. Náprstník.
Ohlédnutí na příjemnou cestu.
Květnaté bučiny Žofínského pralesa (NPR - národní přírodní rezervace) patří spolu s NPP (národní přírodní památka) Hojná Voda k nejstarším pralesovitým porostům nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Žofínský prales založil roku 1838 Jiří František Augustus Buquoy (s jeho rodem se setkáte na území Novohradských hor všude - a ještě o něm zmínka v mých příspěvcích bude). Samozřejmě, hrabě měl sice nějakou představu, ale realita v průběhu času byla trochu jiná - občas se v lese přece jen zpracovávaly soušky a za obou světových válek se na okrajích pralesa těžilo. Do samotného pralesa se nedostanete - slouží jen vědě (kolem menšího pralesa Hojná Voda však vede naučná stezka). Je obehnán dřevěným plotem - ochranou jak před návštěvníky lidskými, tak zvířecími.
V pralese dožívají mohutné kolem 400 let staré jedle a smrky, které převyšují i bukový porost. O tom, že se tu vyskytuje velké množství chráněných rostlin, hub a živočichů ani není třeba psát. V dnešních dnech převládá v porostu buk s příměsí smrku a trochou jedle. V dřívějších dobách převažovala spíše jedle.
Prales je ponechán samovolnému vývoji - tzn. i když přijde nějaký polom či vývrat, stromy se nechají tak. Pravda, moc utěšeně to nevypadá, ale dřív, kdy hustota lidí byla daleko nižší (potažmo žádná), lesy rozhodně lehce prostupné nebyly.
Okraj Žofínského pralesa - plot má asi dva metry a za ním je přibližně stejně vysoká vrstva ležících kmenů, které popadaly při polomu. Jak dlouho potrvá, než to shnije?
S Žofínským pralesem sousedí PR Pivonické skály - zde jen zlomek z vystupujících žulových skal rozesetých po celém okolí. Vlevo plot Žofínského pralesa.
Na rozcestí, nad Jitronickými lukami, jsme chvilku spočinuli a já nedůvěřivě sledovala okolo honící se mraky. Od dávného zážitku na Strážově si stále pěstuju slušnou fobii z bouřek v krajině (v autě nebo v bytelném domě mi bouřky nevadí, ba je vítám) a proto jsem rozhodně nechtěla riskovat. Na internet jsme se nedostali, tak jsem volala "přítele na telefonu" - maminku, jak jinak :) Telefonátem jsem ale akorát vyvolala rodinnou hádku vyvolanou snahou mi pomoci. Tak jsem jen odevzdaně poslouchala svoje rodiče v telefonu a doufala, že se dozvím něco o počasí :). "No tak klikni tam." "A kde? Já to nevidím. Tady nic takovýho není." "No tohle, dyť neslyšíš, co říká?" "No ale tam nic není." "Ale tady ten text..." "Víš co, najdi si to sama." Nicméně něco se mi z nich nakonec podařilo dostat - předpověď slibovala spíš přeháňky. Bouřky nebyly pravděpodobné.
Jen okraj mraků, zbytek oblohy nevypadal tak "nevinně".
Nezbývalo než jim věřit. Vracet se mi nechtělo.
Dál naše cesta vedla naštěstí z kopce ke Skelné (Skleněné) a Stříbrné Huti, bývalým osadám, které, leží kousek od hranic s Rakouskem. Proslulé sklo zde vyráběla už rodina Meyrů, po jejich odchodu zde působili Buquoyové a sklárny produkovaly ve své době vysoce kvalitní sklo exportované do celé Evropy.
Nad Skelnou Hutí
A jelikož jsme sjeli, museli jsme zase stoupat nahoru - dlouho jsem si tak pěkně nepotlačila kolo :). Stoupání vedlo stinným a chladným údolím pěkného horského potůčku, který ale stále šuměl někde v dáli, mezi porostem. Jen občas se objevily v dáli mezi stromy jeho kaskády. A nebyl to jen tak obyčejný potůček, ale řeka Lužnice. Znám ji spíše jako řeku líně meandrující skrz Třeboňskou pánev, dokonce jsem se po ní i plavila několik dní. Ale tu by to šlo jen těžko – horský potok skáče po kamenech a za chvíli vteče zpět do Rakouska.
Lužnice
Naše další cesta vedla právě k pramenu Lužnice - ale jen tomu Českému. Oficiálně Lužnice, neboli Lainsitz pramení asi o dva nebo tři kilometry dál, v Rakousku. Chvilku teče po české straně (kudy jsme kolem níc jeli i my, a pak se zase vrátí do Rakouska, kde se kousek od Českých Velenic zase vrátí zpět do Čech, napojí spoustu rybníků, část své vody skrz Novou řeku odevzdá Nežárce, která se do Lužnice zase vlévá. A pak, po zatáčce u Tábora, svou cestu skončí po 208 kilometrech ve Vltavě u Týna nad Vltavou.
Český pramen Lužnice... jen průsak.
Mraky vytrvale halily oblohu a občas z nich spadlo pár malých kapek, spíše takové osvěžení, než déšť.
Opravdu výmluvná mapa - najdete ony "poklady Novohradska" skryté pod zubem času? :) Alespoň cedule dobře ilustruje, že zdejší klima se s ničím nemaže.
Pohoří na Šumavě (neměcky Buchers) je jedna z původních vesnic. I s okolními menšími osadami měla dohromady na konci 19. století asi 1300 obyvatel. Po odsunu Němců (kterých tu byla většina) sem byli přistěhováni Rumuni a Maďaři. Ale už v padesátých letech tu bylo jen asi 70 obyvatel. V sedmdesátých letech 20. století vesnici opustili poslední trvalí obyvatelé a zbytek dokonala armáda. Teď je tu jen pár domů (některé opravené, některé znova vystavěné) a polorozbořený kostel.
Mé původní plány, vzít to ještě trochu oklikou, byly zavrženy. Marek nebyl úplně ve formě a potřeboval trochu dočerpat sil. A tak jsme zvolili pohodlnější cestu, po silnici kolem Pohořského potoka až do Pohorské Nové Vsi. Krásných 12 km z kopce. A dokonce jsme po cestě potkali i hospodu!
Pod tím kopcem vlevo vzadu pramení Lužnice - tedy Lainsitz - jde o ten rakouský pramen.
Na loukách kolem Pohoří na Šumavě se rozkládá prameniště Pohořského potoka.
Zbytky kostela v Pohoří na Šumavě.
Cesta nejprve vedla po krásných loukách s osamělými smrčky a s meandrujícím potokem barvy týden luhovaného poctivého anglického černého čaje. Opravdu jako na Šumavě. Po cestě z kopce jsem si musela obléct i bundu - jaký slastný pocit po téměř měsíci nepřetržitých veder.
Paráda.
Pohořský potok
Na "pláži" Pohořského rybníka. Koupali se tam lidi. Ale rada: berte si radši hnědé plavky :) Voda byla čistá, ale neskutečně hnědá. Kam se hrabe Svratka na Vysočině... Ne nadarmo se řeka ve vedlejším údolí jmenuje Černá.
Stále z kopce
Okruh měřil asi 30 km s převýšením 600 metrů, ale pro nás, netrénované a unavené, to bylo tak akorát.
Odtud, už zpátky v autě, s malou zastávkou v Dobré Vodě, jsme sjeli dolů do centra oblasti - města Nové Hrady a vydali se hledat kemp. Cesta nás vedla po úzké silničce dál a dál do hloubi lesů. Marek už začal pochybovat, že jsme dobře, ale nakonec, po třech kilometrech při rychlosti 20 km/h jsme konečně zahlédli ceduli "Autocamp".
Kam dál?
:: Následující den :: 3. den – Nové Hrady a Terčino údolí
Žádné komentáře:
Okomentovat