A nadešel den, kdy jsme se měli pomalu přesunout do poslední, vrcholné části dovolené, důvodu, proč jsme se na naši cestu nakonec vydali. Tou byla pozvánka od kamarádky Lenky na její mnišské sliby.
S naší letošní dovolenou to bylo dost komplikované - tu velkou červnovou 14ti denní, po vzdálenějších koutech Evropy, jsme museli týden před začátkem nakonec zaříznout kvůli opravě střechy. A trochu se nám tím vlastně uvolnily ruce - mohli jsme využít pozvání Lenky k její "svatbě s Bohem" v Rakousku a zároveň i pozvání na srpnovou, teď už normální, světskou svatbu našich kamarádů v jižních Čechách. Ke každé, jinak víkendové události jsme dali jeden týden ušetřené dovolené a destinace byly jasné...
Samotný obřad měl být v sobotu, ale program byl nachystaný od pátečního večera až do neděle. A navíc, potkáme se tam i s dalšími kamarády. Teď už jen vyřešit co s pátečním dopolednem.
Včerejší výlet jsme cítili a rozhodně jsme se už nechtěli pohybovat po slunci (včerejší den byl opravdu krásný, ale sluníčka jsme si užili dost). Hlavně nás limitoval čas - nejpozději ve čtyři musíme na nákupy, abychom se po páté pomalu přesouvali směr klášter. Taky odpoledne měl přijít déšt.
V mapě jsem vybádala další soutěsku, jeskyni a hrad, vše blízko sebe. Však se rozhodneme na místě. A rozhodování nakonec, oproti očekávání, bylo vcelku jednoduché.
V ústí doliny Gastainertal do údolí řeky Salzach, se nachází soutěska. Ale skutečnost je stejná, jako nápis v mapě: Fussgänger gesperrt. Uzavřeno pro pěší. Soutěskou kdysi vedla jediná cesta do údolí, ale časté sesuvy nestabilních skal ztěžovaly průjezd. A navíc, doprava se zvyšovala. A tak vedle ve skále prorazili tunel, udělali v něm i oddělený pruh pro cyklisty (opravdu bych tu v tom smradu a hluku nechtěla šlapat na kole ten kilometr do kopce...) a cestu uzavřeli i pro pěší... Škoda.
Samotným údolím Gastainertal vede poměrně frekventovaná cesta, která ovšem na konci údolí, v lázeňském a horském centru Bad Gastein, končí. Pokud chcete projet přes hřeben do další doliny (a tedy jižní části Rakouských Alp), musíte své auto naložit na vlak, který vás na druhou stranu doveze. Pro vlaky tu tunel totiž je.
Projeli jsme tunelem a vydali jsme se kousek směrem k soutěsce. Cedule, závory a zarostlá cesta jasně upozorňují, že tudy už se nějakou dobu nejezdí, ani nechodí. Nyní se jezdí tunelem (vlevo je vidět ten železniční, silniční je ještě více vlevo, mimo fotku). Výhledy do soutěsky byly špatné a zarostlé.
Na malém skalnatém ostrohu hned nad silnicí se tyčila malá věžička tvrze, kam se nám ani nechtělo a rozhodovali jsme se, jestli vyrazit dál do údolí do lázeňských měst Bad Hofgastein a Bad Gastein (další kilometry navíc, ještě když se nejspíš bude zatahovat obloha a stejně hory neuvidíme) nebo zkusit vyšlápnout k jeskyni Entrische Kirche. Píšou padesát minut cesta. Tak co, když už jsme tu, hory si necháme na hezčí počasí... vzhůru do jeskyně.
K jeskyni se dá dostat jen pěšky, dole jsou uvedené časy prohlídek a další podmínky. Bylo po dvanácté, další prohlídka ve dvě. To pohodlně stíháme. Prohlídky se provádí když přijdou min. 3 lidé. No, přinejhorším si ten třetí lístek dokoupíme, když už jsme se tam rozhodli vyškrábat. Pokud totiž nejdete dovnitř jeskyně a jen se projdete k ní, musíte taktéž zaplatit "mýtné". Jde totiž o soukromou cestu, což během našeho výstupu bylo spolu s pravidly, jak se na cestičce chovat, nesčetněkrát připomenuto. Až to bylo skoro trapné...
Kopeček začínal zostra. Musíme se dostat až někam pod některé skály...
I vedle této branky nechybělo několik tabulek v různých jazycích, kdy a jak vstupovat a jak se chovat a co dělat a co nedělat... ale asi mají špatné zkušenosti, budiž.
Žluťásek řešetlákový parádně zapózoval...
Pohled do údolí odkud stoupáme... no je to výška...
Kopec byl nekonečný, zatáček na úzkém chodníčku spousta, ale nakonec, v odpovídajícím časovém limitu, jsme se dostali až k jeskyni.
Konečně, jeskyně na dohled. Na fotkách je často znázorněna s vodopádem, který teče přes skálu u jejího vchodu (to se děje asi ale jen na jaře; teď je vidět jen vlhká tmavá stružka a cítili jsme jen pár kapek, které na nás při průchodu spadly...).
Kruštíků bylo po celém lese plno.
Vstup. Personál - milá starší paní a pán, který s bílým dlouhým plnovousem a červenou čepičkou vypadal něco mezi trpaslíkem a šmoulou :)
Před vstupem do jeskyně byla příjemná zima a tak jsme si zpocená záda raději nahřívali na sluníčku a vyhlíželi další návštěvníky, kteří by nám ušetřili to jedno vstupné navíc. Nakonec se na nás štěstí usmálo a nahoru se vyškrábala čtyřčlenná rodinka.
V samotné jeskyni je průměrná teplota 6 stupňů, takže oproti venkovním skoro třiceti to byla dost výrazná změna. Samozřejmě příjemná.
Jeskyně Entrische Kirche není výjimečná svou krápníkovou výzdobou, ani mohutnými rozměry. Dalo by se říct, že je to jen taková "obyčejná" jeskyně: asi 400 metrů dlouhá škvíra táhnoucí se nahoru do svahu. Možná proto tu návštěvníky lákají i na duchovní stránku. Ale i tak je její návštěva zajímavá a užili jsme si ji.
I když jsme se nacházíme už v území, kde převládá jiný typ kamene, stále se najdou části s vápencem, v kterém vznikla právě tato jeskyně. Vstup do jeskyně se nachází v nadmořské výšce 1040 m.n.m. a jelikož nad ní svah stále pokračuje, v nejhlubším místě jeskyně (asi 400 metrů od vchodu) je nad vámi přibližně 500 metrů skály. Prostory nejsou úplně malé, ani nijak obrovské. V jedné části dokonce šumí potok (jde jen o malou stružku, ale díky ozvěně dělá celkem slušný hukot).
To byla fakta – a teď něco k té duchovní stránce: Samotný název Entrische Kirche znamená něco jako mysteriózní kostel/církev a byl poprvé zmíněn už v roce 1428. V 16. a 18. století sloužila jeskyně lutheránům z Gastainertal jako tajné místo k setkávání. Nyní je tu i soška Panny Marie (a také Šivy :) ). Sensibilové tu cítí prý pozitivní biomagnetické pole, podobně jako v Lourdech ve Francii.
Klesáme zase dolů. Místní vápenec, který se tu objevuje mezi břidlicemi vypadá trochu jako zkamenělé dřevo...
Jelikož nastal čas oběda a nám už v břichách solidně kručelo, rozhodli jsme se najít nějaké klidnější místečko a posvačit. Chvilku nám to sice trvalo a místečko to nebylo úplně ideální, ale ve zdejších údolích je to těžké. V údolí se nachází často jediná rovná a trochu normální půda a tak se veškerá civilizace soustředí ve větších dolinách, kolem řek. Jenže i ty doliny jsou úzké. A tak tudy vede silnice přes dědiny, kolem železnice, popř. ještě dálnice a do toho se klikatí řeka. Každý kousíček půdy je využitý, obdělaný, někomu patří. A všude kolem se zvedají ostré svahy hor, nebo rovnou skal. Tak tu hledejte kousek klidného místečka...
Svačíme. Jsme v podstatě na začátku dlouhého údolí Gasteinertal.
Z jedné strany hrad, z druhé strany lom. Alespoň názorné geologické okénko.
Naše další cesta se vracela zpět do St. Johann im Pongau, kde jsme uskutečnili nákupy. Nějaké věci domů (čokolády, marmelády, sýry, sušené uzené šunky a klobásky) a nějaké potraviny jako dar pro sestry v klášteře (rýže, olivový olej, semínka... alespoň něco zdravého; a pro třicet sester). Nejlépe by bylo vzít něco přímo z domu, ale to možná, kdybychom jeli přímo sem, bez pěti dní dovolené...
Jak jsme vyjeli ze St. Johann, začalo pršet.
Klášter se nachází nad údolím řeky Salzach (600 m.n.m.), v kopcích, v lesích, nad pastvinami v nadmořské výšce kolem 1300 m.n.m. Vzdušnou čarou to z údolí není daleko - asi jen 2 kilometry, ale vyšplhat se nahoru znamená najet alespoň pět kilometrů po úzkých příkrých silničkách v prudkých svazích a modlit se, aby nejelo žádné auto naproti, nebo se za zatáčkou nevyloupla kráva... (i když možná na tohle při svých modlitbách myslí i sestry...).
Je po dešti
Jedna pěkná rakouská kýčovitá :) Fotím z okna údolí řeky Salzach, odkud už nějakou dobu šplháme.
Ještě pár serpentin a jsme tam (výhled na západ, proti proudu řeky Salzach)
S kamarády jsme se potkali celkem na čas. Na to, že jsme přijeli tři auta, ani jsme se nedomlouvali a každý jel svou trasou, z jiné destinace, a dvě posádky navíc s malými dětmi, jsme se sešli docela dobře - v rozmezí asi jedné hodiny.
Lidí se tu bylo hodně, celkem prý očekávají kolem šedesátky. Ale když to člověk sečte - rodina, kněží, kamarádi s dětmi, nějací další návštěvníci... A program byl nabitý. Mnišky nás hned ochotně ubytovaly, nakrmily výbornou pizzou a šťavnatým hlávkovým salátem a večer nám přichystaly povídání s pár mniškami o životě v klášteře. Mnohé jsme si pamatovali už z minula.
Tyto mnišské sliby, které se většinou uskutečňují právě po pěti letech pobytu sestry v klášteře, se nazývají časné sliby, kdy se sestra z novicky stává profeskou. Jsou to poslední sliby, na které se může přijít podívat i publikum mimo duchovní svět (tedy rodina a kamarádi). Další už probíhají jen v uzavřeném kruhu.
Hlavní mše, spojená s mnišskými sliby začínala v sobotu dopoledne a prvotní sdělení, že potrvá tři hodiny, v nás vyvolalo mírné zděšení. Nakonec ale musím říct, že to tak náročné nebylo (pro rodiče s dětmi byl dokonce připraven přímý přenos na plátno v přilehlé místnosti, aby děti nerušily obřad). Máme prý být rádi, v klášterech na Východě to trvá den a noc :) Přece jen, je pravda, že pro sestru, která takto vstupuje do řádu, je to velmi významná událost, tak jen ať si ji užije.
Celou mši, která probíhala v češtině, s pár německy mluvenými vsuvkami, vedl brněnský biskup a účastnili se dva biskupové rakouští a pak ještě několik dalších duchovních. Biskupové byli sympatičtí, občas i zavtipkovali a v krátké řeči, kterou každý z nich v průběhu mše měl, pěkně shrnuli pozitivní i negativní aspekty rozhodnutí člověka, který celý svůj život hodlá zasvětit Bohu.
Samotné sliby potom mají několik kroků, duchovní je předčítá, sestra vstupující do řádu odpovídá. Je jí ustřižen pramen vlasů (vzdává se své světské krásy), dostane závoj (novicky mají šedým šátkem zahalené vlasy, profesky pod ním mají ještě bílý, který jim halí krk) a kukulu (takový "pláštík", řekněme). A potom samozřejmě nějaké další dary (bible, růženec požehnaný samotným papežem, svíce, atd...). Taky ještě stihla oběhnout celý kostel a obejmout se s každým, kdo na její slavnost přišel.
Pro mě nejkrásnější na celé mši ovšem byly zpěvy. Už minule se mi líbily, ale to zpívaly jen jednohlasně. Nyní celou mši zpívaly sestry vícehlasem, což ještě násobilo významnost celé události.
Po mši byla nachystaná hostina a Schwester Gemilah kolovala od jednoho stolu k druhému, aby s každým mohla promluvit. Šli jsme spát kolem jedenácté a rozhodně jsme nebyli poslední.
Večer jsme se šli projít po okolí. Kolem se valily mraky a občas z nich pršelo. Tak jako celý den. A vlastně tak jako i při minulé návštěvě. Ale po celém týdnu to byla příjemná změna - mít na sobě tři vrstvy :)
V neděli byla tradiční dopolední mše (když nepočítám ranní), ale tu už jsme, majíce před sebou dlouhou cestu, vynechali. Poděkovali jsme sestrám, přenechali jim dary a valili zase dolů.
Ráno. Výhled od naší chatky, v které jsme spali.
Při cestě dolů do údolí (foceno z auta, na druhé straně úzké cesty byl podobně prudký svah dolů...).
Po cestě jsme se chtěli ještě někde zastavit, ale hustý déšť nám sotva dovolil jet po dálnici.
Mohutná pevnost Hohenwerfen. A nad ním se tyčí skalnaté pohoří Kalkhochalpen. V mracích...
Úzké údolí řeky Salzach, sevřené vysokými horami je prošpikováno tunely - aspoň si odpočineme na chvíli od toho prudkého deště.
Loučíme se se Solnou komorou – krásné výhledy na skvostné, blankytně modré Mondsee, obkolesené bělostnými skalnatými vrcholky vápencových Alp.
Jakmile jsme vyjeli ze Solné komory a opustili vysoké hory, prudký déšť zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Ale šedé mraky zůstaly.
Abychom se trochu probudili, udělali jsme si zastávku ve městě Enns, na které jsme koukali hned první den, při zastávce na dálnici. Už tehdy jsem si přečetla, že má město historii sahající až do dob římských a že tu později působil sv. Severin, hrdina stejnojmenné knihy od Egona Bondyho, kterou Marek před nedávnem četl, a která ho zaujala. Takže nebylo pochyb, že sem musíme :).
Enns je uváděno jako nejstarší město Rakouska (městské právo dostalo v roce 1212), ale jeho významná historie sahá daleko dál.
Místo na soutoku řek Enns a Dunaje bylo osídleno v podstatě neustále už od neolitu. A postupně tu vzniklo opevněné sídlo s názvem Lauriakon (ještě za Keltů), který převzali Římané, když se město Lauriacum stalo součástí římské provincie Noricum. Postupně (v 2. a 3. století) tu vyrostla vojenská základna a vedle ní i normální civilní sídlo. V době rozkvětu tu žilo i 30 tisíc lidí (zhruba 3krát víc než nyní). Po odchodu Římanů (krátce před rokem 500) však nějaké osídlení zůstalo a časem se z Lauriaca stal název místní části Lorch. Z doby Římanů bylo v Enns a okolí nalezeno spoustu pozůstatků, z nichž zlomek (ale stále dost) je v místním muzeu.
Zbytky staveb. Valounů byl plný Dunaj, jen se z nich muselo dost špatně stavět...
Významnou památkou města Bazilika St. Laurenz - stojí na zbytcích římského osídlení (i s topením), poté tu byl zbudován křesťanský chrám, v jedenáctém století pak přestavěn v románském slohu, později v gotice do podoby v podstatě shodné s tou dnešní. Pozůstatky starších staveb byly v bazilice odhaleny.
S městěm Enns jsou spojeni i dva svatí - sv. Florian a sv. Severin. Svatý Florian hlásal křesťanství ještě za dob Říma a v roce 304 byl popraven a vhozen do řeky Enns. Svatý Severin, mnich a poustevník v Lauriacu občas pobýval (v 5. století) a byl jakýmsi místním duchovním vůdcem.
Bazilika St. Laurent
Město Enns je obehnáno hradbami a jeho hlavní dominantou je 60 metrů vysoká městská věž ze 16. století. Ve městě najdete několik pěkných renesančních a barokních domů (jádra jsou ale starší). Samotné náměstí by mohlo být hezčí, kdyby mělo víc zeleně a méně aut (je to takové parkoviště). Naproti městské věži se stojí i stará radnice, kde se nachází muzeum Lauriacum a tam jsme, díky Markově posedlosti Římem, nemohli chybět. Expozice byla moc hezká, bohužel až na pár malých popisků celá v němčině. Strávili jsme tam něco přes hodinu - na Marka úctyhodně krátký čas - ale krotil se kvůli mně. Jinak by možná louskal svou ne příliš dokonalou němčinou každý popisek...
Nahoru jsme nešli - stejně by toho nebylo v tomto počasí moc vidět.
V Enns se nachází i hrad z 16. století - později přestavěný.
Ještě se zastávkou na jídlo ve Valticích jsme domů dojeli chvilku před osmou. Pro mě naštěstí ještě dovolená pokračovala (ale domácími pracemi), Marek musel ráno do "hokny".
Když to tak shrnu, celý víkend se nesl v duchovním tónu. Zahájila to návštěva jeskyně Entrische Kirche, kde se scházeli protestanti, když to ještě měli zakázané. Navázali jsme na to návštěvou kláštera a poměrně intenzivními rozpravami o víře ať už s nevěřícími či věřícími. A završila to návštěva města Enns, s kterým je spojen život hned dvou významných křesťanských svatých.
Návštěva kláštera v nás všech zanechala poměrně hluboké stopy. Jako téma k hovoru se k nám zážitek vracel ještě dlouho (a stejně tak i doma u Peti a Kamily) a vracet určitě bude. Pro nás, běžné smrtelníky, často s ryze praktickým myšlením, je tento způsob života dost vzdálený a těžko uchopitelný. Mnoho Lenčiných věřících kamarádů, kteří slavnost také navštívili, bylo důkazem, že se dá žít vcelku normální život (manželství, děti, apod.) i poměrně intenzivně spojený s vírou. Ale je to její cesta, kterou si vybrala, a hlavní je, že je šťastná a spokojená. A pokud ji neodvelí v průběhu času do jiného kláštera, rádi ji zase navštívíme.
Kam dál?
:: Předchozí den :: 4. den – Výstup na Schneeberg
Žádné komentáře:
Okomentovat