Volný víkend v červenci = jasná volba: na výlet.
Počasí meteorologové předpovídali nejisté, tak místo vandru jsme zvolili přespání v autě a deštivou neděli jsme rozdělili do několika dílčích výletů.
Prvotním impulzem, proč právě tahle lokalita, byla Markova touha spatřit Dalešický pivovar a hlavně si tam dát zlatavý mok... Od toho se vlastně odvíjel další plán. Takže zbylo na mě, místního kraje dobře znalé, vymyslet trasu na sobotu. Oslávky je na jeden den škoda, to chce nasávat atmosféru tak na třídenním vandru. Tu příště. A Jihlávka, svou polohou i trasami vhodnými k příjemné turistice v parných dnech, byla ideální. Ale Marek vyslovil další přání: mohli bysme přijet někam už v pátek večer a přespat venku. A tak jsem zase sedla k mapám a hledala vhodné místo k první noci, odkud bychom mohli rovnou vyrazit na trasu a pak samozřejmě i lokalitu, kde budeme spát u Dalešic. Napadala mě spousta jiných vhodných míst, jenže ty byly od našich cílových bodů zbytečně daleko. Ale pak jsem přece jen jedno místo z paměti vydolovala. A přišlo třetí přání a zlatá rybka opět splnila: zakomponovat do trasy nějak Dalešickou přehradu, zříceniny nad nimi a jako bonus město Třebíč. A mohli jsme vyrazit.
pátek 27. července
Nabalení jsme byli celkem za chvíli, jídlo jsme řešili jen na snídaně a svačiny, zbytek obstará četná restaurační zařízení po trase. A mohlo se vyrazit. Našim cílem byly louky na kraji lesa za dědinou Lhánice.
Dojeli jsme na místo, vybrali si sympatické místečko na spaní a Marek zjistil, že si zapomněl doma mobila (to by až tak nevadilo), ale hlavně si nevzal peněženku - tzn. peníze a samozřejmě bankovní kartu. Ano, teď si myslíte, zbývám ještě já. Jenže já, v rámci úsporných opatření, s sebou nebrala peněženku s kartou, jen sedm stovek v kapsičce s doklady. No co, sedm stovek je dost. To máme 175 korun na člověka na den. Bude si muset Marek v Dalešicích vybrat, jestli bude pít, nebo jíst :) A na nějaké vyžíračky tento obnos moc nestačí. Nějaké maso a příloha je 150 korun ani nemrknout... A teď k tomu pití - má být pěkné vedro... Alespoň ušetříme, že.
Jenže problém nebyl jen v penězích. Hlavně nás nesmí nikde zastavit policie, jelikož v peněžence nosí Marek i doklady (řidičák, techničák...). A kilometrů autem máme naplánovaných dost. Co už. Vracet jsme se teda nechtěli.
Večer jsme ještě stihli procházku na vyhlídku Na Babách nad údolím Jihlavy, ke které to bylo z naší louky jen kousek. Dole pod námi skály a údolí s řekou, na trávniku před chatami nesměl chybět aktivní chatař sekající sekačkou trávu, nad námi dýmily Dukovany. Zkrátka romantická příroda ;)
Výhled z boční vyhlídky po proudu. Údolí nás čeká zítra...
A vyhlídka proti proudu - dole chatičky s pracovitými sekači trávy, naproti nim přes vodu cvičné lezecké skály Na Babách, které jsou součástí místní přírodní rezervace Velká skála. A nahoře nad údolím se tyčí chladící věže jaderné elektrárny Dukovany...
Místní kraj mám prochozený od útlého mládí, kdy jsme jezdili do Hartvíkovic a později do Kramolína na každoroční rodinné dovolené během prvního týdne v červenci skoro deset let v řadě v průběhu celých devadesátých. Už ani nepočítám, kolikrát jsem u obou řek (Oslavy i Jihlavy) byla, kolikrát je brodila (ať pěšky nebo na kole), názvy místních dědin znám nazpaměť a kulisa jaderné elektrárny Dukovany mi přijde úplně přirozená.
Už jako větší jsem se sem podívala právě na veřejné tábořiště Na Babách ve formě návštěvy kamaráda horolezce (kterého jsme ovšem ani ten víkend neviděli, protože na něj před našim příjezdem spadl při lezení šutr a on byl na cestě do nemocnice - vše dobře dopadlo, jen mu šili nohu). Druhou návštěvou byl potom vandr s kamarády podél Oslávky i Jihlávky. A to bylo před sedmi lety, takže nejvyšší čas se sem zase vrátit...
Vyhlídka Na Babách - proti proudu.
Na rozpálených skalách bylo hmyzu habaděj, ale naštěstí méně, než u řeky...
Večer jsme rozložili spaní u auta venku, protože nás čekala jasná a teplá noc.
Měsíc dorůstá... (čtvrt měsíce bylo ve čtvrtek)
sobota 28. července
Noc moc klidná nebyla. Těšila jsem se na pasoucí se lesní zvěř, ale budily mě jen krvežízniví komáři (naštěstí jich zase nebylo tolik), řvoucí motory aut chatařů, kteří přes louku cestují ke svým obydlím na břehu řeky a také nějaká hlasitá banda od řeky, která šla nejspíše na dobrodružnou výpravu s čelovkami na louku (podotýkám, že docela slušně pekl měsíc).
Občas jsem se budila i vedrem a potom i světlem a vlhkem ranní rosy. Když svítalo, po louce se všude válela mlha. Romantika. Foťák byl zamčený v autě a fakt se mi nechtělo vstávat. Jenže na dlouho jsem neusla a definitivně jakékoliv další pokusy o zaspání jsem vzdala v 5:50, kdy už se slunko šplhalo nad obzor a rozpouštělo okolní mlhu.
Dobré ráno aneb výhled ze spacáku
Moje první kroky mířily do auta pro foťák a v negližé jsem běhala po louce a místy se skoro válela v rose. Co by fotograf pro kýženou fotku neudělal... Ale alespoň jsem si umyla nohy.
Louka byla plná nejen rosy, ale četných pavučin.
Brzké ráno mělo výhodu i spousty času na nachystání. Uvařila jsem si čaj, nachystala snídani a svačinu, ještě vlhké spacáky jsme hodili do auta a už v 7:40 razili na trasu. Odpoledne prý můžou přijít bouřky, tak to nebudeme podceňovat (od zážiku ze Strážova jsem strašpytel a nebojím se to přiznat).
Po červené jsme vyrazili kolem četných vyhlídek na údolí řeky Jihlavy až dolů pod hrad Templštejn. Bylo teplo a ještě příjemně. V lese se ovšem ani větřík nepohnul, potili jsme se i po rovině ve stinném lese a parno bylo jako v pralese... už jen kulisa řevu opic chyběla...
Vyhlídka Velká Skála
Úbočím toho prostředního hřebene budeme scházet k řece...
Místy stezka vede i krajem lesa. Někde už je po sklizni...
Dále pokračuje kolem temné rokliny
...svahem přes četná kamenná moře...
...kolem vykotlaných stromů...
...úzkou stezkou skrz doubravu...
A narazili jsme i na pár bramboříků...
Vyhlídka zpět na PR Velká skála (Samotná vyhlídka Velká skála je to osamělé skalisko vlevo). Na granulitech a rulách to rostou původní doubravy, bory a suťové lesy.
Scházíme dolů k Jihlavě. Na kamenném ostrohu vpravo leží zřícenina hradu Templštejn a roklinou, která jej dělí od vedlejšího kopce vlevo, se k zřícenině stoupá. To nás čeká...
Za chvilku jsme už byli dole u řeky. Vzpomínala jsem, kterak jsme tu tenkrát na vandru zděšeně pozorovali šílenou frontu v kiosku u mostu, až nás přešla chuť na občerstvení. Ale najednou zapískal nějaký vedoucí nástup a fronta dvaceti dětí rázem zmizela a kiosek byl jenom náš :)
Teď byl kiosek zavřený. Možná to bylo i tím, že bylo devět ráno. A tak jsme vyrazili nahoru na zříceninu stinným údolím. Žlutá značka vede krásnou roklinou podél potůčku s několika vodopádky a překonává na kousku 100 výškových metrů. My byli čerství, na zádech jen malou sváču a vodu, s krosnou, jako tenkrát na vandru, bych to rozhodně komentovala jinak :)
Vcházíme do rokliny..
Malý vodopád nad malou přehrádkou...
Ve stinném svahu na nás všude vykukovaly růžové bramboříky, které nás provázely v podstatě s malými přestávkami po celou cestu údolím i později u Dalešické přehrady.
A už jsme tam. Mohutná štítová zeď hradu Templštejn.
Hrad Templštejn byl postaven mezi lety 1281–1298 řádem templářů, kteří se v polovině 13. století usadili v nedalekých Jamolicích. Byl to malý hrad, jež sloužil především jako správní středisko. Funkci chybějící věže nahrazovala mohutná plášťová zeď. Dlouho jej ovšem majitelé neobývali, jelikož už v roce 1312 byl řád templářů zrušen a místní majetek propadl tehdejšímu panovníkovi - Janu Lucemburskému. Přes několik dalších majitelů se dostal hrad do držení pánů z Lipé, kteří pokračovali v rozšiřování hradu započatém předchozími vlastníky a hrad se stal jedním z nejrozsáhlejších hradů západní Moravy. Štítová zeď pochází pravděpodobně z doby před vpádem Uhrů. Přesné datum zániku hradu není známo. Poslední úpravy probíhaly ještě v polovině 16. století. Poté byl nejspíš hrad zničen požárem a v polovině 17. století se v pramenech uvádí jako pustý.
Nějaké info a fotky o hradu:
Honosný Jižní palác
Část starého jádra, původní z 13. století.
Trochu jsme se porozhlídli (výhledy do údolí tu nejsou nijak výrazné). Nebylo se tu moc kam schovat před bodajícím slunkem, ale příjemný větřík chladil.
Naše další cesta vedla po bývalé červené značce postupně se svažující traverzovou pěšinou až dolů k Jihlavě. A tam na nás čekal náš první brod. Vody málo, bez těžkých batohů, se sandálama... no byla to malina. Příjemně jsme se osvěžili a za chvilku brodili znova.
Výhled ze skály pod Templštejnem. Vzadu je vidět PR Velká Skála.
Bývalá červená značka vede příjemnou pěšinkou ve svahu.
A hurá do vody. Voda je tu poměrně studená, vždyť o několik kilometrů proti proudu vytéká zpod Mohelenské přehrady, kam putuje z přehrady Dalešické... Ale pamatuju tu i víc vody.
Rozkvetlá louka? (jinak tyto rostlinky - lakušníky - jsou na brodění ideální, člověk jde jak po koberci...)
Vážka motýlice obecná mě nechala na kousek přiblížit...
Brodíme. Červené kameny jsou všude.
Lakušník
Poté cesta vedla přes louky sečené i nesečené, přes soukromé louky dokonce (tam bylo několik aut a stanů), občas i přes kopřivy. V Rakouské studánce jsme si doplnili vodu a pokračovali dál.
Pod Babami. Na louce na protějším břehu se dá tábořit.
I tady jsme potkali bramboříky... proč se jim tak vlastně říká?
Další brod už nebyl moc udržovaný. Došli jsme až na konec louky, tam si chvíli dáchli ve stínu lípy a jelikož jsme se chtěli ještě trochu schladit, zvolili jsme cestu s dalšími dvěma brody. Tentokrát byla Jihlava obrána o podstatný kus své síly díky náhonu na mlýn.
I tu jsou ty nechutně smrdící invazivní netykavky žlaznaté. Naštěstí jich tu není tolik, jako na jiných řekách.
Úmorné vedro, obloha zatím bez mráčku (dnes hlásili přes třicet a večer bouřky) a nás čekal výstup nahoru do kopce a potom cesta přes louku. V mapě jsem našla, že v přírodní rezervaci Mohelnička, by se měl vyskytovat vodopád a alespoň bychom vystoupali ke Lhánicím ve stinném údolí. Ale po prvních metrech jsme naznali, že údolím to moc nepůjde. Leda bychom šli korytem.... A tak jsme poslušně vyšlápli nahoru a dali se po cestě krajem louky k autu. Byla teprve jedna hodina. Před sebou jsme měli půl dne... Brzký příchod, nižší teploty a východ slunce jsou hlavní výhody ranního vstávání - jenže já nejsem moc ranní ptáče (a bohužel ani noční sova...).
Ječmen už se těší na sklizeň
Auto nebylo naštěstí tolik vypečené, jelikož tam svítilo možná tak poslední hodinu. Ještě vlhké spacáky jsme vytáhli na sluníčko, dali si deku do stínu a chvilku spočinuli. Zkrátka, letní pohoda...
Pak jsme chtěli zkusit přístup k vodopádu z vrchu, ale na konci louky nás čekal kopřivový zarostlý příkrý sráz dolů, takže jsme se otočili s tím, že nalezení přístupové cesty k vodopádu odložíme na jindy...
A tak vzhůru k Dalešicím. Řešili jsme ještě problém, kam s autem. Jelikož do pivovaru se chodí na pivo, musíme na pěšáka. Nakonec jsme našli místo na kraji lesa směrem k zastávce lodní dopravy Dalešice, kde je udělané malé provizorní parkoviště pro 5 aut, jak pro návštěvníky, tak pro rybáře a houbaře. A rybářů tu bylo...
Píchli jsme auto na jediné volné místo a vydali se prozkoumat nedalekou zříceninu hradu Čalonice, protože času bylo opravdu dost. Hrad z konce 13. století sloužil jen jako tvrz místním pánům, zanikl nejspíš už začátkem století patnáctého... Nemám odtud ani fotku, nebylo o co stát. Pár zbytků po zdech, žádný výhled, ale kousek na břeh přehrady.
Nějaké info a foto zříceniny:
Pod zříceninou hradu Čalonice.
V této zátoce dle značek na březích bylo povoleno rejdění vodních lyžařů. Dva zoufalci se tu o cosi pokoušeli, ale ani jednou se jim nepodařilo se dostat z vody na nohy... Chvílku zátoku brázdil i červený frajerský motorový člun, který měl zadní světla jak nějaké závodní auto, no majitel bude asi "z levných krajů"....
Koupat se nedalo, jelikož voda byla mírně nakvetlá. V některých místech víc, někde míň... ale kdo chce vyrážku? Pot je vlastně fajn...
Trnky kam se podíváš...
No a tak jsme se pobalili a vyrazili do pivovaru s předsevzetím nepřekročit denní limit pro dvě osoby 350 Kč.
Ohlédnutí zpět, tudy půjdeme večer k autu... pomalu se nasunují mraky.
Městys Dalešice (pro někoho malé městečko, pro někoho větší dědina) má kromě pivovaru i jiné památky jako barokní zámeček či románsko-gotický kostel (kdo by to byl řekl, podle jeho střechy na věži) - škoda, že jsme o něm nevěděli dřív, šli bychom ho prozkoumat blíž... V místní škole učil otec Vítězslava Nezvala, i básník sám, který pochází z nedalekých Biskoupek, níž po proudu řeky Jihlavy (ještě před Ivančicemi).
Dalešický pivovar pochází z 16. století, ale současnou podobu získal na konci 19. století, kdy ho koupil významný rakousko-uherský pivovarník Anton Dreher. Pivovar fungoval až do roku 1977, v roce 1980 se tam natočil film Postřižiny a pivovar chátral. Až do roku 2001, kdy se začal opravovat a letos slaví desáté výročí znovuobnovení. Jelikož já místní kraj brázdnila na kole, pěšky a ve škodovce v letech devadesátých, pamatuji si ho jen jako starou chátrající budovu. Dnešní majitelé kromě pivovaru provozují v areálu i muzeum, půjčovnu kol a elektrokol a hotel s "vlídnou" cenou 860 Kč za noc. Pořádají zde různé koncerty a akce a kdyby nebylo pivovaru, málokdo ví, co a kde jsou Dalešice...
Dalešický pivovar. Na komíně místo Pepina čáp, poměrně často bombardující nádvoří svými exkrementy...
My si dali pivečko a limču venku ve výčepu a potom v restauraci. Kupodivu limča stojí 25 a pivo 30 - málokdy se stává, aby byl alkohol dražší než nealko... A nealko tu mají naštěstí jiné než jinde - zázvorovou limonádu (ta je akorát příšerně sladká a po zázvoru chutná jen malinko) a potom černá chmelová, z které jde cítit především lékořice - taková kofola, dalo by se říct. Jídla měli zajímavá, ale rozpočet značně limitován. Marek se řídil heslem, že hlad je převlečená žízeň, takže jídlo jsem si dala jen já a on ho statečně dojedl.
Potkali jsme se tu s jedním vandrujícím párem, na který jsme narazili už na Templštejně (spali tam a zrovna snídali) a potom když jsme stoupali od Jihlávky k Lhánicím a oni scházeli zase dolů. A teď potřetí zde. U jednoho stolu. Tak jsme pokecali, mezitím venku proběhla bouřka a oni se vydali hledat místo na spaní. V tom nejistém mokrém počasí jsem jim to dvakrát nezáviděla.
My jsme chtěli už vyrazit taky, jenže to by se Marek (hovorný je pořád, ale po čtyřech pivech jde jakýkoliv ostych stranou) nesměl ve dveřích z restaurace potkat s mladými Slováky, kteří už byli slušně nadrbaní. "Odkial si? Z Modry? Já som ze Svätého Júra!" chytli ho kolem ramen a už po chvíli mě začali přemlouvat, ať tu ještě zůstaneme a ať si s nima ještě vypijeme... No, jelikož se trochu zatahovalo, přivřela jsem oči a dala Markovi, který vykládal cosi o sociálním kontaktu a setkání, které nemůžeme jen tak odbýt, na další pivo (25 korun mu zbylo na navýšení zítřejšího limitu). Byli prý na Folkových prázdninách v Náměšti - jenom na jeden večer, pak je vyhodili pro opilost... Po cestě narazili na nějakého Francouze, co sám cestuje po Evropě ve svém citroenu nazdařbůh, ten se k nim přidal, takže jsme měli ještě multinárodní debatu na nádvoří pivovaru. Já kecala s tou míň nalitou částí party (jejich kamarád který řídil a právě Francouz) a až v té druhé části začalo odpadat víc lidí, odebrali jsme se konečně na cestu k autu. Pánové nás sice lákali, že můžeme jít spát s nimi na jejich ubytovnu do místního JZD, ale "nečekaně" jsme odmítli. Jak jsme se dozvěděli, původně chtěli spát v pivovaru, jenže jak viděli tu cenu, zkusili napsat starostce, zda neví o nějakém levném ubytování a ta jim napsala, ať si zavolají na družstvo. Tak to měli za 180 Kč/os/noc. Asi žádný luxus, ale na přespání idální... A jim by možná stačila i příkopa...
No a tak jsme se potmě, trochu zablácenou cestou vrátili zpět k autu (už tam stálo samo) a zalehli. Ještě než jsem pořádně usla, začalo pršet.
Pokračování – Třebíč a Dalešická přehrada 29.7.2012
Žádné komentáře:
Okomentovat