Za včerejší den jsme toho stihli docela dost - východ slunce, dvanácti kilometrový okruh údolím řeky Jihlavy, dvě zříceniny a návštěvu Dalešického pivovaru.
Dnes ráno jsme se vzbudili naštěstí už později, něco po sedmé. Obloha zatažená, chladněji než včera, ale vzduch stále těžký. Sotva jsem chtěla vylézt z auta, rozpršelo se. Tak jsme se alespoň pobalili, až přeháňka dozněla, uvařili jsme si čaj a vzhůru na výlet, než začne pršet znova.
V Plešicích jsme odstavili auto a sotva jsme vyšli na pole nad dědinou, začalo neuvěřitelné péct slunko. Upalovali jsme rychle do stinného lesa, kde bylo ovšem zase tíživé napětí, nepohnul se ani lísteček a cesta se ztrácela v podrostu.
První naší zastávkou byla Dvořákova vyhlídka na ostrohu vybíhajícím nad meandrem řeky (teď už přehrady) kolem zříceniny hradu Kozlov. Abychom viděli na úžinu mezi hradem a druhým břehem Dalešické přehrady, museli bychom asi až na samotný konec ostrohu. Samotná Dvořákova vyhlídka už je sice mírně zarostlá, ale dle starého zábradlí a lavičky a stolku se stříškou lze usoudit, že i místními znalými navštěvovaná. Místo je to pěkné. Skály až dolů, borovice, až to lákalo tu zůstat, ale stále tíživější nálada lesa mi nedala a radši jsme šli dál na zříceninu hradu Holoubek. Původně jsme zvažovali variantu zkratkou přes les, ale když jsme viděli hustník na jedné straně, usoudili jsme, že vodopád na Plešickém potoku stejně nepoteče nijak výrazně, takže ho necháme na jindy a šli jsme poctivě po značce.
Dvořákova vyhlídka (z tohoto pohledu pravý vnitřní břeh meandru je ostrov, na kterém leží zřícenina hradu Kozlov)
Odbočka červené značky k zřícenině hradu Holoubek postupně klesá a klesá až skoro na úroveň hladiny a samotná zřícenina se skrývá na maličkém ostrohu nad vodou. Pár zbytků po místnostech, jeden kousek zdi bergfritu a výhled na cíp skály ke Kozlovu.
Hrad Holoubek, sic mírumilovného názvu, byl ale po většinu své existence sídlem lupičů a jeho historie hýří opravdu komickými jmény majitelů. Posuďte sami: Z roku 1353 pochází první písemná zmínka. V roce 1392 novopečenému majiteli Martinovi z Jemnice a Radotic hrad obsadila loupeživá banda pod vedením Jindřicha Zajímače z Jevišovic a následně jeho následovník Přech z Kojetic. Martinovi se to však nelíbilo, odvolával se k soudu, dokonce i vyhrál, ale bylo mu to houby platné. Loupežníci na hradě zůstávali. A tak se zoufalý majitel jal hrad obléhat, ale akorát se zadlužil a proto hrad musel prodat Arnoštu Flaškovi z Rychnburka. Ten ho prodal dál a nakonec se hradu zmocnil Martinův synovec Linhart. Pak přišly ale husitské války, hrad prodal nějaký Beneš z Krhova Reinprechtovi z Ebersdorfu a s ním se na hrad opět vrátili loupežníci. A tak roku 1440 bylo ve Velkém Meziříčí rozhodnuto o jeho zboření... Smutná historie jinak malebného maličkého hradu, který se sestával jen z bergfritové věže a jedné či dvou místností. Nahoře nad hradem, na malém plácku ještě stálo opevněné předhradí, které bylo větší než samotný hrad.
Zbytky bergfritu hrad Holoubek
A výhled na salnatou úžinu k hradu Kozlov.
A začalo pršet.
Tak jsme v úkrytu lesa vyrazili zpět k autu. Na louce už zase peklo slunko. Peklo! :) V lese jsme narazili na několik bloumajících houbařů s prázdnými košíky. Vlhko, teplo, člověk by řekl, že porostou, ale asi je na ně ještě brzo.
A tak vzhůru do Třebíče na památky, z kterých zbylo víc, než pár kamenných zdí... Po cestě nás samozřejmě ještě nějaká ta přeháňka chytla. Já přes Třebíč vždy akorát projížděla. Návštěvu tohoto města ve 4. třídě
na táboře nepočítám. Většinu času jsme stejně tehdy trávili na místní
plovárně.
Třebíč je ideální město pro líné nedělní dopoledne či odpoledne. I když se to na první pohled nezdá, dýchá z něj historie, což dosvědčují tři památky zapsané do světového dědictví UNESCO.
Počátky města sahhají do roku 1101, kdy byl založen benediktinský klášter, který patřil k nejbohatším v celém přemyslovském státě. V letech 1240–1260 byla vystavěna románsko-gotická bazilika, která přečkala i zánik kláštera. A klášter založil město na druhém břehu řeky. V roce 1277 už byla Třebíč městem. Možnost opevnit se hradbami jim byla udělena Karlem IV. v roce 1335. Hradby z poloviny 14. století pak chránily město až do 18. století, kdy ztratily svůj význam.
Město bylo roku 1468 skoro zničeno za válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Stavby z dalších dekád (renesance, baroko) zničily požáry. Z renesanční doby zůstaly dva domy na Karlově náměstí (Malovaný a Černý). Městská věž byla původně součástí městského opevnění, pak byla spojena s kostelem původně z poloviny 13. století. Jenže opět kostel vyhořel a na počátku 18. století dostal barokní klenbu a boční kaple.
Před Bílou Horou byla Třebíč významným střediskem jednoty bratrské – kaple a špitál v části Jejkov. Kaple byla ovšem později zbořena a v rámci rekatolizace byl na jejím místě vystavěn kapucínský klášter s kostelem. Za třicetileté války tu vládla větev Valdštejnů.
Prohlédli jsme si Karlovo náměstí, městskou věž a přes židovskou čtvrť jsme vystoupali na nedaleký kopec ke kruhové baště, zbytku středověkého opevnění.
Malovaný dům - jedna z mála památek renesanční Třebíče na rohu velkého Karlova náměstí. Sgrafitovou malbu z konce 16. století objevil pod vrstvou vápna v roce 1903 profesor třebíčského gymnázia.
Městská věž, původně postavena jako součást městského opevnění, se stala postupem času součástí kostela...
Druhý zástupce renesance – Černý dům
Židovská čtvrť nad řekou Jihlavou a v dálce bazilika sv. Prokopa.
Židovská čtvrť čítá 123 domů (z toho 2 synagogy, budova židovské radnice, dům rabína, chudobinec, nemocnice a dvě školy). Židé v Třebíči žili určitě dříve, ale první zmínka pochází z roku 1338. Na začátku 17. století se místní komunita neměla špatně. Tehdejší vládci Smil Osovský a Kateřina z Valdštejna jim přáli jejich úspěchy, avšak rozvoj byl přerušen třicetiletou válkou a strhnutím střech synagogy v roce 1757. Následně přišel požár a časté záplavy situaci jen zhoršovali. Po roce 1849 mělo Židovské město 1170 obyvatel a po revolučním roce 1848 se mohli volně pohybovat, takže se často stěhovali za lepšími podmínkami do větších měst. Čtvrť začali okupovat křčesťané, kam se přesunula pracující třída. Druhá světová válka potom ukončila historii židovské komunity. Do koncentračních táborů bylo odvlečeno 281 Židů a jen 10 přežilo.
Kromě informačního centra se tu nachází i muzeum židovské kultury a koncertní sál pro různé akce.
Uličky Židovské čtvrti a městská věž - má prý jeden z největších ciferníků v Evropě – 5,5 metru v průměru.
Nad uličkami židovského města se vypíná bazilika Sv. Prokopa a třebíčský zámek.
Co mě ovšem na místní židovské čtvrti trochu zklamalo, byl vzhled některých domů. Necitlivé opravy (hlavně okna) hádám někdy z období komunismu některé domy trochu znehodnocují a ubírají na celkovém dojmu z místa.
Židovská čtvrť je situována sice hned na břehu řeky Jihlavy, ale záhy se pomocí četných schodů šplhá do přilehlého kopce Hrádek. A tam jsme se šplhali i my, s cílem pokochat se vyhlídkou.
Kruhová bašta na Hrádku bývala součástí středověkého opevnění města ve svahu nad Židovskou čtvrtí. V popředí kamenná mohyla z roku 1924 na počest 500 let od úmrtí Jana Žižky z Trocnova.
Poseděli jsme na lavičce, poslouchali čápy, jak klapali na hnízdě na nedalekém komíně, kochali se výhledem na celé město (i větrný mlýn jsme viděli - u cesty směrem na Jihlavu) a vyhlíželi mraky, protože slunko nás opět trápilo.
Panorama Třebíče (kliknutím na fotku se otevře ve větším rozlišení).
Židovského město a zámek s bazilikou. V popředí divizna :)
Kostel náležící ke kapucínskému klášteru na Jejkově a čápi na svém hnízdě...
Židovský hřbitov (po Židovské čtvrti další památka UNESCO) leží na opačném svahu kopce Hrádek. Z kruhové bašty jsme to vzali přes sympatický parčík a s prvními kapkami deště doběhli pod stříšku místní hřbitovní síně. Za chvilku liják polevil a my se vydali na prohlídku hřbitova (hned u brány je možnost natočit si pitnou vodu). Neušli jsme ani sto metrů a přišel další liják. Tentokrát delší a vydatnější, ale opět jsme ho přečkali schovaní, tentokrát pod vzrostlými stromy. Po krátké pauze jsme si užili ještě jeden deštík a pak už konečně vysvitlo slunce...
Židovský hřbitov má rozlohu 11,8 tisíce metrů čtverečních a je jedním z největších v zemi. Na hřbitově se nachází asi 11 tisíc hrobů a skoro 3 tisíce náhrobků, z nichž nejstarší pochází z 30. let 17. století. Původně středověký hřbitov ležel za branami benediktinského kláštera, ale v roce 1468 byl vystavěn nový, blízko kraje města.
Hlemýžď na prohlídce...
Jenže slunko opět svítilo nějak moc :) A jelikož už nastala doba oběda, zapadli jsme do stinného průjezdu restaurace U Jelínků na zelňačku a židovský krupník s houbami. Zůstalo nám 47 Kč, takže na vstup do Baziliky sv. Prokopa už to nevyšlo. Někdy příště. Alespoň jsme si ji prohlédli zvenku a přes mříž nahlédli i dovniř.
Bazilika sv Prokopa je součástí zámku, který vznikl z benediktinského kláštera. Dnes je v zámku Muzeum Vysočiny (pro rekonstrukci zatím od roku 2010 zavřeno) se sbírkami betlémů, vltavínů, dýmek a regionální lidové kultury.
Samotná stavba románské baziliky byla zahájena už ve 40. letech 13. století s inspirací ve stavbách jihozápadní Francie, Burgundska a Horního Rýnu. Byla během své historie několikrát poškozena. Původně zasvěcena Panně Marii, v roce 1704 i sv. Prokopovi. V letech 1725–1731 na ní byly provedeny barokní úpravy.
Kromě portálu jsou cenné i fresky v opatské kapli, druhé nejstarší dochované nástěnné malby na Moravě (ty nejstarší jsou v rotundě ve Znojmě). Nejstarší a nejzachovalejší částí chrámu je pak gotická krypta, která byla využívána i jako pivovarský sklep.
Vstup do baziliky sv. Prokopa.
Portál je z pískovce. Přece jen, žula by byla na jemné kamenické detaily dost tvrdá... Je jednou z nejcennějších částí baziliky a pochází z počátku 13. století. Byl znovu objeven až v roce 1862.
Bazilika má přistavěné průčelí ve stylu barokní gotiky (to bíle omítnuté vpravo). Ještěže z města je vidět zadní část baziliky, ta původní.
Pohled přes mříže dovnitř.
Bazilika je součástí zámku...
Za bazilikou se nachází bylinková zahrádka
Románská rozeta s původní desetidílnou kamennou kružbou.
Zadní loď baziliky sv. Prokopa.
Mraky nad městem začínaly vypadat sympaticky, trochu mi přišlo, že se
zlepšil i vzduch. Čtvrt na pět? To je ještě brzo jet domů. Co kdybysme
to vzali ještě se zastávkou u Dalešické přehrady a konkrétně na druhé
straně dnešní návštěvy, ke hradu Kozlov? Platí!
Ty černé skvrnky jsou čápi nad městem... mám krátké ohnisko, no.
Vlevo Židovská čtvrť, počasí ideální na výlet.
Mozaika z roku 1985 na místním obchoďáku původně nabízejícím Průmyslové zboží.
Čápi tu byli snad na každém komíně v okolí
V Kozlanech jsme byli hned, zaparkovali jsme a vyrazili. Obzor se trochu kalil, ale nevypadalo to nijak zle. Po cestě jsme byli na vyhlídce nad hradem za chvilku. A teď, jak dolů k úžině, která se při nižším stavu vody dá překonat suchou nohou až na ostrov, kde se nachází zřícenina hradu Kozlov? Pod námi skály, kolem skály... a při pohledu na stále tmavější obzor to nevypadalo vlídně. Zvlášť, když z dálky bylo slyšet tajemné bublání hromů. Podle pohybu mraků by to ovšem mohlo jít bokem, ale nechtěla bych bouřku trávit na skalnatém ostrově nad vodou... A pohádky o vyšších okolních místech si nechte pro sebe...
O historii hradu Kozlov, z kterého zbyl jen kousek zdiva a zřetelné stopy v terénu se toho moc neví. Nejspíš byl postaven jako obrana před loupeživým Holoubkem. Každopádně v polovině 16. století je uváděn jako pustý.
Ostrov s hradem Kozlov a tmavé mraky na obzoru. A krásná zeleňoučká vodička...
Stejně by nám asi chvilku trvalo, než bychom našli tu správnou cestu dolů, Marek byl v sandálech a to si nejsem jistá, zda byla nejvhodnější obuv na zdejší příkrý terén. A tak jsme se pokochali vyhlídkou a valili zase zpět. Jak jsme scházeli od lesa k autu, kousek od nás se hnal tmavý mrak z kterého vydatně lilo. Tak kdyby to nešlo bokem, tak ani nestihneme utéct...
Nasedli jsme do auta a vyrazili do Náměště a potom nahoru na dálnici. Tam je přeci jen menší pravděpodobnost, že nás zastaví policie a bude chtít prokazovat totožnost od cizince (Slováka), který řídí české auto a ani nemá své papíry, ani papíry od auta... Těch pět piv z včerejšího večera snad vyvanulo už ráno.
U Rosic nás chytla brutální průtrž mračen, že jsme si připadali jak v myčce. Zapínat stěrače snad bylo skoro zbytečné a neviděli jsme dál než na 10 metrů. A kdyby dálnice vedla o padesát metrů severněji, spadly by tak tři kapky.... Už u Velké Ceny jsme z mraku vyjeli, v Brně akorát zaparkovali, vynesli jsme věci z auta do bytu a já nalepená na skle sledovala mrak, kteý vzácně Brno neminul a mohla si vychutnat průtrž ještě jednou. Tentokrát i s kroupami, vichrem a několika blesky a hromy. Kdybysme lezli na ten Kozlov a tohle nás chytlo, myslím, že bychom se ani nenadáli a liják by nás spláchl rovnou do přehrady. Za oknem se na to dívá hned líp.
A tak hurá do sprchy, nanuka, okurkovej salát s kysanou smetanou a nohy na stůl... divočina má své kouzlo, ale návrat do pohodlí domova (sice jen po víkendu) taky není špatný :) To si člověk pak to sprchování vyloženě užije.
Tak doufám, že se počasí umoudří a my vyrazíme konečně na vandr kolem Oslávky. Už se těším...
Žádné komentáře:
Okomentovat