Bratr slavil na Baldovci třicítku. Nevím, kde objednal počasí, ale vždyť nakonec i takový déšť má něco do sebe.
Když jsmev pátek večer cestovali v mracích kolem Kojálu, ztěží jsme zahlédli jeho základnu. Mraky byly opravdu nízko a mísily se s vlhkostí, která se vypařovala z lesů po skoro celodenním dešti. V kempu bylo v hodinu našeho příjezdu (tedy něco po 20hod) příjemných 12 stupňů. Vítej léto. Když si vzpomenu, jak jsme minulý týden v sobotu zničeně seděli na babiččiných narozeninách v třicetistupňovém vedru na zahradě pod stromy a nebýt zahradní hadice s vodou, asi bysme se roztekli.... nechce se mi věřit. Ale radši dvanáct stupňů než pětatřicet...
Ke každé oslavě narozenin patří dort...
Na verandě s námi seděla pistáciový kámoš – Zelenopláštník lískový (Chlorissa cloraria)
V sobotu jsme vyrazili na krátký výlet do Holštejna. Vybaveni proti dešti, za občasného svitu slunce, údolím Bílého potoka.
Cesta vedla po loukách a četných můstcích přes potok i bažiny...
I zvonky kvetly...
Porosty černýše...
Typický pohled na skálu, na které jsou pozůstatky hradu Holštejn a dole pod skalami jeskyně Hladomorna (Lidomorna) - o hradu i jeskyni zde
Tam nahoře je hrad...
My si prohlédli jeskyni i zevnitř. Nikdy jsem si vlastně neuvědomila pořádně její velikost, protože jsme neměli dostatečné světlo, aby celou prostoru osvětlilo. Tentokrát bratr nezklamal a měl s sebou hned tři baterky, z nichž jedna jeho supervýkonná dokázala úspěšně nasvětlit celou jeskyni. A že je fakt velká...
Lezci nesměli chybět. Ty jsou tu vždy a za každého počasí. Inu, oblíbená lokalita.
Touto studnou na hradě prý zhazovali lidi dolů do jeskyně. Myslím, že hladomorna to moc nebyla - těžko říct, jestli pád do nitra jeskyně někdo přežil...
Pohled na louku vedoucí k dědině Holštejn
Suchá borovice na vrcholku... začíná pršet
Asi největší zbytek zdiva na hradě.
A ještě zacházka k Nové Rasovně, jeskyni napojené na propadání Bílého potoka. Tentokrát ale bez vody. Zatím jsem tu vždycky byla, když vody teklo až moc.
Mokrý vápenec je pěkně kluzký... ale plný zeleně...
Nezbytné kopřivové porosty...
A při návratu zpět ohlédnutí...
Nesmělo chybět zastavení ve vyhlášené Holštejnské restauraci Pod Hradem. Ať už smažená niva, nebo zapečená s vynikajícím šťavnatým a křehkým vepřovým... mňam. V této oblasti nelze jinak - vždyť tu v nedaleké jeskyni Michálka se místní Niva z Otinoveských mlékáren vyráběla až do roku 2003, kdy byla výroba přesunuta do nově zbudovaných sklepů přímo v Otinovsi.
A pak už v mírném dešti, střídavě pod ochranou hustého smrkového porostu, jsme kráčeli zpět do kempu.
Travička jen si lehnout... aneb klíšťáci, sežerte mě...
Údolím vede žlutá značka.
Kotačky, kudlibabky, vlky... jak jim říkáte vy?
Co se to tam zase děje... zvířata se zkrátka nestydí...
Už i třezalka kvete...
Zbytek odpoledne propršelo.
Obloha se začala trhat až chvilku před západem, a tak jsme večer ještě stihli maličkou procházku po přilehlém lesíku a zapíchli to na terase hospody. Teda ostatní. Já si skoro dvě hodiny zapinkala badminton (vystřídali se u mě 4 spoluhráči), takže jsem pak solidně spocená a s namoženou rukou (kterou cítím i dnes) zalezla do chatky a zvládala hrát jenom Prší...
Všude mokro
Slunko zapadá...
V místních lesích převládá smrk, i když buk je tu původní...
Potulný pocestný...
Žádné komentáře:
Okomentovat