Ve stopě kolem Paprsku

 Každoroční pokus o běžkařský výlet. Letos se povedl. Na poslední chvíli.

Jako už každý rok, většinou první březnový víkend trávíme v Olomouci u Martiny a pokoušíme se, někdy úspěšně, někdy méně, vyrazit na běžky. Tentokrát se to kupodivu povedlo.

Teploty sice už stoupaly nad nulu i ve vyšších nadmořských výškách, ale poradili jsme si. Tentokrát jsme nejeli vlakem a vyrazili jsme autem. A ne na Ramzovou ale do Velkého Vrbna, odkud jsme se vyvezli lanovkou na Paprsek. Za 150 Kč. Pohodlné.

I když sluníčko už hřálo, stopy byly v lese ve stínu ještě vymrzlé. 

Napřed jsme se vydali na Malý Šengen, ale zapomněli jsme při jízdě z kopce odbočit, tak jsme si objeli Pralinku a na Malý Šengen jsme se vydali znovu.

V lese. Paráda.

 

 Nového sněhu moc nebylo, a ten starý už ze stromů roztál. Ale i tak tu bylo krásně.

 

Do kopce to podkluzuje, mažeme fialový.

 

Pralinka byla příjemná. Jen pár zledovatělých míst, ale z toho nejprudšího kopce se dalo pohodlně plužit. A dokonce jsme tu potkali i našeho souseda :)

 

Na sluníčku už sníh docela tál. Ale na svačinu ideální místo :)

 

Na Malý Šengen se nám nechtělo jet až zase na onu křižovatku, kde jsme špatně odbočili a tak jsme to vzali zkratkou po modré. Kousek se dalo, ale pak byla cesta tak úzká, zařezaná a zledovatělá, že jsme radši, v rámci zachování končetin, sundali lyže.

Ještě poměrně pohodová část po modré

U potoka nás už zase čekala krásná stopa. Všimněte si těch pěkných vrstev sněhu nad korytem.

A pak vytrvalé a místy prudké stoupání nahoru na Travnou horu. Ještě jsme s Martinou navrhovaly zajížďku na Smrk, ale pánská část naší skupinky rázně protestovala a tak jsme se slitovaly a vydaly se s nimi zpět na Paprsek. Je pravda, že tu na hřebeni, kde sluníčko svítilo pořád, už nebyla úplně ideální kvalita sněhu.

 

Sjezd z Travné hory na Paprsek poskytuje pěkné výhledy, i když jsou čím dál víc zarostlé smrky. Zde Králický Sněžník i s rozhlednou. A dole patník.

 

Na Paprsku tradičně řada až k záchodům. Dámským. Borůvkový knedlík musí být. I když musím říct, že mi připadá čím dál víc sladší. Jestli je to mým odvykáním sladké chuti a sladkému vůbec, nebo něco změnili...

Dolů jsme to vzali po zelené. Špatné. Tak jak psali na internetu :) V lese ledovica (ano, na zadku mám dvě modřiny), to jsme museli běžky nakonec sundávat, ale přes louku se v rozbředlém sněhu dalo.

Pár let tu stojí nad Vrbnem na vrcholu Větrov Dalimilova rozhledna. Nikomu se tam nechtělo, jen mě. Tak jsem se otočila a vyrazila s většinou dolů. Někdy příště.

 

V hlubším a místy zledovatělém sněhu se moc plužit nedalo a tak jsme cik-cak technikou sjížděli louky a dostali jsme se až k parkovišti. 

Přes louky sjíždíme dolů do Velkého Vrbna.

V dálce bílá čepička Keprníku. Tam ještě slunko sníh na stromech nerozpustilo. A vlevo se bělá sjezdovka z Čerňavy na Ramzovou. A dole už je skoro jaro.

 

Krásný výlet. 17 km, převýšení nahoru jen asi 150 metrů. Tak akorát na první a zároveň poslední letošní běžky. I tak nás potom bolel celý člověk. 

Tak jaká bude příští zima?