Vysočina na koloběžkách

Užíváme si posledních teplých letních dní ve stinných lesích Vysočiny

Měl to být prodloužený víkend. Ale to by do toho nesměla Markovi vlézt služebka. Navíc jim těsně (o 4 minuty) uletělo letadlo z Vídně do Milána, tak museli autem...

V pátek jsme na chalupu dorazili odpoledne. Vevnitř 25 stupňů. Tepleji než venku. Na záchodě dokonce 19 °C!! Jaké vedro na začátku září. Šli jsme zkontrolovat les.

A asi mi bylo líto, že mě po minulé výpravě na koloběžce přestávají naražená místa bolet a v noci, když jsem potmě (znásobené tím, že cca mezi 23. a 4. hodinou tu vypínají veřejné osvětlení) tápala na záchod, narazila jsem si nárt o spodní hranu kuchyňské linky. Bolelo to jako blázen a asi ještě hodinu jsem nemohla usnout.

V sobotu jsme samozřejmě chtěli vyrazit na koloběžky, které jsme si s sebou vzali, ale s bolavou nohou to na žádné velké výkony nebylo. Sice noha se nemusí odrážet, ale bez možnosti střídat nohy je taková vyjížďka náročnější.

Domluvili jsme se zase se strýcem Jožem, že se zastavíme, a tak jsme trasu orientovali směrem k němu. A dlouho jsme nebyli v Tisůvce, takže jsme se moc dlouho nerozhodovali.

Zaparkovali jsme na odbočce lesní silničky před Cikhájem a zahájili cestu mírným a později ostřejším stoupáním kousek nad pramen Svratky.

Stoupáme. 

 

 Pramen Svratky.

 

 

 Toť ona, Svratka od samého začátku.

 

A pak nás čekalo dlouhé postupné klesání nad Fryšavu, malý kopeček a sjezd kolem Sklenského potoka.

Od Cikháje na Fryšavu

 

 Jelo to samo. Tu mi pochroumaná noha nebránila.

 

 Příjemný chládek smrkového lesa. Ale potili jsme se.

 

 Na kraji lesa nad Fryšavou. Chudák strom.

 

 Krátký ale krásný bukový úsek

 

 Po modré

 

Záhy po poslední fotce jsme zahli na polozarostlou cestu, která nás přes kameny, ale stále z kopce dovedla na příjemnou silničku údolím Sklenského potoka.

Sklenský potok. Tu býval mostek.

 

Abychom se vyhnuli silnici, ještě před začátkem luk jsme odbočili cestou nahoru přes les, vytlačili jsme koloběžky na kopec, napojili se na zpevněnou cestu a poté dojeli pohodlně zpět na silničku kousek nad autem.

Vyškrábali jsme se na kopec a sjízdnější cestu

 

 Výhledy směrem na západ za odměnu

No a pak do Tisůvky. Museli jsme si chvili počkat, protože se vaří po krátké pauze zase až od pěti, ale jídlo jako vždy stálo za to. Při čekání na něj nám strýc napsal, ať nevečeříme. No... pozdě. Ale byl to takový pozdní oběd.

13,5 km, 220 m úhrnného převýšení.

V neděli bylo stále hezky a nechtěla jsem celý den strávit balením a cestou domů. A tak jsme se ještě vyhecovali a vyrazili na další výlet. Noha už byla výrazně lepší a mohla jsem se odrážet v podstatě bez problémů.

Tentokrát jsme nikam nezajížděli a vyrazili rovnou z domu po lesní silničce až nad Kadov a zpět.

Kamenice. Fouká.

 

 V závětří lesa. Tlačíme.

 

 Poslední metry stoupání

 

Z Koníkova jsme to vzali bokem po lesních cestách, abychom se vyhnuli aspoň kousek hlavní cestě. A pak už sjezd následovaný mírným kopečkem až na křižovatku nad Kadovem. Tam jsme chvíli poseděli na zastrčeném posezení a vyrazili jsme zase zpět.

V lese zblízka...

 

... z dálky

 

Abychom nejeli úplně celou trasu zpět stejně, ze silnice z Nového Města jsme nejeli až zpátky na Koníkov, ale přes les silničkou na Lísek.

U Lísku

 

 Den jako malovaný

Krásné letní obláčky. Ještě si jich užít, než na zimu zmizí...

 

 Odpočinek v sadu

 

 Jeřabiny - na konci léta na Vysočině nezbytné... A na pozadí tmavý smrkový les.

 

 V Lísku před námi zdrahalo hejno krásných barvu měnících kačen.

22 km, 330 metrů převýšení. Noha dobrý (ale bolela mě trochu ještě dalších asi 14 dní).

Pěkně bylo. A teď zase zpátky do reality všedního dne...