Moravským krasem na koloběžkách

okruh přes temné žleby a vyprahlé náhorní plošiny

Horké léto pokračuje. I prvního září.

A tak jsme se rozhodli se trochu "ochladit" v hlubokých soutěskách Moravského krasu. Tentokrát jsme si vzali koloběžky.

Vyvezli jsme se do Holštejna, auto nechali na parkovišti, stoupli na koloběžky a... převážně jsme tlačili, protože jsme vyrazili nahoru cestou kolem Holštejnského potoka vedoucího od silnice z Vysočan. A údolíčko je docela příkré. Na koloběžku.

Ale nevadí. Zezačátku jsme pronásledovali datla. Vždycky kousek popoletěl, a jakmile jsme ho zase došli, znovu poodlétl. Stále podél cesty. Snažila jsem se k němu i připlížit s foťákem, ale nedal se. Pak odletěl už moudře kolmo k cestě, kde už jsme mu pochopitelně dali pokoj.

Nejblíž, jak jsem se k datlovi mohla dostat.

 

 Střídavě jedeme, střídavě tlačíme

 

Ohlédnutí. Tu je ještě krásný smrkový les. Jak dlouho? Kopec nad námi už je holý. (když pohledem pojedete středem cesty od místa, kde stojím, nebudete zatáčet a podíváte se do lesa, tak kousek nad cestou je smrk, který roste do pravého úhlu... všimla jsem si ho až na fotce)

 

Znovu pohled z kopce. Příjemné údolíčko. A tak není divu, že jsme potkávali docela dost cyklistů.

 

Nahoře na cestě jsme jen kousek vyjeli k další odbočce a pustili se po občas kamenité a příkré cestě do údolí Luhy.

Smrkové lesy. V těchto horkých dnech si užíváme jejich stínu. A hlavně vůně, když slunko praží do jehličí na zemi. Je to vůně, při které se mi vybaví dětství strávené v lese na táborech.

 

V údolí Luhy (Punkvy) před Sloupem. A nádherně lesknoucí se vrby v poledním slunci. Ty s polarizákem fotit nejde.

 

Spodní částí údolí vede nefalšovaná cyklostezka - v místech, kde v lese končí, najdete i točnu - ano, i se středovou čárou :)

 

Cesta po silničce byla parádní. Mírně z kopce, jen občas se člověk musel odrazit. A po cestě jsme zahlédli prvních pár ocúnů.

A takto pěkně z kopečka jsme projeli i Sloupem a zanořili se do Pustého žlebu. 

Na začátku Pustého žlebu pod Sloupem.

 

Nově vymletá soutěska, které jsme si posledně jen všimli, ale nezastavovali. Tentokrát jsme její začátek trochu prozkoumali.

 

 Není to moc poznat, ale její horní část je dost příkrá.

 

 Kolik vody tudy muselo hrnout, že údolí zavalilo takovým množstvím kamenní a hlíny?

 

Na koloběžce je výhoda, že člověk lehce zastaví, sesedne. Na kole se mi většinou kvůli focení zastavovat nechce.

V Pustém žlebu je jeskyněk habaděj.

 

 ...různých tvarů...

 

 ...poloh (tahle je vysoko nad cestou)...

 

 Ale najdete tu i úseky bez skal

 

 Skály těsně kolem cesty

 

 A Čertova branka, která snad nejde vyfotit bez lidí (aspoň ne o takovém víkendu).

 

U točny vláčku u Punkevek jsem trochu opepřila naši jízdu (hlavně tu svou), když jsem, nevím už jak, asi trochu víc přimáčkla přední brzdu a pravou rukou se moc neopírala a najednou, kde se vzala, země se přibližuje... kolena, dlaně... nakonec i brada se potkala s asfaltem.

Plavně jsem přeletěla přes řidítka. Marek jen za mnou viděl, jak se mi zvedá zadek - co ta Jitka dělá? Popravdě, vůbec nevím. Pamatuju si jen ten přibližující se asfalt :)) 

 

Každopádně jsem se akorát pěkně narazila, obdržela pár malých oděrek (ano, i na bradě) a bolavou pravou ruku, kterou jsem se ani nemohla držet řidítek, takže jsem další podstatnou část cesty (byli jsme v polovině) absolvovala jednoruč (ano, s funkční rukou na přední brzdě). Není to moc pohodlné, ale i to se dá.

Kolem Punkvy

 

 V Suchém žlebu

 

 I tu jsou jeskyňky

 

 A užší místa než v Pustém žlebu

 

 Svačíme u soutěsky, kterou jsme prozkoumávali minule.

 

Abychom zbytek cesty nemuseli údolím po silnici, vytlačili jsme kousek koloběžky přes serpentiny směrem k Macoše a vydali se vrchem po polňačce přes horní část Ochoza.

Na skok v Chorvatsku – stoupáme serpentinami. Ani Absolonovi se nelíbily, když je tu nově zbudovali.

 

Kdybych měla ruku v pořádku, možná bychom si k Macoše zajeli - zkontrolovat, jestli tam pořád je... Ale takto jsme rovnou pokračovali odbočkou hned na kraji směr Ostrov.

Trochu jsme se bála slunka, ale musím říct, že většinu cesty se před sluncem usídlil malý mráček a jen občas ho opustil (to jsem hned využila k focení). Takže jsem se ani nemusela mazat.

Jabloňová alej. Dali jsme si. Byly ještě kyselé, ale dobré.

 

 Jandourkovy závrty

 

 Ty blíž k Ostrovu jsou viditelnější, nezarostlé. Inu, krasová krajina.

 

 Zbytek větrného mlýna v Ostrově u Macochy

 

Zpoza mlýna malá vyhlídka na skálu s jeskyní Balcarkou a za ní údolí táhnoucí se ke Kotvrdovicím a Krasové

 

Zbytek cesty byl podobný. Příjemná kochací jízda. A už jsem se dokonce mohla trochu opírat o ruku. V dálce na kopci Šošůvka.

Celkem 27 km (z toho polovina pochroumaná, většinou jednoruč), asi 300 m úhrnného převýšení.

Po cestě zpátky jsme se ještě zastavili na jídlo v Ruprechtově na Sokolovně, pozdravili se s Kubou a zničení jsme se vyvalili doma. Měli jsme dost. Ale výlet to byl moc pěkný.

Přes týden se mi začaly pěkně vybarvovat modřiny. Ani nevím, že jsem se bouchla na tolika místech - samozřejmě kolena, pak nějaké na holeni, na stehnech, taky v třísle, na paži... naražené ruce a ta pravá mě i teď, po 3 týdnech při některých pohybech pobolívá.