Silvestr na Vysočině

Odpočinkové dny na sklonku roku

Silvestrů jsme tu strávili už dost. Ale to se neomrzí. A i když často navštěvujeme stejná místa, pokaždé je to jiné. Tentokrát jsme s sebou vzali Sabinu, ať máme nějakou společnost.

Během prosince tu na Vysočině napadlo docela dost sněhu (podle souseda až půl metru). Na začátku prosince poprvé, pak roztál. A v předvečer Vánoc taktéž hromada. A než jsme 28. prosince přijeli, byl už také pryč. Jen zbytky ve stínu a závětří.

Když nad tím tak přemýšlím, asi za tu dobu, co sem jezdíme, jsme tu na Silvestra sníh neměli (alespoň tolik, aby se dalo vyrazit na lyžích).

Ale nevadí.

Čtvrtek 28. prosince

Pro začátek obligátní téma - vytápění :) Náš milý pan soused nám začal topit 28. už ráno, takže když jsme po osmé večer přijeli, bylo v obýváku příjemných 18 stupňů! Začínal prý na 3 °C a sporák v kuchyni uhlím rozpálil skoro do žhava :)

Pátek 29. prosince

Jelikož na 29. hlásili relativně pěkné počasí, naplánovali jsme výlet. Opět jsme vyráželi až po poledni, až se Marek i Sabina pořádně vyspali (Marek den předtím hýřil do půl čtvrté se svými bratranci, takže spánek chyběl).

Chtěli jsme něco kratšího a tak jsme zaparkovali na křižovatce na Javorek a vydali se nahoru na hrad Skály (Štarkov). Vždy jsme tu potkali maximálně pár lidí. Tentokrát jich tu bylo víc než dost. Podle pana souseda lufťáci jezdí nejvíce na Silvestra a v období letních prázdnin. A můžu potrvrdit. V listopadu tu bývá větší klídek :)

Od posledně v okolí trochu prokáceli smrky a podle občasných suchých stromů v okolí soudím, že ještě kácení bude pokračovat.

Stoupáme na hrad. Suché stromy už jde vidět. Dlouho tu tento temný lesík nebude

 

 

Jeden ze zbytků zdiva.

 

Další část hradu. Oproti předchozím rokům zarůstá náletovými stromky. A příliš mnoho červených bund.

 

 Průchod jsem tentokrát vynechala. Nevím, jestli tu působí na Slováky nějaká temná síla, ale mají tendenci se vydávat jinými směry než my a ztrácet se nám :) Posledně se takto ztratil Matis - s tím jsme se potkali až v Novém Jimramově. Tentokrát jsme jen na chvilku zalezli za zídku, a ztratila se nám Sabina :) Nicméně jsme se našli a dál pokračovali ještě kousek po modré značce k chalupám Nové Jimramovské Paseky. A tu jsme podle očekávání potkali jen 2 turisty.

Přímo u stezky. Kdo tu hodoval?

 

"Stromeček". Byl to dvoják. Proto vypadá tak mohutně. Ale u země byl srostlý v jeden. Jak dlouho tu stojí? A jak dlouho tu bude stát. Vzhledem k tomu, že se na něm objevovala houba, to asi moc dlouho nebude.

 

Pohled do koruny. To jsou větviska :)

 

 

Jedna z chalup na Rabuňce. A u ní dva velké jasany

 

 

 

V zdevastovaném stavu, s vylomeným oknem a otevřenými skříněmi a šuplíky v sekretáři. Papíry, propiska, hrnek, záclonka vlající ve větru. Tak jak to tu zůstalo po původním majiteli. Ve světnici jsme přes okno zahlédli nejspíš stavěnou pec. Ale aspoň po architektonické stránce poměrně čistá stavba - až na asfaltovou a eternitovou střechu.

Výhled od chalupy. Vpravo za vrbou Sněžné.

Výhledy tu vůbec byly pěkné. Orientace na jihozápad, odlehlé místo pod lesem. Ale tentokrát dost foukalo a tak jsme se těšili zpátky do závětří lesa.

Další výhled

Jedna z opravenějších chalup. Ale stále sympaticky zachovávající typickou architekturu.

Některé chalupy jsou už spíše domy.

Malá exkurze do stromových siluet. Vlevo jasan, vpravo javor klen. Typičtí zástupci, které potkáte i v lese.

V lese smrkovém, mechovém, s podrosty buku. Jako v pohádce.

 

 Další pěkný buk - pokroucený, z jedné strany značka, z druhé hlíva.

Skály z boku. Smrkový les vykácen.

 

Bokem po lépe schůdné cestě jsme sešli zase dolů k autu.

Musela jsem se zastavit i u řeky Fryšávky, v které valilo pěkné vody. Ale největší už pominulo, to tu protékalo asi 25 nebo 26. prosince. Jen louka dvacet metrů od řeky ještě na sobě nesla zbytky naplavenin a slehlé trávy, jak tudy při tání valila voda. Není divu, Svratka byla v Dalečíně na 3. povodňovém stupni.

Fryšávka se slušným průtokem

 

Ještě jsme udělali krátkou exkurzi z auta po Javorku. Sabina se po dlouhé nemoci jen pomalu dostává do kondičky.

Rychta v Javorku

 

Javorek je taková roztomilá dědinka v dolince. Je tu dost zachovalých staveb. Když už ne celých, tak s drobnými prvky. Dokonce nad dědinou vyrostlo i pár nových dřevěnic.

Typická okénka.

 

Jedna z těch pěkně zachovalých - krásný štít, správně nedokonalá bílá barva dřevěných trámů, dřevěný plotek, ovocný sad... Dokonce i pěkná budka vlevo nahoře na bidle :)

 

 Večer jsme akorát stihli západ slunka u domu

A pak už odpočinek.

Sobota 30. prosince

Opět jsme vyrazili až po dlouhém spánku a obědě. Někdy kolem třetí.

Popovezli jsme se autem do Kuklíku. Restaurace v penzionu Kukla už od podzimu nefunguje. Takže nejbližší restaurace, když nepočítám bistro v Jimramově, už začíná být dost daleko (což mi vlastně vůbec nevadí. Míň restaurací, míň lidí.)

U Fryšávky na kraji lesa byla naštěstí lávka. Kam až bychom ji museli obcházet? Tohle bychom jen tak nepřeskočili

 

 Pohled k loukám pod Kuklíkem.

 

A pohled proti proudu. Typická hnědá barva z rašelinišť. A podle polehané trávy a naplavenin u mých nohou je vidět, kudy ještě nedávno řeka tekla...

 

Krátký lesík a už stoupáme po loukách k osadě Chobotský Dvůr.

Ohlédnutí

 

 Na Chobotském Dvoře mají starou vykotlanou lípu. Jen se špatně fotí. Zvlášť, když jsou kolem lidi...

 

 Její útroby

Pak jsme pokračovali přes louky k dalším chalupám v místě Chobot, u Bílého potoka.

Vrba. Vánoční výzdoba.

Bílý potok u soutoku s Fryšávkou, u Mrkosovy lávky. V dálce Chobotský Dvůr.

Fryšávka si tu krásně meandruje

A také se rozlévá do okolních luk.

Končí se den

Neděle 31. prosince

Opět jsme si udělali výlet, ale jen z domu, po blízkých loukách a lesích tonoucích v mracích. Taktéž jsme vyrazili až někdy kolem třetí a tak jsme v lese zatměli. Ale byla krásná atmosféra posledního dne roku. Jediný den, kdy se s námi sluníčko nerozloučilo barvami.

Večer jsme žádné velké oslavy tradičně nedělali. Jen jsme si povídali, o půlnoci, za venkovní kanonády jsme si přiťukli a ani jsme se na ohňostroje nešli podívat.

Pondělí 1. ledna

Po poledni jsme Sabinu odvezli na vlak do Rozsoch. Pohladili si tam krásnou šedo-černou chlupatou kočku s oranžovýma očima (pokud to byl kocour, tak se omlouváme, ale na zadek jsme se nedívali :) ).

Jak jsme se vrátili domů, stihli jsme ještě okruh po lese.

Kamenice. A zbytky sněhu.

Mýtinami výhledy na jih

Přistávají ufouni

O chvilku později

Úterý 2. ledna

Tak jako předchozí roky i letos jsme si vzali dovolenou. Pěkně pomaličku v novém roce :).

Uklízeli jsme chalupu a kolem druhé vyráželi, takže jsme už výlet nestihli. Ale padal mokrý sníh a foukalo, takže nás to ven ani moc nelákalo. Ale aspoň trochu zimy.

Vůbec mám pocit, že vždy, když odsud odjíždíme, buď sněží nebo svítí slunko. Prostě pokaždé se s námi Vysočina loučí tak, aby se nám nechtělo odjíždět ještě víc.

Sněží. Bylo na čase. Ale ani tento nevydrží dlouho.

 

Idylka v lese

Na silnici pět centimetrů tajícího sněhu, taková ta mazlavá břečka. Trochu shrnutá a posypaná kamínky. Ale sotva jsme dojeli k Bystřici, silnice byly holé a na polích jen poprašek. Zbytek cesty pršelo. Jen na pár místech náznak sněhu.

Samozřejmě, že jsme si zase naložili trochu dřeva a ještě ho museli vyložit. A pak už se chystat do práce.

A tak přeji bezbolestné návraty i v roce 2024!