Cestou necestou...: Okolí Malého Hradiska

vyprahlý výlet uprostřed léta

Jednu neděli v červenci jsme vyrazili si užít letní den do luk, polí a lesů Drahanské vrchoviny.

Dojeli jsme do Malého Hradiska ke hřbitovu a vyrazili po červené údolím potoka Zábrana až po jeho soutok s Hloučelou.

Na nedaleké oppidum Staré Hradisko jsme tentokrát nešli. Byli jsme tam naposledy před šesti lety.

Údolí potoka u Malého Hradiska. Zase peče slunko...

Noříme se do lesa

Potok kupodivu není bahnitý, ale kamenitý. Avšak vody v něm teče dost málo.

Na každé pasece tu kvetou bodláky (pcháče) a ty mají rádi motýli. Zde perleťovec.

Letní forma babočky síťkované

Údolí potoka je maličké, ale skalnaté. Kolem potoka rostly rozložité lopuchy.

Zákoutí v lese.

Bylo tu dost všelijakých starších pasek a dost z nich zrovna dozrávaly výborné maliny. Chvilku jsme se pásli.

Vážka ploská u potoka

Brodili jsme několikrát. Ale nebylo to nic těžkého

I tu je pro smrky nevhodné prostředí

Rozšířený okáč bojínkový. A v jeho závěsu neznámý hmyzák. Další květ okupovali dva žluťásci řešetlákoví, ale protože docela foukalo, bylo takřka nemyslitelné je vyfotit ostře. Tihle taky nejsou z úhlu, ze kterého jsem je chtěla fotit...

Někde ještě zůstávají bukové lesy. O co je to takto hezčí?

Blížíme se k Lipovskému mlýnu

Cesta po žluté ze spodu Seče nahoru do Lipové byla otřesná. Rozjezděná cesta a její okolí, díry, haluze, odbagrovaný břeh. Katastrofa. A ani jedna značka. Za tohle by těžařské firmy měly platit mastné pokuty.

V Lipové jsme chvíli poseděli ve stínu lip u dětského hřiště. Bylo vedro a tak jsme potřebovali aspoň trochu osušit pot.

A nachomýtli jsme se k bizarnímu zážitku. Jak si tak sedíme, slyšíme zezadu jak něco dýchá. Charakteristický pravidelný dech ve vedru. Asi tam běží pes. Otočili jsme se a po ulici za námi, do pěkného kopečka, si to sprintovaly dvě kočky. Černá honila mourovatou a utíkaly do kopce opravdu sprintem.

Kočky jsme měli u obou babiček a měla jsem je za distingovaná stvoření, která vždy pár skoky zmizí a rozhodně nedělají takové nerozvážnosti jako dlouhé běhy a už nikdy jsem žádnou neslyšela zadýchanou (pokud zrovna nedávila zapíchnutou rybí kost z krku)! Tyhle někam zmizely. Těžko říct, proč se honily. Ale evidentně šlo mezi nimi "do tuhého" :)

Motlitebna v Lipové

Za Lipovou jsme to vzali kousek po silnici a odbočili po chodníčku údolím potoka až k podivnému hrádku Špacírštejn.

V lese je spousta hromad kamení, které lidé kdysi navybírali ze svých políček.

Nadšený obyvatel z Lipové pan Procházka začal v osmdesátých letech stavět vlastní hrad. Suchou cestou - tedy bez použití malty. Pro suroviny nemusel zase tak daleko chodit. Trvalo mu to asi 10 let a výsledkem je malý hrádek a ještě jedna kruhová stavba kus dál v lese. Místní tomu říkají Špacírštejn, právě z německého spatzieren = procházka. Sympatické místo.

Předsunuté opěvnění? :)

Kolem zeleného pidirybníčku. A dva zástupci otravných rostlin - kopřiva a lopuch se svými "kotačkami" nebo "kudlibabkami". Jak jim říkáte vy? :)

Hrádek Špacírštejn

Dokonce se dá vlézt do věže. Pár detailů maltou přece jen musel zpevnit.

Posvačili jsme a vydali se dál do Lipové a pokračovali po žluté a zelené značce do Malého Hradiska.

Krásné léto. Jak z obrazu.

Na vyprahlém trávníku hvozdík

Letní den jako malovaný. A představte si kulisu ohlušujícího cvrkotu cvrčků, kobylek a sarančat. A teplý vítr.

Krásné letní mraky

Stoh slámy. Už dlouho jsme žádný neviděli. Teď se všechno rovnou balíkuje. A tento byl dokonce dvoubarevný.

V lese byl konečně chládek. Krásné staré třešně.

Po cestě si to štrádovala roztomilá housenice (housenka je od motýlů), z které vyroste paličatka - blanokřídlý hmyz asi 2,5 cm velký, připomínající černou vosu.

Pár smrkových lesů tu ještě zbylo. Jak dlouho ještě?

Žito zraje

Alej od hřbitova k Malému Hradisku

15 km a úhrnné převýšení 300 metrů. Aspoň něco. Ať neztratíme kondičku z Rakouska.

Pak jsme se přesunuli na druhou stranu od Protivanova zkontrolovat, zda ještě na stromě zastihneme naše oblíbené třešně. Byly tam. Ale letos menší a míň.

Jiřičky