Veľká Homoľa a Panský dom

Krásný dlouhý den jsme strávili putováním po zelených malokarpatských lesích

I přes veškerou snahu jsme se vykopali až o půl desáté. Polovina naší výpravy (ano, ta s dětmi) se vydala na kúpačku do Senca, odpočinout si po včerejším výšlapu. My jsme zvolili ambiciózní plán výpravy do nitra Malých Karpat. 

Cestu jsme započali jarkom po modré kolem potoka. Listů bylo už víc a vody míň než před 14 dny. I tentokrát jsme se šplhali na Zámčisko.

Záhy nás přerušily rány. Datel - tedy, správně slovensky tesár čierný.  

Dovolím si zde malé překladatelské okénko - dost ptáků má ve slovenštině jiné pojmenování, často jen posunuté, aby se to lépe pletlo :). Například tento datel. Slovo ďateľ (vyslovujte nejměkčeji jak lze - ďatěľ) ve slovenštině existuje, ale označuje našeho strakapouda. Podobně Slováci neznají kosa, ale pro ně je to drozd čierný. Čížek, konopka a čečetka jsou všechno stehlíci, pěnkava je roztomile pinka, linduška - ľabtuška, rehek barvoslepě žltochvost. Aspoň že vrabce a sýkorky máme víceméně stejně. Stejně tak i zbytek drozdů, nebo například slavíka i červenku.

A tento datel - tedy tesár - mlátil hlava nehlava do shnilého, stále stojícího dubu. Kusy rozpadlého dřeva lítaly dva metry za něj. A vypadal, že ho zas tak moc nerušíme. Rušili ho další turisti, kteří kolem procházeli za hlasitého hovoru. Ale i tak to stačilo na nějakou fotku. Ale i tak byl na můj objektiv daleko.

Datel. Skoro to vypadá, že ta obří díra je jeho dílo.

 

Naše další kroky následovaly žlutou značku nahoru do kopce. Pěkné počasí a jaro vyhnalo do lesa celkem dost lidí, takže i na této trase, na které jsme dřív potkávali někoho jen občas jsme míjeli hned několik skupinek.

Jak už jsem psala před pár lety, pokáceli nám tu náš oblíbený kus lesa s vzrostlými stromy. Tentokrát pokáceli další kus a ještě rozjezdily kus pěkné stezky. Ach jo.

Obnažená skála s důmyslně vrostlým dubem.

 

Zbytek pěkného lesa. Kdy padne pod pilami i ten?

 

Další zbytek cesty už byl po magistrále ze Zošky, takže tu jsme na lidi už připravení byli. Na rozhledně jsme ale vychytali pár minutové okno, kdy jsme se výhledem kochali sami. I když, po včerejším dešti se vzduch ještě úplně nevyčistil. Ale i tak jsme zahlédli zářící nasvětlený bratislavský hrad.

Přístupová cesty k rozhledně. A úplně vzadu v dálce uprostřed mlhavé Záruby, nejvyšší vrchol Malých Karpat. Pod nimi jsme byli v pátek.

 

 Inu, řekli jsme si, na Troch Jazdcoch, nedalekých skalách, bude přece jen méně lidí. Bylo. Ale jen co jedno posezení jedna skupinka opustila, objevila se další, vytáhli dřevo, podpalovač pepo, slaninku, klobásky.... Než jsme dojedli, už vesele opíkali. Další skupinka se nás přišla zeptat, jestli potřebujeme opíkátka (klacky na buřty), které byly u našeho stolku opřené. Když paní uviděli, že se balíme, ještě se ujistila, že na blízkém dalším ohništi oheň dělat nebudeme a rychle tam naklusala s nasbíraným dřívím a další bandou lidí.

Slováci jsou jak šílení. V lese, navíc v CHKO (!), zakládají ohně kde to jen jde. Nebyli rozhodně poslední, které jsme ten den potkali. To neumí jít do lesa jen tak? Pokochat se krajinou? Musí u toho v relativně teplém dni rozdělávat oheň? Kdyby to byli čundráci, byl večer, nebo v zimě... to bych ještě pochopila. Ale smradit v krásném voňavém květnu?

Na Troch Jazdcoch.

 

 Krásný bukový les směrem na Kamennou bránu. Tu taky nebyla tak moc vyšlapaná cesta.

 

 Ano, i tu, na Kamenné bráně, mimo turistické značky, hořel oheň a halasily hlasy. V mapě tu zakrelili cyklostezku po lesní cestě křižující skalnatý hřeben a cesty jsou najednou daleko vychozenější.

Bývalá huncokárská lúka pod Kamennou bránou. Travička jemně vykosená.

 

 Copak to tu máme za "dobrůtku"?

 

 Na cestě mezi rozhlednou a Čermákovou lúkou jsme taky potkávali celkem dost lidí. Ale zase to bylo vyváženo příjemnou traverzovou cestou a vyjasňující se výhledy, o které jsme byli ochuzeni na rozhledně.

 

Výhledy

 

Jaslovské Bohunice a za nimi Považský Inovec. Už jsou v Bohunicích jen 4 chladící věže. Ještě před pár lety jich bylo 8, i když polovina se nepoužívala už dlouho.

 

 Výhledy do korun. Jak dlouho vydrží pěkný les tu?

 

 Všechno je pomíjivé a proto je pěkná místa třeba fotit aspoň pro tu vzpomínku...

 

 Už ve Zvernici. I tu jsme na cestě k Panskému domu potkali celkem dost lidí.

Panský dom je bývala Pálffyovská horáreň (myslivna majitelů Červeného Kameňa). Vyrostla nejspíš na nějaké bývalé huncokárské lúčce. Ale už se rozpadá.

 

 Krásně rozkvetlá hrušeň

Naše další kroky vedly už mimo prochozené trasy. Po cestě a místech, které jsme objevili před pár lety, kdy zvernicu (oboru pro zvěř) otevřeli i běžným smrtelníkům. Ale i bohužel tu se pomíjivost projevuje.

Takže to krásné místo s jezírkem a krásným vzrostlým bukovým lesem, které jsme Marcelovi chtěli ukázat, už není. Kus blízkého lesa vykáceli, mohutné bukové kulatiny vyskládali na cestu, jezírko zaházeli větvemi. Ani jsem ten zmar nefotila.

Sešli jsme dolů k potoku a vydali se k Fúgelce, nádrži, která dříve sloužila ke splavování dřeva.

Těsně nad Fúgelkou jsme narazili na studánku a soustavu starých hrázek a nádrží.

 

Fúgelka je vypuštěná, hráz rozbagrovaná. Těžko říct, jestli ji poškodila nějaká voda, nebo je v ní díra z jiného účelu...

Cestou na Zošku

U prvních chat pryšcový palouk

Marcela zajímali huncokári, o kterých nedávno četl v knize od Jána Púčika Karpaty! A je pravda, že Huncokárům se v poslední době věnují i tu, v jejich centru, jak by se osada Piesok dala nazývat. Však kromě několik huncokárských usedlostí, byla na Piesku i jejich škola pro děti. Na louky s ovocnými stromy narazíte po Malých Karpatech často. Obývali je právě tito původem němečtí lesní dělníci se svými rodinami, které si sem Pálffyovci pozvali.

Nyní je na Piesku (mezi Zochovou chatou a cinterem) instalovaná pěkná venkovní výstava s několika panely a velkou mapou, kde jejich bývalá sídla najdeme.

Huncokárský cintorín

Kaplička na Piesku

 

Bývalá huncokárská škola. Až budou peníze, třeba ji pěkně opraví. Za bývalého režimu tu býval i obchod.

Přišli jsme akorát. Za 15 minut nám jel autobus. Byli jsme rádi. Těch asi 5 kiláků, i když z kopce, se nám šlapat nechtělo. Navíc bylo šest hodin a navzdory sluníčku dnes moc teplo nebylo. Foukal studený vítr a ne všichni se dostatečně oblékli.

Tak jsme doma zatopili v kamnech, uvařili si čaj a polívku a hned nám bylo tepleji (ano, mohl za to určitě i alkohol).

23 kilometrů v nohách jsme cítili. Pěkný výlet.

Jen škoda těch starých krásných bukových lesů... Budeme si muset najít jiné kouty. Ale přece jen, v bukových Malých Karpatech ještě je kde hledat.