Josefovské údolí

Konečně jsme položili parkety. A jako zasloužený odpočinek malá procházka Moravským krasem.

Matis s Elenkou si udělali prodloužený víkendový výlet do Moravského krasu a my se, alespoň na jedno nedělní odpoledne, urvali od prací na domě a doprovodili je na výlet do příjemného stinného Josefovského údolí.

Sraz jsme si dali ve Křtinách na návsi. Čekali jsme a čekali... pak Matis volal, že jedou za kombajnem, takže budou mít trochu zpoždění. Cesta z Jedovnic do Křtin je úzká a plná zatáček, takže místo k předjíždění není.... a tak jsme čekali na kombajn. Přijel asi za 10-15 minut a zastavil na návsi. Za ním se postupně rozjížděla nekonečná kolona aut (klidně i 50) a kdesi v její druhé polovině konečně modrá oktávka. Prý na něj narazili už za Blanskem v Lažánkách... Inu, žně pomalu začínají...

Přesunuli jsme se tedy k Býčí skále a zahájili jsme krátkou procházku směr Kostelík-Jáchymka-Františkova Huť a zase zpět.

Kostelík zvenku

 

 Kostelík zevnitř

 

Vývěr Jedovnického potoka pod Býčí skálou. Vody bylo docela dost.

 

 Cestou údolím. Spadený buk byl pěkný macek.

 

 Jáchymka

 

 

Jinak zvaná Evina jeskyně...

 

 

Zase tolik baterek jsme neměli... ale aspoň něco.

 

 Jeden fešák...

 

 Aspoň malé náznaky výzdoby.

 

 

Pěnovcový pramen.

 

 Občerstvení v lesním baru u Švýcárny přišlo vhod.

 

 Františkova huť s rozkvetlými diviznami

 

 Přes Jáchymku jsme se zase vraceli zpět

 

Stará hráz

 

 A neměla by chybět, nasvícená odpoledním sluncem... Býčí skála.

U Býčí skály jsme potkali slečnu s bílou kočkou na vodítku. Prý je společenská, chodí s nimi normálně na výlety i do hospody. Slečna patřila k partě jeskyňářů, kteří připravovali dřevo na oheň ve zdejším srubu. Kočka spokojeně seděla na stole, tři metry od ní řezali motorovkou dřevo a ona nic. Vysvětlení je jednoduché - genetika. Většina bílých koček, kromě hodně častých dvoubarevných očí, je zároveň i hluchá.

My hluší nejsme, a proto jsme celou cestu údolím značně nelibě vnímali motorkáře, kteří po místí pěkné silničce se zatáčkami, vedoucí krásným údolím, proháněli své stroje. Auta skoro nebyly slyšet, ale motorky pořád. Nebyla to ani kolona, která by prostě jen projela a odjela. Byl to seriózní provoz různě řvoucích motorek. Nechápu, co si tím motorkáři kompenzují, ale jelikož žijeme v státě buranů, pochybuju, že by se tu někdy mohla objevit značka kterou vídáme např. v Rakousku, aby řidiči motorek nejezdili hlasitě. Bohužel, v dnešní době se lidé mají až moc dobře a motorku si už dovolí kdekdo a myslí si, že všichni obdivně vzdychají nad jejím zvukem. V Josefovském údolí jsem byla mockrát. A nikdy tam nebyl takový hluk jako teď.

Ale to je asi problém obecně všech subkultur. Jakmile se z nich stane módní věc nebo "masovka", dostanou se k ní i lidé, kteří nepřemýšlejí nad tím co a proč dělají a tím poškodí reputaci původních "členů" subkultury. Ať už jde o motorkáře, turisty, vodáky, cyklisty, fotografy, ekology a další.

Dřív málokdo věděl, co je v okolí zajímavého. Musel by se o to totiž sám aktivně zajímat - buď vyčíst v mapě, nebo na místo narazit sám, či se o tom s někým bavit. Ale v dnešní době, kdy každý může vyfotit cokoli, nasdílet cokoli... už kouzlo objevovaného mizí. Už těžko najdete hezké místo, o kterém byste aspoň něco nenašli na internetu, nebo na kterém byste nepotkali hromadu lidí (což Covid jen podnítil). Třeba takový kaolinový lom u Rudic. Před 15–20 lety o něm věděli jen místní a pár lidí z okolí. Mohli jste tam být v krásný letní den celé odpoledne úplně sami. A teď? Zástupy... Kde byli všichni ti lidi dřív?

No, dost bědování, zpátky k příběhu:

Druhý den nám Matis poslal fotku, kterak se po výletě vrátili na parkoviště u Blanska a čekalo je nabourané služební auto. Někdo to do něj napálil na parkovišti. Ale ještěže existují leasingové a asistenční společnosti, které jim hned přivezli náhradní. Pěkná dovolená...