Cestou necestou...: Do Zvernice pěšky i na kole

Další víkend v Malých Karpatech jsme opět nemohli vynechat procházku v lese.

V sobotu jsme vyrazili k Papierničce a odtud po silničce nahoru podél potoka. Minulé léto jsme tu vycházkou trávili jeden z horkých dní a na příjemnou a nenáročnou procházku je to ideální.

Nechtělo se nám ale jít zase stejnou cestou zpět a tak jsme se rozhodli vyzkoušet jednu z evidentně používaných odboček vedoucí podél malého potoka.

Vystoupali jsme kolem járku na kopec a druhým járkem jsme zase sešli dolů a napojili se na značku vedoucí z Troch Kopcov.

Bukových lesů se opět nemůžeme nabažit.

V sedle

Ohlédnutí. Dole zurčí potok.

Příjemné odpolední světlo

Příjemná vycházka 8 kiláků, převýšení neškodných 200 metrů.

V neděli jsme se rozhodli protáhnout trochu "bicykle" (ako sa hovorí po slovensky). Vyrazili jsme sice až odpoledne, ale možná dobře, protože jsme na "provařených" trasách (Čermákova lúka-Hubalová) potkali jen minimum lidí.

Jako obvykle, počáteční stoupání na Zošku mi dalo zabrat. Ono, možná by to nebylo tak hrozné, kdybych mohla trochu víc odpočívat. Jenže jak člověk trochu zpomalil nebo nedejbože zastavil, začaly se kolem něj shlukovat nejrůznější hmyzáci, takže jsem si připadala trochu jako štvaná zvěř.

Jakmile se ale profil cesty trochu narovnal, dala se příjemná rychlost držet bez obtíží a konečně jsem si začala výlet i užívat. A dokonce jsme narazili na místa v lese, kde nás hmyz neotravoval, takže jsme si mohli i odpočinout.

Stoupáme na Čermákovu lúku. Už za rohem...

Před pár lety námraza polámala vrcholky stromů v okolí a lesáci začali i tu s těžbou. Býval příjemný stinný les. Nyní prosvětlený několika holinami. Ale zase se otevřely nové výhledy. Třeba na Skalnatou.

Náš oblíbený kout lesa. Tak jsme si ho pořádně nafotili, protože co když příště pojedeme a už tu nebude...

Tak tohle je zrovna jeden habr v bukovém lese (po slovensky hrab)

Moc příjemná cesta

S kolem se člověku hned zvětší rádius, kam se může za odpoledne podívat. Toho jsme se rozhodli využít a zajeli opět do Zvernice.

Krásná cesta nás dovedla až k bývalé huncokárské lúčce s polorozpadlým domem a pár ovocnými stromy - Pansky dom. No, už je to dávno, co byl "panský".

Ve Zvernici. Krásný letní den.

I tu jsou holá místa

Gaštanová alej vedoucí k Panskému domu

Panský dom, zbytek po huncokároch, německých dřevorubcích, kteří se za monarchie starali o lesy rodu Pálffyovcov, sídlících na nedalekém hradě Červený Kameň. Po druhé světové válce je stihl stejný osud jako mnoho ostatních Němců v Československu. V Malých Karpatech po nich zůstaly uprostřed lesů louky s ovocnými stromy a někde i zbytky budov.

Jelikož byl Marek v průzkumné náladě, ani moc neprotestoval, když jsem, po hloubání v mapě, odbočila na boční lesní cestu. Cesta se nečekaně ztrácela a objevovala, ale jelikož les byl dobře prostupný, nevadilo nám držet směr a vrstevnice. Však nějakou cestu potkat musíme. Chvíli jsme jeli, chvíli kolo tlačili a obdivovali jsme krásná zákoutí vzrostlých bukových lesů.

Houba rostoucí na kmeni vytvořila pítko. Anebo nádobu na svěcenou vodu u vstupu do kostela... :)

Křížem krážem přes les... kopec, kterému procházíme kousek pod vrcholem se jmenuje Krkavý buk (579 m.n.m.). Krkavce jsme nepotkali.

Nakonec jsme se napojili na nějakou cestu vedoucí do nedalekého sedla, v kterém se to pěkně zelenalo a vypadalo to na pěkné místo k odpočinku.

Místo to bylo perfektní. Staré vzrostlé buky se na jedné straně tyčily nad travnatým porostem, na druhé straně se skláněly nad zeleným jezírkem.

Bohužel, krása místa byla značně znevážena komáry. Jak taky jinak, v nedaleké tůňce se jich určitě líhne víc než dost. Jenže odjet odsud hned, a navíc bez fotky... to by byl hřích.

Ale mělo to jednu obtíž - nesměla jsem se zastavit. Ostrým krokem jsem chodila sem a tam a u toho nastavovala foťák, rozmýšlela kompozici a máchala rukama kolem celého těla. Pak jsem se zastavila, vydechla, udělala potřebné snímky, obdržela několik píchanců a celý cyklus se opakoval.

Krásné panorama, jen ti komáři, kdyby nežrali...

Výhled na druhou stranu.

A tak jsme tedy po krátkém kochání znovu sedli na kola a jelikož situace cest na mapě samozřejmě neodpovídala skutečnosti, radši jsme, i vzhledem k nenechavým hmyzákům, zvolili docela slušnou cestu do údolí. Vedla nás krátkým zařezaným údolíčkem až na silničku k hlavnímu potoku a tudy jsme si to už svištěli zaslouženým sešupem kolem Fúgelky až k Papierničce. Nádhera. Konečně chvilka, kdy od sebe člověk nemusel odhánět ty krvelačné bestie.

Sjíždíme od jezírka v sedle.

Už dole u potoka na silničce

Fúgelka, vypuštěná.

Ovšem, když se jede z kopce, musí se potom zase do kopce. A ten z Papierničky na Tri Kopce je docela výživný. Se snižující se rychlostí (únava i kopec se na mě podepisovali) se samozřejmě navyšoval i počet hmyzu sedajících mi na nohy, ruce, krk, bzučící kolem uší, nosu, očí... Však to znáte. A jak to tak bývá, v závěru kopce je samozřejmě to největší stoupání, které jsem asi ještě nikdy nevyjela. A ani teď tomu nebylo jinak. Ale zase, při tlačení kola jsem měla víc končetin, kterými jsem mohla hýbat.

Takže jsem se za konstantního máchání rukou, supící jako lokomotiva v říznějším tempu, vyškrábala až nahoru a při jízdě po rovině a poté z kopce lesní cestou jsem udržovala svižnou rychlost nejen abych odehnala hmyzáky, ale abych i trochu vychladla.

Domů jsem dojela pěkně schvácená. Marek jako vždy vypadal, jakoby se vrátil z kilometrové projížďky po rovné silničce.

Jen 25 km, ale pohybovali jsme se kus cesty volně v lese, úhrnné stoupání/klesání asi 650 m výškových.

Ale objevili jsme nové krásné kouty, kam se určitě, za nižšího stavu komárů, moc rádi vrátíme.

Večer jsem ještě jen tak ze zvědavosti vylezla z balkonu a hele je - noční svítící oblaka. Škoda jen, že se schovaly za smrk a než jsem nastavila foťák, trochu zeslábly. Ale ten večer (5.7.) byly opravdu silné.

Noční svítící oblaka