Další volná neděle. A další slibná předpověď. Autem se nám nikam nechtělo, vstávali jsme pozdě, tak jsme se rozhodli nažhavit kola. Bylo na čase. Já už první výlet absolvovala v pátek a věděla jsem, že musíme někam, kde to není známé a oblíbené. Tzn. vyhýbat se hlavním a rovným cyklostezkám a turistickým "atrakcím" jako je Rajhrad, Výhon a Bobrava. Mnoho nám toho nezbývalo.
Rajhrad jsme trochu "lízli" a otočili se do polí na západ směr Syrovice. Pohrávali jsme si i s myšlenkou Dolních Kounic, ale obávali jsme se, že s naší kondičkou už bysme nebyli schopni se vrátit zpátky :). A tak jsme to šupli na Ořechov a jelikož nám bylo líto Bobravu jen tak minout, rozhodli jsme se, že to riskneme. A kupodivu jsme našli způsob, jak se těm všem davům proudícím v údolí, vyhnout. A navíc jsme si údolí zamilovali ještě víc.
Stoupáme od Rajhradu směrem k Syrovicím. Pole pole pole pole... aspoň, že ty stromy vysadili. Těch tu vůbec vysadili v okolí hodně. A to je dobře. Víc stromů, říkám...
Kousek od Syrovic leží PP Bezourek. Suché stepní trávníky s chráněnými rostlinami i živočichy. My to na místní kytky byli brzo, ale i tak je to zajímavé místo.
Samozřejmě, jak chci fotit něco zajímavého, slunko se schová za mrak a ne a ne vylézt :)
Přírodní památka se rozkládá na asi 2 hektarech. Dál už jsou zase pole táhnoucí se k Ořechovu.
Jako na skalce
Jalovec a třešně. Kdysi tu býval sad. Teď se pomalu snaží zbavit keřů, kterými trávníky zarůstají.
Kdopak tam bydlí? Prý tu můžete potkat i vlhu pestrou.
Vyšlápli jsme pozvolným stoupáním do Ořechova a zrovna se minuli s odjíždějícími vojáky na tatrovce ve starých uniformách s barevně sladěnými rouškami :). Že by nějaká oslava? Konec války se blíží... Památník, který se vyloupl za šeříkovými keři, nám to jen potvrdil.
Až potom jsme se dozvěděli, že v Ořechově se na sklonku dubna 1945 odehrála jedna z největších tankových bitev na území České republiky za 2. světové války. Na obou stranách (Rudá armáda s Rumunskou jdoucí z jihu, Němci bránící strategický bod v okolí Brna) bylo zničeno asi 35 tanků, Ořechov (dříve tři samostatné dědiny) byl skoro zničen, zahynulo přes 1 000 vojáků (většina Rusů) + 23 místních obyvatel. Po válce tu byl postaven hřbitov Rudé armády s památníkem.
Památník
Původně jsme chtěli sjet rovnou dolů do údolí Bobravy, ale pak jsme si řekli, když už jsme tu, že nechceme přijít o jeho nejhezčí úsek a řekli jsme si, že ty lidi nějak přežijeme...
Za Ořechovem. I tu sadí stromy. Jak dobře.
A ano, v údolí bylo opravdu hodně lidí. Pěší, na kole, s dětmi, se psy... mladí, staří... páry, skupinky... Ale pravda, kam jinam se mají místní procházet... neděle odpoledne...
Ten kousek po příjemné šotolinové cestě jsme nějak prokličkovali, pak si chvilku dáchli na louce a rozhodli se prozkoumat cestu po druhé straně řeky, která vede od Spáleného mlýna. A dobře jsme udělali. Potkali jsme tam všeho všudy asi 10 lidí a hlavně jsme jeli po hezčí cestě a přímo nad vodou. Prostě win-win.
Rozkvetlý les
Příjemný chodníček nad řekou.
Bobrava tu dokonce teče a vypadá opravdu jako řeka. Nestačili jsme se divit.
Krásný zelený les.
Když nás cesta kolem dalšího mlýna zavedla zpět na značku, nejeli jsme po ní dlouho. Za mostem od Ořechova jsme zase přejeli na druhou stranu a i když jsme chvíli drkotali po makadamu, i tak jsme si pomohli.
A na konci jsme se sami sebe ptali - proč jsme tudy nejeli už dřív? Do údolí Bobravy jezdíme už několik let, co bydlíme poblíž, a vždycky jen po hlavní cestě...
Tak, kam příště?
PS: 40 km. Nohy celkem v pohodě, ale zadek bolí :)
Žádné komentáře:
Okomentovat