středa 1. ledna 2020

Novoroční Toulovcovy maštale

Výlet do míst věčného stínu...


Na Nový rok předpověď slibovala krásný slunečný den. A abychom našim kamarádům vynahradili předposlední upršený Silvestr, kdy jsme jen dřepěli v baráku a topili o sto šest, vypravili jsme se do nedalekého pískovcového skalního města Toulovcovy maštale. Důvodů bylo hned několik: část naší výpravy tvoří nadšení lezci, máme s sebou i jednoho sedmiletého mladíka, kterého členitý terén bude určitě bavit víc než nekonečné lesy a louky. A taky, borovice a podrost borůvčí jsou v zimě zelené a nepůsobí tak ponuře jako listnáče. A když není sníh, písek nám ho skoro nahradí...

Vzali jsme to vyhlídkovou cestou přes Telecí a neopomenuli se zastavit u Lukasovy zpívající lípy.


Je zajímavé, jak se tu krajina mění. Příkré kopce Svratecké hornatiny ustupují táhlým náhorním plošinám, které se postupně svažují do nížin táhnoucích se až k Labi. A z našich strmých svahů stačí ujet 25 km a ocitnete se v úplně jiné krajině, s jinou náladou.

Toulovcovy maštale jsme navštívili vlastně už předloni na začátku letní sezóny. V sobotu. Takže není divu, že jsme šli v zástupu lidí a Bor u Skutče byl dokonale ucpán auty. Dnes jsme po poledni v pohodě zaparkovali na místním kulatém parkovišti na návsi a po cestě potkali jen pár skupinek. Ano, takhle je to lepší.

Tentokrát jsme to vzali nejkratší cestou směrem k samotnému centru, skalnímu labyrintu.

Svou morfologií zdejší krajina zvlášť v zimních měsících dokonale rozlišuje mezi místy zalitými sluncem a částmi ukrytými v neustálém stínu. Několik potoků tekoucích zhruba od jihozápadu k severovýchodu rozděluje písčitou tabuli na několik malých údolí mezi kterými vystupují skalnaté hřebeny. A zatímco na hřebenech svítí příjemné slunce, v údolích klokotají potoky po dosud zasněžené a zmrzlé půdě, utopené ve stínu a chladném vzduchu.

Abychom se dostali k samotným Toulovcovým maštalím, museli jsme takto překonat hned dva potoky (Farský potok a Novohradku). To znamená dolů-nahorů a zase dolů a nahoru. Naštěstí převýšení není velké a člověk se má pořád čím kochat.

První skály - vyhlídka Petrovna, do korun borovic.


Modrá obloha, zelené borovice a zimní nízké sluníčko


V říši věčného stínu Farského potoka. Přeskakovali jsme ho asi třikrát.


Klesáme zase do druhého údolí po borovicových schodech.


Ale i do údolí občas sluníčko dosvítí.


Konečně před námi. Přes léto je písek pod skalami téměř bílý. Teď, navlhlý, dodává zemi tmavé tóny.


Strakatý písek způsobuje, že fotky vypadají jak HDR, ale nejsou. Takhle krajina opravdu působila i běžným okem.


Při vynechání bílého písku už barvy vypadají skutečněji.




Vstupte...


Fotí každý, kdo má čím.


Sem už sluneční paprsky v zimě nedopadnou.


Zvětrávání dodává pískovci zajímavý reliéf. A poskytují příjemné místo pro posezení.


I okolí skalního labyrintu skýtá zajímavá zákoutí.


Oslí chodba.


Jestlipak by se do chodby vlezla oslice Modestine, a jestli by ji musel její dočasný majitel Robert Louis Stevenson popohánět bodcem tak, jako přes francouzské Cévenny v polovině 19. století? Právě jsem dočetla Travels with a Donkey in the Cévennes, kterak se R. L. Stevenson (ano, autor Ostrova pokladů a Dr. Jekylla a pana Hyda) vydal na asi 10denní putování přes řídce osídlené francouzské pohoří v Massive Central. V úvodní části, místy docela vtipné, se věnoval přípravě na cestu, potížím se svou spoluputující nákladní oslicí Modestine a popisu krajiny. Ale další četbou jsem odhalila, že ho do zdejších krajů nevedla ani tak touha po přírodě, jako spíš putování po krajích, kde se uskutečnily protestantská povstání proti katolíkům a taktéž došlo k jejich potlačení, čemuž v knížce věnoval až příliš mnoho pozornosti. Když se s někým potkal, hned psal, jestli to byl protestant nebo katolík, jakoby na tom záleželo. Z popisu místních venkovských obyvatel a situací s nimi bylo poznat, že Stevenson vyrůstal v jiném prostředí (tom městském, pocházel z Edinburghu) - jeho otec i další předkové byli stavitelé a provozovatelé majáků, v rodině měl i univerzitní učitele) a mnozí zdejší obyvatelé mu připadali příliš prostí, nepřístupní a neochotní. Ale jestli se k nim choval tak, jak v knize píše (místy jeho reakce působí značně arogantně), není se čemu divit.

Ale zpět k našemu výletu :)

Kráčíme po jednom z hřebenů. Slunko už se kloní k západu.


Znovu nad Toulovcovými maštalemi. Ve stržích pod námi se nachází skalní labyrint


Nádvoříčko před vstupem a boulderující Matúš. Musí to vyzkoušet všude :)


Novohradka ve stinném údolí. Tu jsme přeskakovali taky několikrát.


Ulička kousek pod hřebenem.


Vracíme se do Boru. Nad dědinou lípa. A slunko zapadá.


Nachodili jsme do deseti kilometrů. Ale stále nahoru a dolů a po včerejší prohýřené noci... byli jsme rádi, když jsme se mohli vyvalit před hořícím krbem a osvěžili si s Theem dětskou karetní hru Černý Petr. Ještěže jsem ji nedávno hrála s neteřemi a mohla jsem frajeřit s pravidly. Taky už jsem je zapomněla. A člověk by neřekl, jak taková hra s pár opilými dospěláky může být zábavná :).

Žádné komentáře:

Okomentovat