Když výlet do zvernice, tak se zvířetem na titulce (i když fotky je zrovna pořízena u domu).
Před pár lety otevřeli zvernicu - oplocené území v srdci Malých Karpat, kde byl po přibližně 15 let zakázaný vstup. V místním revíru se lovilo odnepaměti - jako součást hradu Červený Kameň. Ve zvernici Biela Skala se dnes specializují na chov jelenů, daňků a muflonů. Samotné ohrazení zvernice v dnešním rozsahu vzniklo v roce 1966. Jelikož zabírá poměrně velkou oblast (přes 3 tisíce hektraů) mezi Častou, Zochovou chatou a Taricovými skalami, na stavbu jejího plotu byly jako sloupky využity kolejnice ze zaniklé úzkorozchodné lesní železnice, používané na začátku 20. století pro svážení dřeva z lesů.
Naštěstí se našli lidé, kteří tlačili na Lesy SR, vlastníka obory, o možnost vstupu do zvernice i pro běžné smrtelníky a podařilo se je dotlačit k souhlasu. Turista svým pohybem v lese zvěř ruší rozhodně méně, než motorové pily, traktory a terénní auta, kterými se poľovníci vozí na lov. Dnes už jsou tedy brány bez zámků, popř. vybudovali u vedle brány malou branku pro pěší.
V červenci, o jednom parném dopoledni, jsme se vydali na procházku stinným údolím od Papierničky (rekreační zařízení za dědinou Píla) po vodní nádrž Fúgelka, která kdysi sloužila jako zásobárna vody pro splavování dřeva korytem potoka.
Příjemný les
Blížilo se k poledni, tak nám ani cesta v lese nepomohla...
Jeden z přítoků do hlavního potoka byl samá kaskáda.
Už mrtvá, jinak bych se k ní takhle s 50mm ohniskem nepřiblížila. Páskovec dvouzubý. Živý by měl mít zářivě zelené oči.
Fúgelka
Pohled za horizont. V dáli dvojvrch Keltek-Jelenec.
Krásné bukové lesy.
Zvěř jsme nikde žádnou nepotkali. V dáli hřeben Biela skala, podle které se jmenuje celá obora.
Výlet jsme zakončili na Červeném Kameni na haluškách a kofole... Na Slovensku nikdy neodolám. A ještě jsme stihli navštívit i příbuzné, kde jsme u domu (v těsném sousedství lesa) potkali králíka v úvodní fotce... už mimo zvernicu, pochopitelně :)
První srpnový víkend jsme využili pěkného počasí po sobotním obědě (narozdíl od Moravy, kde celé odpoledne propršelo) a vyrazili na vycházku do Častovskej doliny. Neměli jsme přesný cíl a tak se stalo, že jsme si řekli, že to zkusíme ještě kousek a ještě kousek... a najednou jsme byli na konci doliny v sedle a rozhodli se vyzkoušet jinou cestu zpět a objevili jsme tak nové kouty blízkého okolí.
Foťák jsem s sebou neměla, tak musí stačit fotky ze služebního mobilu. Na detailech a vyvážení bílé je to vážně znát (a to mají fotky přibližně stejnou velikost jako ty focené na regulérní foťák).
Egreš (544 m.n.m), tyčící se nad Častovskou dolinou. Ten jsme vloni na kole objížděli, myslíc, že jde o Velké Vápenné. To je tak, když se člověk vydá do neznámých koutů bez mapy... :)
Častovská dolina, kterou jsme přišli.
Ohlédnutí na Vysokou přes celou zvernicu. A od západu něco přichází. Zvedal se vítr.
Krásná louka pod Velkým Vápenným. Výhled na Jaslovské Bohunice, Považský Inovec, Trnavu a Nitru se Zoborem... jestlipak to zvířectvo ocení? Louka pokračuje ještě dlouho doprava. A ten posed s červenou stříškou měl dokonce ve dvou malých okýnkách izolační dvojskla!
Sedlo. Vlevo hřeben pokračuje na Velké Vápenné.
Na louce jsme trochu nevěděli, kterým vykročit směrem, protože jsme si (ano, správně) nevzali mapu :). Vítr se zvedal, tmavé mraky byly blíž a blíž, ale zatím nehřmělo. Napřed jsme se samozřejmě vydali na špatný konec louky a tak jsme ji, za stále dramatičtějšího počasí, přešli zase nazpět, přes všechny ty zvířecí bobky, na stranu, kde vyúsťovala cesta. Ta nás dovedla zdárně až dolů k brance nad Sivými baněmi, nedaleko Červeného Kameňa. A odtud to bylo do Častej jen kousek. A z mraku nakonec spadly jen asi 3 kapky.
Vycházka na lehko (bez vody a svačiny), jen s telefonem v kapse, nám nakonec vzala asi 3 hodiny, 9 kilometrů a 280 m převýšení.
Nejsme v těchto koutech naposledy.
Žádné komentáře:
Okomentovat