Chtěli jsme zopakovat příjemný výlet, který jsme uskutečnili před dvěma lety. Vloni jsme museli kvůli mírné zimě běžky nechat doma, a i když to s letošní zimou vypadalo už lépe, stejně sníh a dobré podmínky nevydržel až do začátku března. Nevadí. Kolem Olomouce je stále spousta míst, která ještě nemáme probádaná.
Protože je zima bez sněhu dost ponurá, všechno je šedo-hnědé, zastesklo se nám po troše zelené jehličnatých lesů. A tak jsme vyrazili dál od Olomouce, za Šternberk. V podstatě jen o údolí před loňskými Rešovskými vodopády - do údolí řeky Tepličky.
Auto jsme zaparkovali ve vesnici Paseka u koupaliště (mají tu sympatické přírodní koupaliště podobné jako v Brně-Komárově, ale v daleko hezčím okolí), které bychom klidně rádi vyzkoušeli i v létě. Krátce jsme posvačili (spíše poobědvali, bylo už poledne) a vyrazili na trasu.
Po krátkém úseku po silnici takřka bez provozu jsme udělali zastávku u Paseckých vodopádů. Tyto kaskádovité vodopády s výškou přibližně 9 metrů (délka 24 metrů) vznikly uměle, nejspíš při stavbě nedalekého mlýna. Těžko říct, kudy ale voda vedla dříve, moc nižších bodů v údolí není. Níže v údolí je několik kamenných zídek kolem řeky - jejich vznik se datuje nejspíše do roku 1718.
Nad vodopády stojí sympatický altánek s výhledem na celý tok.
Pasecké vodopády z dřevěného altánku - vyhlídky.
Pohled po proudu
Svítilo sluníčko, tak to moc na pomalou vodu nebylo...
Tady je nutno vyzdvihnout výhodu stativu s ohebnými nohami - omotala jsem ho kolem tenkého kmínku mladého buku - udržel 1,5 kg foťák na výšku...
Altánek od cesty
Za mlýnem malé hospodářství
V údolí Tepličky se divoce těžilo. Většinu cesty jsme šli po rozježděné rozbahněné cestě. Možná bych ty výhledy do údolí oželela, kdybych mohla jít po chodníčku kolem vody...
Zde kousek lesa, který nechali...
Takhle to tu nejspíš vypadalo před řáděním s motorovými pilami... škoda, cesta mohla být daleko příjemnější.
V Tepličce asi normálně neteče příliš vody, protože když jsme se dostali k místu, kde bylo potřeba vdní tok přejít, nebyl zde žádný most, žádne kameny... A jelikož se nám na začátku března ještě nechtělo sundávat boty a brodit, raději jsme hledali nejvhodnější místo k přeskoku proti proudu. Našli, v pořádku přeskočili a vyrazili dál přes Křížov do Sovince.
Už na Sovinci
Hrad byl zavřený, alespoň jsme mohli nahlédnout na první nádvoří za bránou. Už to bude možná nějakých 20 let, co jsem tu byla naposledy...
Sovinec byl založen kolem roku 1330. Pánům ze Sovince, jak si začali říkat už zakladatelé, patřil postupně se rozšiřující hrad přibližně 200 let. Mezi dalšími majiteli byl i Vavřinec Eder ze Štiavnice. Rodové jméno Eder ze Štiavnice jsme ve zdejším regionu zaregistrovali už při minulém výletu na Rešovské vodopády - na hornické naučné stezce kolem Horního Města.
Nakonec se hrad dostal do rukou Řádu německých rytířů a přestal plnit sídelní funkci. S malou přestávkou při třicetileté válce (obsazen Torstenssenem) jim patřil až do roku 1939. V roce 1811, kdy byly vrchnostenské úřady přeneseny do Dolní Loučky, byl dokonce rozparcelován poddaným, kteří ho používali především jako zdroj kamene. Řád ale o několik let vykoupil části zpět, byl zde seminář, taktéž lesnická škola. Na počátku 20. století proběhla i elektrifikace.
Za války, kdy byl Německý řád zrušen, sídlil na hradě Wermacht a byl zde zajatecký tábor pro francouzské důstojníky.
Pak nás čekalo poslední stoupání dnešního výletu, během nejž jsme si užívali výhledu na hrad.
Všudypřítomná břidlice
Kousek pod kopcem jsme zastavili v závětří, s výhledem, nasvačit se. Nad námi hučel vítr prohánějící se po loukách a v korunách stromů na kopci. Ale do nás příjmně svítilo sluníčko.
Svačina
Daleké pahorky moravské
Foukalo jako blázen
Praděd a Sovinec dole. A na kopci mezi nimi zapadlá víska Těchanov.
V závětří na kmeni, ani se nám odtud nechtělo.
Nahoře na kopci nás málem odfouklo
Praděd stojí.
Kravám vítr evidentně nevadil (měly chlupatá i vemena). Z nimi se táhne rovina Hané odkud se sem hnal silný jižní vítr.
Znovu ohlédnutí přes pastviny k Pradědu
Prošli jsme přes maličkou vísku Karlov a pokračovali dál z kopce až do Paseky.
Karlov, ač registruje něco přes 100 adres, obývali při sčítání lidu v roce 2001 jen 4 obyvatele s trvalým bydlištěm (na konci 19. století zde žilo i přes 200 lidí). Snad už se počet domácích vzhledem k chalupářům trochu zlepšil... Ale složení a historii obyvatelstva možná ilustruje i skutečnost, že zatímco na české wikipedii je o této vísce zmínka čítající jen několik řádků, v německé je celý velký odstavec...
V Karlově
Po cestě do Olomouce jsme stihli ještě projet Šternberk kolem už osvíceného večerního hradu a dojeli k Martině pár minut po tom, co přišla. Tomu říkám načasování.
Výlet měl zhruba 13 km a prozkoumali jsme další více i méně známé kouty Moravy. Často jsem si po cestě vzpomněla na Jindřicha Štreita, fotografa ze Sovince, který těžký život ve zdejším kraji tak věrně zachycuje už pěknou řádku let.
Žádné komentáře:
Okomentovat