Úvodem takové malé běžkařské zamyšlení:
Vysočina má různé tváře. Hlavně tedy ty turistické. Každý si pod "Vysočinou" představí jinou oblast. A co se běžkování týče, Žďárské vrchy vedou. Ale i zde jsou viditelné rozdíly. Hlavní tepna chrlící běžkaře začíná v samotném srdci - Novém Městě na Moravě. A odtud je po vyžehlených stopách distribuuje především na Tři Studně, Fryšavu a Kadov. Popřípadě do Studnic.
A čím více se člověk vzdaluje z těchto míst, tím ubývá lidí, hospod a stopy jsou více a více zaváté. Musíte se spokojit s prošláplou stopou, nebo prohrnutou lesní silničkou (a to si pište, že ty jsou prohrnuté lépe, než některé oficiální cesty – lesáků je asi víc než silničářů). A to platí na obě strany od Nového Města. Ta západní strana ještě celkem žije u Žďáru, okolo Pilské nádrže a Velkého Dářka, taktéž po zavedení Restaurace Tisůvka, začalo i více lidí jezdit do Cikháje. Herálec, kam jsem jezdila od mala na jarní prázdniny, je bokem doposud. Možná to tam žilo více dřív, kdy fungovaly dokonce i značené lesní bežkařské tréninkové okruhy. Těžko říct, jestli by byla po těch letech ještě vidět barva na stromech. Ovšem alespoň nějaké trasy jsou strojově protažené na loukách za Hotelem Žákova Hora.
A pak je tu ten východní směr, který pro většinu asi končí na Kuklíku (na východ odtud už žádnou hospodu pěkných několik, možná i desítek, kilometrů, nepotkáte), kudy se projíždí při okruhu přes Studnice. Pár nadšenců zabloudí směrem na Zubří nebo i ke Skalskému Mlýnu (oprava, tento hotel s restaurací je východněji než Kuklík). Ale hustota běžkařů je značně menší.
A proč to vlastně píšu? Protože je dobře, že existují takové rozdíly. Že člověk ví, kde lidi jsou a kde ne. A že jsou stále i v těchto vrcholových partiích Vysočiny místa, kde můžete bloudit lesem do půli lýtek ve sněhu, obdivovat tichou krásu a jedinou stopu, kterou tady někdo před vámi prošlápl, je ta od srnky.
Proto děkuji všem běžkařům, kteří jsou věrni vyžehleným stopám. Zůstaňte. Neříkám, že se občas v takové taky ráda neproběhnu, ale ticho a klid zapadaných lesních cest, tomu se nic nevyrovná.
A teď už k dnešku...
Vyrazili jsme v osm spěšným vlakem Pernštejn do Nového Města na Moravě. Koncentrace běžkařů ve vlaku byla dle předpokladů vysoká. Vedle nás přes uličku seděli 3 kamarádi a živě se bavili o všech možných závodech na 24 hodin a ultramaratonech, kterých se zúčastnili. Určitě mají z pohybu radost, ale nemohli jsme se zbavit pocitu, že takové věci dělají lidé, kteří se potom všude rádi chlubí, co všechno zvládli a jak jsou dobří - že sotva se dali dohromady z natrženého lýtkového svalu, nechali se "zatejpovat" a vyrazili na nějaký závod a pak, i když kvůli zranění ujeli tu sezonu jen 50 km na kole, šli hned na 24hodinový závod a skončili s bramborovou medailí a 360 km v nohách... Kdovíkdy dnešní výlet na běžkách plánují skončit... :)
My jsme to rozhodně nehodlali hrotit. Předpověď slibovala západní vítr, trasu jsem tedy orientovala ze západu na východ. Na první rozjezd bude 18 km stačit.
V Maršovicích jsme obuli běžky, přimázli fialový vosk a napojili se na jednu z hlavních tepen po zelené značce. Občas k nám vítr dovál hlasatele ze SKI Arény, kde probíhaly závody Zlaté lyže. V sedle nad Třemi Studněmi jsme se odpojili a stále stoupali nahoru až do Studnic - nejvýše položené obce v okolí (790 m.n.m.). A tím jsme dosáhli i nejvyššího bodu našeho výletu. Teď už nás čekala víceméně cesta z kopce s větrem v zádech (i ta cesta do kopce s větrem v zádech byla dobrá).
Studnice máme za sebou a před námi první sjezdík.
Sjezdy byly příjemné, nijak prudké, dlouhé nebo zákeřné.. a hlavně, kolem nás 30–40 cm prašanu. Do toho se padá jedna báseň. Naštěstí jsem si to ale nevyzkoušela a všechny ztráty rovnováhy ustála. Sice, jak říká kamarád, "Kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti." Ale s každým nabytým rokem jsem opatrnější...
Pohádka
Na hrázi rybníka v Zubří jsme posvačili a naakumulovali trochu tepla od sluníčka, které se konečně dralo mezi tmavými mraky víc a víc.
Ano, ze Zubří jsme mohli jet dál po vyžehlené stopě. Ale to by nebylo to správné dobrodružství. Před námi asi 5 km do Rovného, 1,5 hodiny čas do příjezdu vlaku. Vyzkoušíme, jaké jsou sněhové podmínky v lese.
Tohle je to, o čem jsem v úvodu psala. Hory panenského sněhu a žádná stopa. Paráda...
Zasněžené smrkové lesy. Tato láska vznikla z těch všech běžkových výletů strávených o jarních prázdninách v okolí Herálce... Díky za ni.
Po asi půlkilometrovém úseku hlubokým sněhem jsme sjeli na prohrnutou asfaltku a kolem rekreačního zařízení sjeli do Vojtěchova. Odtud, kolem nespočtu vychladlých a zapadaných chalup čekajících na svoje majitele, jsme se už prošláplou stopou napojili na jednu z vyžehlených tras, vedoucí kolem Rovného dál směrem na Rozsochy.
A konečně vysvitlo i sluníčko.
A mě bylo líto, že jede vlak jen ve tři a pak až v pět... Ve čtyři, se západem slunka by to bylo ideální...
Nekonečné bílé pláně...
Na zastávku do Rovného jsme sjeli za chvilku, kochajíc se nádherným výhledem a příjemným sluníčkem. Paráda. Perfektní tečka za perfektním výletem.
Vysočinovské zimní zátiší. Čekáme na vlak.
Tak snížku, ještě chvilku vydrž, ať je tato zima aspoň taková, jaké si pamatuju z dětství...
Žádné komentáře:
Okomentovat