Den čtrnáctý :: čtvrtek 11.6. - Lyon
Ráno jsme chtěli vyrazit dřív, ale nakonec to dopadlo jako obvykle. Až po desáté.
Řídili jsme se radami, které jsme včera od místních dostali, sjeli jsme dolů do Chaponost (asi 9 km) ke Carrefouru, zaparkovali a vydali se na autobus. Nemá smysl se trmácet autem a kdovíkde za kdovíkolik zaplatit parkovné, když je to do centra tak pohodlné. A zejména z této strany, kde je to k centru nejblíže. A navíc, celodenní lístek na MHD v Lyonu a přilehlé autobusové linky vyjde na 5,5 euro za osobu. Něco málo přes stovku. A můžete jezdit do sytosti.
Autobus linky C24 jel za chvilku a za dvacet minut jsme přestupovali na metro ve stanici Gorge du Loup (Vlčí soutěska). Pak už jen jedna zastávka metrem D do stanice Vieux Lyon (Starý Lyon) a byli jsme v samotném centru.
Na město jsme si už trochu zvykali včera v Le Puy en Velay, ale Lyon je Lyon. Lidí je tu opravdu hodně. I ve čtvrtek dopoledne. Potkávali jsme především turisty a školní výlety.
Kromě MHD se dá po městě cestovat i na vypujčeném kole. Ale záleží, po kterých čtvrtích chcete cestovat. Jelikož ty zajímavé části Lyonu - Fourvière a Croix-Rousse jsou v opravdu strmých kopcích, a Vieux-Lyon je plný turistů a úzkých průchodů, není kolo pro první poznávání města moc ideální. Ještě nabízí i jakási zastřešená elektrokola - potkali jsme tak bandu asi 20 lidí... hodně směšný způsob.
Vlastní město má asi půl milionu obyvatel, ale s přilehlou aglomerací čítající asi 57 měst zde žije 2,1 milionu lidí. Lyon je hlavní město regionu Rhône-Alpes, a jeho historické dědictví je zařazeno do seznamu památek UNESCO.
U soutoku řek Saôny a Rhôny žili lidé i dříve než přišli Římané, avšak až ti vybudovali sídlo, které je obýváno nepřetržitě až dosud. V roce 43 př.n.l. bylo založeno město Lugundum a brzy se stalo centrem celé Gálie. Až do konce 2. století město vzkvétalo a tehdejší počet obyvatel se odhaduje na 50–80 tisíc. Z původně osídleného vrchu Fourvière se obyvatelstvo rozšířilo i do dalších částí - dnešní Croix-Rousse (kde stával římský amfiteátr), na ostrohu mezi řekami v místech dnešního náměstí Bellecour a na pravém břehu řeky Saôny, pod divadly na vrchu Fourvière.
Ve třetím a čtvrtém století město posstupně upadalo, akvadukt, který přiváděl vodu stárnul a nedokázal plnit svou funkci a postupně město ztratilo část populace.
Ve středověku se město rozvíjelo na obou březích Saôny a v 13. století se poprvé objevuje název Lyon. V renesanci se městu začalo dařit především obchodně - začínal se rozvíjet obchod s hedvábím. V 18. století se polovina obyvatel zabývala zpracováním hedvábí. V 18. století se také začaly osídlovat dříve pusté a bažinnaté východní břehy řeky Rhôny.
V 19. století s nástupem industrializace zpracování hedvábí se začali drobní živnostníci bouřit a ke konci století, s otevřením Suezkého průplavu a snadnějšího importu levnějšího čínského hedvábí, toto odvětví průmyslu postupně vymizelo.
Lyon je kromě hedvábí proslaven i vynálezem bratrů Lumièrových - kinematografu v roce 1895.
- vrch Fourvière - dominanta města se zbytky římského osídlení, nově vystavěnou bazilikou a zmenšeninou Eiffelovky.
- Vieux Lyon - starý Lyon, renesanční čtvrť na pravém břehu Saôny, pod vrchem Fourvière. Je druhým největším územím s renesanční zástavbou (po Benátkách) v Evropě.
- Presqu'ile - na ostrohu mezi oběma řekami, vzniklo až v 19. století, ale v dnešních dnech je považováno za centrum Lyonu. Pravoúhlé ulice plné honosných domů z 19. století.
- Croix-Rousse - na sever of Presqu'ile, na kopci, plná úzkých uliček s vysokými domy a příkrými schodišti, kde ještě do 19. století žili zpracovatelé hedvábného vlákna. Dnes celá čtvrť o značné hustotě obyvatel působí dost alternativně.
- a další
Také je nutno zmínit, že město je plné muzeí - ať už pro město charakteristiká muzea jako
níže zmíněné galo-římské muzeum, muzeum historie Lyonu, muzeum
kinematografie, hedvábí, látek nebo muzea klasická - umění, současné
umění a dalších.
Pár stránek s informacemi o městě:
- Spoustu tipů a praktických informací (v angličtině)
- městská karta (MHD a vstupné zdarma na celé 1/2/3 dny)
- Sice moderní ale poněkud nepřehledné stránky turistické kanceláře (v angličtině)
- Přehledné stránky o historickém dědictví Lyonu (památky apod.) s fotkami i parádními 360° prohlídkami (i v angličtině)
A co jsme zažili my?
Hned od metra jsme se vydali směrem ke katedrále St-Jean, postavené v 12.–15. století hlavně v gotickém stylu s nejstaršími románskými částmi. Katedrála má i vevnitř astronomické hodiny (něco na způsob orloje) původně ze 14. století, ale později upravené.
Kousek od katedrály je archeologická zahrada, kde jsou zbytky církevních staveb, které tu byly ještě před katedrálou. Ty nejstarší zbytky sahají do 4. století.
Románské stavby jsou i v Lyonu - hned vedle románsko-gotické katedrály St-Jean
Bazilika Notre-Dame na vrchu Fourvière je vidět téměř odevšud (tady je focená přímo od katedrály St-Jean. Šílená šlehačková stavba z bílého mramoru. Eklekticismus 19. století.
Renesanční centrum Vieux-Lyon vznikalo v 15.–17. století, kdy si zámožní italští, vlámští a němečtí obchodníci nechávali stavět sídla - nejvyšší toho času v Evropě.
Muzeum historie města Lyon ve čtvrti Vieux-Lyon.
Pro tuto čtvrť jsou pověstné úzké průchody skrz domy - tzv. traboules (pár pěkných snímků). Vznikaly, když obyvatelé potřebovali přenášet smotky látek z hedvábí, které měly na délku i několik metrů. A aby se mohli z dílny nebo obchodu vůbec vymotat, museli si vytvořit systém rovných průchodů, kterými byli propojené malé dvorky budov, spirálovitá schodiště a paralelní ulice.
Dostanete se do nich přes dveře, které si často musíte otevřít knoflíkem. Ty nejprofláklejší bývají otevřené, do některých se dostanete jen s průvodcem. Na rozdíl ale od našich center jsou tyto domy normálně obydlené (žádné kanceláře).
Procházíme skrz traboule.
Pohled do dvora.
Jelikož byl Marek natěšený na antickou historii města (už od minulé dovolené před 3 lety :) ), vzali jsme to přímo nahoru, na kopec Fourvière, kde se nachází zbytky dvou antických divadel a hlavně muzeum.
Cesta nás vedla úzkým strmým schodištěm s výhledy na katedrálu St-Jean.
Jelikož se začínala podezřele zvedat teplota, byli jsme vděčni za stín stromů, který poskytoval park - procházeli jsme i přes rozárium - Jardins du Rosaire, zahrady s růžemi.
Výhledy z rozária - vzadu se tyčí vysoké domy novějších částí Lyonu, pod námi řeka Saôna a za ní, u dalšího zeleného pruhu Rhôna - mezi řekami se nachází čtvrť Presqu'ile.
Čtvrť Presqu'ile. Vpravo dole vysoké komíny renesanční čtvrti Vieux-Lyon. Vlevo ta kupole mezi řekami patří Lyonské opeře.
Dvě antická divadla ve svahu vrchu Fourvière, otočené směrem k městu jsou významnou památkou na osídlení Římany. Hned vedle většího divadla se nachází muzeum Gallo-Roman a každé léto se v divadle koná festival Nuits de Fourvière. Zrovna se stavělo pódium.
Muzeum Gallo-Roman je druhé největší muzeum ve Francii a na míru mu byla vystavěna i budova. Samotný vstup do zbytků římských divadel je zdarma, do muzea se platí vlídné vstupné 4 eura a ve čtvrtek je vstup zdarma. A co byl za den? :). Ani jsme o tom dopředu nevěděli - zjistila jsem to až teď při psaní blogu, že jsme se vlastně parádně trefili.
Stavbu navrhl Bernard Zehrfuss a byla zrealizována v roce 1975. Od cesty skoro nejde vidět, a od muzea také ne, jelikož je odhalené jen horní patro a zbytek pokrývá zelený porost a napůl podzemní budova ve svahu tak splývá dokonale s okolním terénem - vykukují pouze 2 velké prosklenné vyhlídky na divadlo. Budova má 5 pater - jen jedno nadzemní, je celá železobetonová, v interiéru s podhledovým betonem a zaoblených tvarů. Strohá architektura má svoje kouzlo a svou velikostí a rozhlehlostí poskytuje muzeu důstojné prostory, horší je to s akustikou. Jelikož byl červen a pracovní den, hemžilo se to tu školními výlety a ty rozhodně potichu nevydrží.
Výhled ze střechy muzea, které je téměř na úrovni ulice za námi. Velké divadlo a za ním vlevo malé. Přípravy na letní festival v plném proudu. Vpravo horní patro muzea, dole klesající svah porostlý keři a trávou. Dokonale nenápadná stavba.
Muzeum obsahuje obrovské množství antických památek, které byly nalezeny v Lyonu a okolí (mnohé většinou při opravě nějakého domu, a nacházejí se stále. Kdovíco je tu pod domy a ulicemi ještě pohřbeno): nejvíce je tu asi různých desek s nápisy, které jsou spíš obří kamenné kvádry, než desky. Je tu všechno: nádobí, sklo, šperky, zbraně, amfory, hrobky, mozaiky, sochy, hračky, mince a spousta dalšího. Dá se tu strávit opravdu mraky času - zvláště s Markem, který čte každou cedulku :), ale přemohl se a zvládli jsme to za 2,5 hodiny (vždycky vzpomínám na muzeum minerálů v Banské Štiavnici, kde jsme byli 4 hodiny).
Obdivuhodné obrovské mozaiky vyskládané z malých kamínků (na tuhle shlížíme průhledem z vyššího patra, po některých se dalo i chodit). Tato byla objevena ve Vienne (byli jsme tam před 3 roky, jejich velké gallo-římské muzeum už jsme nestihli otevřené).
Na vrcholu Fourvière jsou ale antické památky jaksi bokem, dominuje tu totiž již zmíněná bazilika Notre-Dame v eklektickém stylu 19. století.
Vedle ní se tyčí kovová, 86 metrů vysoká věž - změnšenina Eiffelovy věže z roku 1894. Slouží jako radio a TV vysílač a je uzavřena pro veřejnost. Prý byla postavena, aby i ateisté měli nějaký vysoký bod na kopci - nejen věřící, kteří si tu postavili baziliku.
Před bazilikou bylo několik autobusů a hemžilo se to tam lidmi. Daleko větší provoz než u římských památek, které teda mají daleko větší cenu a jsou i hezčí než hrůzná stavba baziliky. Ale kdo má rád přezdobené věci, přijde si na své. Našli jsme tedy raději vstup do podzemí, kudy vede funiculaire, stará zubačka, která je také v ceně celodenního MHD lístku (ne jak na Petřín) a dá se na ni/z ní přestoupit rovnou na metro. Druhá taková vede kousek nad římská divadla.
Naše další kroky vedly přes most na poloostrov končící soutokem řek Saony a Rhony, kde se rozkládá čtvrť Presqu'ile. Centrem je náměstí Bellecour s jezdeckou sochou Ludvíka XIV., největší v Evropě. Na náměstí se zrovna rozkládaly stánky nejspíše pro letní festival.
Dalo by se říct, tady to žije - ať už jídlem, nákupy nebo večerní zábavou. Tento dlouhý a úzký poloostrov, nebo ostroh, byl z větší části vytvořen člověkem vysušením bažin, které se tu přirozeně rozkládaly. Stavebně je to dílo hlavně 18.–19. století, zbyla jen jedna renesanční ulice. Také je tu ještě románský kostel na jih od hlavního náměstí.
My dali na doporučení získaná včera a našli podnik Pignol. Cukrárna, která přes oběd poskytuje meníčka. Jenže my přišli ve tři... Naštěstí mají za rohem lahůdky, kde si můžete vybrat jídlo, které mají za pultem a dokonce vám ho i ohřejí. Od plněných gratinovaných rajčat, nádivky, bramborové kaše, těstovin, rýže, nejrůznějších salátů až po nakládané olivy a další pochoutky. Samozřejmě zákusky, vlastnoručně vyráběné pesto, džemy a další dobroty.
Chvilku nám trvalo, než jsme si něco vybrali, nechali ohřát a sedli si do nedalekého parku na lavičku a pustili se do jídla.
Zrovna když jsme dojedli a komentovali místní výrostky hrající si na dětském hřišti, ozvala se slečna sedící zády k nám na druhé lavičce. Pěkně česky se zeptala, zda nevíme, jestli je tu někde blízko nějaký supermarket, kde by si mohla koupit opalovací krém.
Za celou naši dovolenou jsme potkávali akorát Němce, Holanďany a Francouze a teď Češka na lavičce v Lyonu! Slečna právě dojela z Prahy, má ji tu vyzvednout kamarád Francouz, s kterým se seznámila na Erasmu a jede na svatbu jeho kamarádovi.
Chvilku jsme pokecali, poradili jí jeden z obchodů Petit Casina, které jsme potkali cestou od řeky a pokračovali jsme dál v cestě.
Další zastávkou byla nedaleká cukrárna Pralus, kde nám pán z kempu odporučil koupit si praluline, někdy zvaná brioche (obecně jde o všechno sladké pečivo, kam se dává mléko a vejce) nebo pogne. Prý jsou nejlepší v celém Lyonu a možná i dál...
Vkročili jsme dovnitř, objednali jsme tři mandlové (možná jsme měli zkusit ještě tu čokoládovou). Usměvavý mladík a slečna popadli papír, podložku, na ni umístili bochník, několika zkušenými tahy zabalili, ovázali mašlí a dali do papírové tašky s logem cukrárny. Celé se to odehrálo tak do půl minuty. Jedna malá stojí 6 euro, velká za 12. Koupili jsme jednu i pánovi do kempu, jako odměnu za cenné rady a další do foroty. Kromě briošek mají v cukrárně především čokolády, ale my neotáleli a spěchali dál.
A znovu na metro, přestoupili jsme na metro-zubačku C, která nás vyvezla nahoru do čtvrti Croix-Rousse.
Na jejím místě zde za Římanů stával amfiteátr a oltář, ve středověku osídlení ani nebylo součástí Lyonu a nacházely se tu hlavně vinohrady a půda. Později se tam usadily různé náboženské kongregace, které byly ale za Francouzské revoluce zničeny. Později se sem rozrostlo město - hlavně hedvábné dílny.
Zpracování hedvábí ovlivnilo stavebně i tuto čtvrť. Kromě již zmíněných traboules zde mají u některých domů, kde bydleli canuts, vysoká okna a stropy i 4 metry vysoké aby měli dostatek světla a mezipatra poskytla místo pro život celé rodině.
Dnes se tu nachází několik málo zpracovatelů - hlavně se zabývají renovacím a replikami historických tkanin. Čtvrť je dnes hodně hustě osídlená, čehož si nejde nevšimnout. Stále ale zde na člověka dýchá jakýsi nezávislý a alternativní duch - ať už vzhledem lidí, různých podniků apod.
Proběhli jsme čtvrť z vrchu dolů. Je tu i pár parků s parádním výhledem na Lyon a přilehlé okolí. A parky byly plné lidí. Nejen turistů, ale hlavně místních.
Dole řeka Saôna, vpravo bazilika St-Jean, za domy čtvrti Presqu'ile se rýsuje most přes řeku Rhônu. Ta moderní budova vpravo vzadu je Musée des Confluences.
Dominanta města na vrcholu kopce Fourvière - bazilika Notre-Dame a zmenšenina Eiffelovky.
Jdeme mlsat.
Praluline byla nesmírně sladká. Ale dobrá. V měkkém vlhkém těstě je určitě spousta vajec (bylo krásně žluté), másla a cukru. Trochu mi připomínala mazanec. A v těstě zapečené mandle obalované v karamelu obarveném na růžovo. Dobrá byla a týdenní dávku cukru hravě doplnila :)
Při cestě zpět jsem si všimla, že kousek proti proudu Saôny se přes řeku vypíná Masarykův most, a ano, je po našem 1. prezidentovi.
Vracíme se přes úzké temné uličky renesančního centra zpět na metro.
Nakoukli jsme i do dvora.
A jelikož se slunce obrátilo k západu, nasvítilo baziliku St-Jean.
Šli jsme se podívat i na rozsvícenou 8 metrovou rozetu.
A pak už jsme sedli na metro a vrátili se zpátky k vypečenému autu. Ještě nezbytný nákup v právě zavírajícím obchoďáku a vrátili jsme se do kempu užít si parádního klidu a výhledu na večerní pulzující Lyon.
Město svítilo a hučelo až sem.
________________________________________________________________________________
Den patnáctý - pátek 12.6.
Ráno jsme předali tetě briošku pro syna - nadšeně nás objala a na revanš jsme si mohli vybrat nějaký z džemů, které dělá její kamarádka a ona je v kempu prodává. Vybrala jsem si kdoulové želé (když už kdoule byly jedním z témat mé diplomky kdysi před lety...), ještě na mě čeká ve skříni.
Pohodový poloprázdný kemp byl úplným protipólem hektického města. Jen škoda té údržby kempu... ale zase je tu příjemný klid a málo lidí. Kdovíjak to tu vypadá v sezóně.
Výhled z auta při ranním vstávání.
Naše spaní. S předními sedadly zaskládanými bagáží a posunutými úplně dopředu se natáhne do kufru i Marek - i když lehce do uhlopříčky.
Kvetoucí jedlé kaštany
Sbalené auto. Za chvíli odjíždíme.
Unikátní výhled od umývárek. Kemp je asi o 450 metrů výš než Lyon (600 m.n.m. vs 166 m.n.m. u soutoku řek v Lyonu).
Detail kopce Fourvière s "eiffelovakou" a bazilikou (ty čtyři věžičky napravo), přes kopec trčí i dvě věže z novější části Lyonu. Vzadu prosvítají Alpy. Při dobré viditelnosti bývá vidět i Mont Blanc. (kliknutím na fotku ji zobrazíte ve větším rozlišení)
Aqueduc du Gier
Po cestě z kempu jsme se ještě zastavili podívat se na další část akvaduktu u města Chaponost. Do Lyonu vedlo několik akvaduktů, Aqueduc du Gier byl nejdelší z nich - 86 km. Jeho pozůstatky se nachází na více místech v okolí (např. předchozí příspěvek). Kromě vedení vody v nadzemních stavbách nebo podzemních tunelech používali Římané sifony a jakási primitivní čerpadla se zpětnými ventily (jejich model a zbytky jsou v muzeu).
Největší zbytek akvaduktu u města Chaponost má 72 oblouků v řadě.
Akvadukt u Chaponost
Už jen kousek do Lyonu. Je vidět Eiffelovka na vrchu Fourvière. Údolí pod námi překonával akvadukt pomocí sifonu.
Tudy voda uháněla z nadzemního akvaduktu pod zem a dolů do údolí.
Největší zbytek akvaduktu u města Chaponost má 72 oblouků v řadě.
Akvadukt u Chaponost
Už jen kousek do Lyonu. Je vidět Eiffelovka na vrchu Fourvière. Údolí pod námi překonával akvadukt pomocí sifonu.
Tudy voda uháněla z nadzemního akvaduktu pod zem a dolů do údolí.
Cesta domů
Lyon jsme projeli s podporou Jacquese, který nás opět táhl podivnými uličkami, nakonec se přece jen napojil na výpadovku, pak na obchvat a nakonec jsme sjeli na známou cestu směr Bourg-en-Bresse.
Z Besanconu do Belfortu jsme to vzali po dálnici - poplatek nás vyšel skoro na 1 euro za 10 kilometrů. Ve Francii se po dálnicích zkrátka nevyplatí.
Bouřka před námi.
V Mulhouse jsme celkem trefili, Marek si dobře pamatoval, kde bydlí André, jeho bývalý kolega, který nás pozval, abychom u nich přespali na cestě zpět. Už jsme se viděli před 14 dny na začátku naší dovolené u dalšího kolegy Gérarda.
Unavení a upocení jsme se přivítali, předali jsme zdvořilostní dary - sýr Cantal a briošku z Lyonu. Pak jsme povídali o našich zážitcích a jejich nedávné cestě po Austrálii. Nakonec došlo i na večeři, jak jinak, u Francouzů :). Jako předkrm placičky s kaviárem a s pestem, následoval výborný křehký lehce krvavý klokanní steak a nakonec pudinkový a čokoládový dezert. No, co bych k tomu dodala - přejedla jsem se naprosto nehorázně :) Ale bylo to vynikající.
Když jsme děkovali za jídlo a Marek zdůraznil, že si nemuseli s náma dělat takové starosti, André jen mávl rukou, že takto s Monique, jeho ženou, jedí každý den. To teda klobouk dolů, že se jí chce každý den vymýšlet, vařit a chystat takovou hostinu.
Večer jsem ještě chvíli v posteli musela sedět, jak jsem si večeří nacpala žaludek :). Ale nakonec jsem přece jen usla a kdyby nebylo nedalekého bimbajícího kostela v osm hodin, díky zataženým žaluziím bych spala až do poledne.
Autíčko plné naší bagáže a proviantu dokonce dostalo i garáž.
_______________________________________________________________________________
Nezbývalo než se po snídani rozloučit, poděkovat za přístřeší a pohoštění a vydat se na poslední etapu naší cesty.
Jako minule i teď jsme se zastavili v Carrefouru v Mulhouse kousek před hranicemi s Německem a udělali velký nákup. Sýry, klobásky, sladkosti, alkohol, džemy, sirupy, vína... zkrátka Francouzskou klasiku :) Jen tak tak jsme vše potřebné nacpali do chladícího boxu.
Cesta přes Německo byla dlouhá, ale poměrně klidná. Na jeden zátah jsme to vzali až rovnou do Brna s pár zastávkami na jídlo, odpočinek a nákup jídla v Německu.
V jedenáct večer, kdy jsme dojeli, jsme už stihli jen naházet věci z chladícího boxu do ledničky, vynosit pár cenností z auta, vysprchovat se a ulehnout do postele.
V neděli práce pokračovala – vynosit zbylé věci, zajet vysát a uklidit bordel z auta, v kterém jsme žili uplynulých 14 dní, natankovat. Také roztřídit proviant, rozvést po příbuzenstvu a kamarádech. Celý následující týden jsem prala každý den jednu pračku za druhou a poslední zbytky z dovolené douklízela až skoro za měsíc... A blog dopisuju průběžně až dosud, do poloviny srpna.
_________________________________________________________________________________
Věcí jsme si přivezli opravdu hodně. Především jídlo, jak jinak. Bez tohoto proviantu by nás možná dovolená vyšla o dost levněji, ale z Francie nejde přijet bez jídla.
Skoro polovinu věcí jsme rozdali po rodině a kamarádech, jinak bysme to neměli ani šanci sníst :).
Kořist - uprostřed trůní koláč sýru St-Nectaire (přišel nás na 26 euro, ale stál za to), kolem něj sýry, vlevo alkoholová sekce (především místní likér gentiana, vpravo sekce sladkostí - brownies z Carrefouru jsou prostě nejlepší, nechávám si je dovézt z každé Markovy služebky :), nějaké sirupy, marmelády, samozřejmě zelená čočka z Le Puy - parádně voní).
___________________________________________________________________________________
Z Besanconu do Belfortu jsme to vzali po dálnici - poplatek nás vyšel skoro na 1 euro za 10 kilometrů. Ve Francii se po dálnicích zkrátka nevyplatí.
Bouřka před námi.
V Mulhouse jsme celkem trefili, Marek si dobře pamatoval, kde bydlí André, jeho bývalý kolega, který nás pozval, abychom u nich přespali na cestě zpět. Už jsme se viděli před 14 dny na začátku naší dovolené u dalšího kolegy Gérarda.
Unavení a upocení jsme se přivítali, předali jsme zdvořilostní dary - sýr Cantal a briošku z Lyonu. Pak jsme povídali o našich zážitcích a jejich nedávné cestě po Austrálii. Nakonec došlo i na večeři, jak jinak, u Francouzů :). Jako předkrm placičky s kaviárem a s pestem, následoval výborný křehký lehce krvavý klokanní steak a nakonec pudinkový a čokoládový dezert. No, co bych k tomu dodala - přejedla jsem se naprosto nehorázně :) Ale bylo to vynikající.
Když jsme děkovali za jídlo a Marek zdůraznil, že si nemuseli s náma dělat takové starosti, André jen mávl rukou, že takto s Monique, jeho ženou, jedí každý den. To teda klobouk dolů, že se jí chce každý den vymýšlet, vařit a chystat takovou hostinu.
Večer jsem ještě chvíli v posteli musela sedět, jak jsem si večeří nacpala žaludek :). Ale nakonec jsem přece jen usla a kdyby nebylo nedalekého bimbajícího kostela v osm hodin, díky zataženým žaluziím bych spala až do poledne.
Autíčko plné naší bagáže a proviantu dokonce dostalo i garáž.
_______________________________________________________________________________
Den šestnáctý - sobota 13.6.
Nezbývalo než se po snídani rozloučit, poděkovat za přístřeší a pohoštění a vydat se na poslední etapu naší cesty.
Jako minule i teď jsme se zastavili v Carrefouru v Mulhouse kousek před hranicemi s Německem a udělali velký nákup. Sýry, klobásky, sladkosti, alkohol, džemy, sirupy, vína... zkrátka Francouzskou klasiku :) Jen tak tak jsme vše potřebné nacpali do chladícího boxu.
Cesta přes Německo byla dlouhá, ale poměrně klidná. Na jeden zátah jsme to vzali až rovnou do Brna s pár zastávkami na jídlo, odpočinek a nákup jídla v Německu.
V jedenáct večer, kdy jsme dojeli, jsme už stihli jen naházet věci z chladícího boxu do ledničky, vynosit pár cenností z auta, vysprchovat se a ulehnout do postele.
V neděli práce pokračovala – vynosit zbylé věci, zajet vysát a uklidit bordel z auta, v kterém jsme žili uplynulých 14 dní, natankovat. Také roztřídit proviant, rozvést po příbuzenstvu a kamarádech. Celý následující týden jsem prala každý den jednu pračku za druhou a poslední zbytky z dovolené douklízela až skoro za měsíc... A blog dopisuju průběžně až dosud, do poloviny srpna.
_________________________________________________________________________________
Věcí jsme si přivezli opravdu hodně. Především jídlo, jak jinak. Bez tohoto proviantu by nás možná dovolená vyšla o dost levněji, ale z Francie nejde přijet bez jídla.
Klasicky jsme nakupovali poslední den v Carrefouru v Mulhouse, takřka na hranicích s Německem. Bez chladícího boxu a ledu, který se dá koupit ve Francii v každém větším supermarketu, by se nám všechny sýry zkazily. Místní auvergnské likéry a čočku z Puy jsme koupili přímo v příslušné oblasti, balené sýry z Cantal (Cantal, Salers) taktéž – při odjezdu z Muratu na farmě a pečlivě každý den dokupovali led (většinou kolem 2 euro). Voda z Vichy, stejně jako koláč St-Nectaire měli přímo v Carrefouru v Mulhouse. Stejně jako Auvergnskou klobásku a sušenou šunku.
Objevili jsme tu v sekci sirupů i zajímavou alternativu sladkých šťáv - kocentráty (např. zelený čaj s mátou a lékořicí, anýzový s lékořicí apod.), kterých stačí pár kapek, nejsou slazené cukrem (lékořice osladí dost) a jsou vážně dobré.
Skoro polovinu věcí jsme rozdali po rodině a kamarádech, jinak bysme to neměli ani šanci sníst :).
Kořist - uprostřed trůní koláč sýru St-Nectaire (přišel nás na 26 euro, ale stál za to), kolem něj sýry, vlevo alkoholová sekce (především místní likér gentiana, vpravo sekce sladkostí - brownies z Carrefouru jsou prostě nejlepší, nechávám si je dovézt z každé Markovy služebky :), nějaké sirupy, marmelády, samozřejmě zelená čočka z Le Puy - parádně voní).
Tak jako po minulé cestě do Francie mě už v autě při prohlížení turistických letáků a hlavně při zpracovávání blogu děsí, kolik zajímavých věcí v kraji je, kolik jsme toho propásli a kolik by se toho dalo prozkoumat. Vím, měla bych se nad to povznést, nejde přeci vidět všechno. Ale je více než jisté, že kdybychom na celých 14 dní jeli jen do jedné zapadlé vesničky, pořád budeme mít v blízkém okolí co dělat a co vidět.
A doufám, že se do některých oblastí ještě někdy vrátím.
___________________________________________________________________________________
Žádné komentáře:
Okomentovat