Den desátý – neděle 6. května
:: řeka Ardèche, Pont-d'Arc, Vienne
Ráno jsme vyrazili z Orange bez snídaně. U starobylého města Pont d'Esprit jsme přejeli přes Rhônu a poprvé vyzkoušeli ve Francii hojné a oblíbené tankování automatem. Proč ne? Nemusí tam být člověk, je to levnější... A hlavně jde o jediný způsob, jak natankovat v neděli či o svátcích. Francouzi to zkrátka s prací nehrotí. Postup je takový zvláštní, ale aspoň vás nenechá odjet bez zaplacení. Napřed načtete kartu, zadáte pin a pak si kartu zase vytáhnete a můžete jít tankovat. A pak prostě odfrčíte... Ono už vám to strhne samo...
Pont d'Esprit z mostu přes Rhônu. V popředí Míla...
Pont d'Esprit z mostu přes Rhônu. V popředí Míla...
Řeka Ardèche, Pont-d'Arc
Po průjezdu městem St-Martin-d'Ardèche (turistické středisko) jsme začali stoupat nad kaňon řeky Ardèche. V první větší zatáčce s výhledem jsme zaparkovali, vytáhli oblíbený Brique de brebis (hranolek krémového ovčího sýra, který zraje 9–21 dní), bagetu, rajčata a s výhledem na řeku v zarostlém kaňonu (tady už je jaro rozhodně dál než nahoře) jsme se nahřívali na sluníčku a poslouchali rachot ptáků, kteří zpívali jako o život a rozhléhali se celým údolím.
Saint-Martin-d'Ardeche (foceno přes okýnko řidiče...)
Snídaně v rozezpívaném údolí řeky Ardèche
Saint-Martin-d'Ardeche (foceno přes okýnko řidiče...)
Snídaně v rozezpívaném údolí řeky Ardèche
Údolí řeky Ardèche je oblíbeným cílem vodáků a už ráno jsme jich pár na vodě zahlédli. V létě se to prý jet nedá, protože řeka je jedna loď vedle druhé a většina z návštěvníků drží pádlo poprvé v ruce. Voda není nijak obtížná, plyne rozhodně pomaleji než Tarn, ale místy je hluboká solidně. A tím, že je čistá, člověk vidí i do hloubky několika metrů... A v létě se skály v kaňonu rozpálí, takže tu dokáže být pěkné vedro. My měli kolem dvaceti.
I tohle je krasová oblast, takže tu najdeme jeskyně. Hned na začátku jsou dvě: Grotte de St-Marcel a Grotte de la Madeleine. Na druhé straně řeky, dál na plošině, se nachází další: Aven d'Orgnac.
Cesta se vine po kraji kaňonu, s četnými, nově vybudovanými vyhlídkami, takže při cestě do Vallon-Pon't-d'Arc, kde tato vyhlídková trasa končí, zastavujeme asi na pěti vyhlídkách (Ze St-Martin-d'Ardèche do Vallon-Pon't-d'Arc je to asi 40 km a samá zatáčka a kopci se tu také nešetří...).
Místní květena...
Celý terén - údolí, kopce kolem - už nejsou tak velké jako v případě Grand Causses. Nadmořská výška vrchní části kaňonu se pohybuje kolem 300 m.n.m. a kaňon je hluboký maximálně 250 metrů (nadm. výška hladiny řeky je na začátku kaňonu 73 a u konce 45 m.n.m., u soutoku s Rhonou u Pont d'Esprit je to 41 m.n.m.). Takže hloubkou údolí takové období našeho Podyjí. Jen těch skalek je tu víc, krásná čistá voda, oblázkové i písčité pláže...
Výhled na hřebeny v Národním parku Cévennes
V každé zatáčce pláž a skály
Nekonečné meandry
Za zatáčkou vpravo už na nás čeká Pont d'Arc
Jak se zvyšoval počet hodin, úměrně přibývalo i aut, karavanů a motorkářů... a na vodě loděk. Bylo příjemných dvacet stupňů, pofukoval větřík a obloha se postupně plnila mraky.
Největším tahákem této řeky je kamenný oblouk, kudy si prorazila cestu voda a zanechala suchý meandr. Taková obdova Cirque de Navacelles, jen s trochu jiným způsobem zkrácení cesty. A vlastně obdoba Mykénské brány v Chaos Montpellier-le-Vieux. A nečekaně - i tu byl Absolon... (St-Martin-d'Ardeche, Pont d'Arc, koupačka 1, koupačka 2)
Povšimněte si těch lidí dole u břehu na naší straně řeky. Je to opravdu monumentální oblouk...
Prohlédli jsme si tento 54 metrů vysoký oblouk z jedné i druhé strany (na jedné straně kemp, na druhé písčitá pláž a na protilehlém břehu oblázková pláž přístupná jen z loďky a skála). Ostatně loďka se dá půjčit klidně jen na hodinu, nebo na delší trasu. Celý kaňon se většinou jezdí 2 dny. V polovině je možnost přespat na vyhrazených veřejných tábořištích. Co bylo na místních "vodácích" zvláštní, že i na kanoi ve dvou neměli klasická pádla, ale pádla na kajak. Jednoduché řešení jak zabezpečit, aby se v loďce nemotali dokolečka a nepřehazovali pádlo z jedné do druhé ruky... no, těžká komerce...
Z druhé strany. "Vodáci" už se rojí.
Počasí blízko tohoto místa sleduje i online 360° kamera.
Dalším "turistickým tahákem" místa je právě ten opuštěný meandr, kde se nachází relativně nově objevená jeskyně (r. 1994) s nejstaršími dochovanými nástěnnými malbami (asi 30 tisíc let staré) - jeskyně Chauvet. Na malbách jsou zachyceni nosorožci, lvi či mamuti a byly tu nalezeny i kosti jeskynního medvěda a jiných zvířat. Samozřejmě v rámci zachování maleb není přístupná veřejnosti - ani odborníci tam moc nechodí (prý nechtějí udělat tu samou chybu jako v případě neméně známé francouzské jeskyně s paleontologickým nalezištěm – Lescaux). Jeskyně je monitorována jak zvukově, tak kamerově, klimatologicky a biologicky (bojí se nákazy mikroorganismy zvenčí). V blízkém Vallon-Pont-d'Arc je muzeum (my chytli zrovna obědovou pauzu od 12 do 14 hodin, takže jsme usoudili, že nám stačí leták a www stránky) a kousek nad ním se začíná stavět daleko větší prostora, která se bude celá jeskyni věnovat. Jestli si dobře pamatujeme, otevírají v roce 2014. Tak to dáme příště s další spoustou míst, které jsou tu zajímavé a my už je nestihli...).
Vpravo, možná i mimo fotku se ve skalách suchého meandru skrývá jeskyně Chauvet
I tu jsou tunely...
Muzeum levandule
Tak jsme proběhli městečko, nasedli do auta a uháněli nahoru do kopců, kde leží vesnice Saint-Remèze u které se nachází Muzeum levandule. Provance je za rohem, takže i tu jsou ideální podmínky pro pěstování této voňavé bylinky. Občas jsme po cestě na nějaké charakteristické políčko narazili, ale teprve staré větvičky obrážely novými.
Levandulí to u muzea vonělo už na parkovišti. My vlastně ale nenavštívili samotné muzeum (zas až tolik jsme o tom vědět nemuseli, stálo to 6 euro a bylo to s průvodkyní, která mluvila jen francouzsky - nic pro mě), ale poměrně dlouhou dobu strávili vybíráním rozličných levandulových věcí v obchůdku. Pokoupit dárky, něco sobě... různá mýdla a nejen levandulová, sypané květy, oleje, sirupy, a spousta dalšího... no nechali jsme tam hříšný obnos, ale zase v porovnání s cenami u nás a skutečností, že některé věci tu ani neseženete, se nakupovalo lépe. Paní nám nabídla i levandulové keksy - no, květy levandule tam byli, ale chuť jsme teda necítili. Teď nám voní doma každá skříň a med na mě čeká s tymiánovým sirupem ve špajzce...
Co jsme se ovšem dozvěděli, že levandule existuje spousta druhů. Ta nej levandule lavande fine má tmavě modrou barvu květů, poměrně nízký vzrůst a olej z ní je jemný a hodí se na nespavost či bolest hlavy. Daří se jí hlavně v nadm. výškách 500–1400 m.n.m. a má poměrně rozmanitý genofond, takže se dost liší i rostlina od rostliny svým aromatem. Dalším typem je lavande aspic, která obsahuje i kafr, má poměrně velký vzrůst. Pěstuje se méně a daří se jí v 200–600 m.n.m. Křížením těchto dvou vznikl hybrid lavandin, který se už nemůže rozmnožovat pohlavně (netvoří semena), jen odnožemi, avšak je pěstovaná asi nejvíce. Obsahuje kafr taktéž, takže se hodí při onemocnění cest dýchacích, na štípnutí hmyzem, do skříní proti molům ale stejně jako ostatní druhy do koupele, na inhalaci či na masáže. Ale pozor. Olej je třeba na masáže hodně ředit jinými oleji, jelikož dost vysušuje (při manipulaci musí ve výrobě nosit rukavice).
Extrakce oleje se provádí dvěma způsoby. Tradiční způsob využívá páry, která prochází přes sušené květy, po kondenzaci páry obohacené o vonné látky je olejová část oddělena od vody. Druhý způsob (z 90.let, "na zeleno") je více mechanizován - stojově stříhané květy jsou destilované bez sušení, má vyšší výnos avšak nižší kvalitu. Na oba typy destilace se používají květy buď sušené nebo čerstvé, dle účelu použití.
Vienne
A pak už jsme frčeli na sever. Sjeli jsme do údolí Rhôny, pokochali se panoramaty a ještě kousek zkusili cestu po staré.
Údolí Rhôny. V pozadí Mt. Ventoux.
Elektrárna u Bollene, uprostřed fotky je vidět plocha řeky.
Meandrující Rhôna. Vzadu v dálce vykukují bílé čepičky Alp.
Trpělivost chvilku vydržela, ale za Montélimarem jsme najeli na dálnici a frčeli až do města Vienne (poplatek asi 10 euro). Původně jsme tedy chtěli prozkoumat centrum Lyonu, kde jsme si i nechali zarezervovat F1, ale nakonec jsme tento plán přehodnotili. Naší částečnou inspirací nám totiž byl průvodce Francií z roku 1991. Historická fakta zůstávají stejná, ale hodnoty počtu obyvatel, zvlášť těch větších měst, přece jen narůstají. Ne, že bysme jí slepě důvěřovali, něco přes 400tis obyvatel má Lyon stále, jen aglomerace navýšila počet obvatel 4krát tolik (je to 2. největší město Francie). Každopádně historická fakta se nezměnila.
Lyon byl metropolí Galie (jmenoval se Lugdunum), ale nedaleká Vienne (asi 30 km jižně od Lyonu) byla též významná pro svou dobrou polohu na křižovatce cesty mezi Lyonem a Římem (podél Rhôny) se spojnicí předhůří Alp se srdcem Massif Central.
Na místě dnešní Vienne a v jejím okolí se v druhém století př.n.l. usídlil keltský kmen Allobrogeů, kteří přišli z území dnešního Maďarska. Po příchodě Římanů do Galie město vzkvétalo a mělo dokonce více obyvatel než dnes. Po rozpadu Římské říše už se Vienne tolik nerozrůstala, spíše postupem času upadala. A také proto se v ní zachovalo více antických památek než v samotném Lyonu, kde lze nalézt monumenty i z jiných období.
Takže volba byla jasná. Přes Vienne jsme už jeli při cestě na jih (teď už zdaleka tolik nefoukalo), takže jsme věděli, že zas tak velké město to není (asi 30 tisíc obyvatel).
Přijíždíme do Vienne, vlevo asi 2 metry pod námi hladina Rhôny. A platanová alej vpravo, samozřejmě...
Dali jsme si v boulangerie něco malého na zakousnutí na stojáka a vyrazili na prohlídku ospalého poloprázdného centra. Nedělní večer je pro průzkum Vienne ideální čas. A antických památek je tu opravdu dost.
Zbytek antické cesty
Typické antické zdobné prvky
Zahrady Cybèle představují zbytky antického města: fórum, sál, ulice a obytná část.
Volně přístupné
Vrch nad Vienne, pod ním antické divadlo (stěna se nezachovala, jen hlediště)
Pohled na jednu polovinu města. Hned pod námi jsou zbytky Odeonu, na protějším kopci zřícenina hradu.
Celá Vídeň je z Belvédère de Pipet jako na dlani.
Kromě zahrad Cybèle, Odeonu a divadla lze ve Vídni z antického období ještě spatřit obelisk (La pyramide), chrám Temple d'Auguste et de Livie a muzeum s archeologickým nalezištěm Saint-Roman-en-Gal. Tyto tři památky jsme buď nestihli nebo bohužel opomenuli, jelikož jsme návštěvu tohoto města zařadili do našeho itineráře improvizovaně na poslední chvíli.
A samozřejmě antika není jediná doba, která zde zanechala své stopy. Najdete tu památky románské i gotické. Návětěho tohoto města rozhodně stojí za to.
Gotická katedrála Sv. Mořice
Středověká strážná věž na protějším břehu
Výhled z druhé strany řeky
A jelikož jsme byli hladní a tohle byl poslední den naší dovolené, rozhodli jsme se, že si dáme pořádné jídlo v restauraci. Sedli jsme do zakryté zahrádky (dobře jsme udělali, za chvíli se přihnal vítr a bouřka...) a dali si do nosu. Taková večeře s předkrmem a zákusem člověku udělá vítr v peněžence, ale zase nemusíme další dva dny jíst... Na začátek zeleninový salát (docela slušná porce) s teplým kozím sýrem chévre, obaleným v tenké krustě. Už po tomhle jsem začínala být najezená. Na hlavní jídlo byl výběr bohužel jen z masitých jídel, tak jsem si troufla na kachní steak s upozorněním, že ho chci opravdu ale opravdu pořádně propečený. Marek radši zůstal u grilované šunky (ta krvavá snad nebude...). Samozřejmě, že můj canard krvavý vevnitř trochu byl - tak tlustý flák masa by se musel péct v troubě, aby byl opravdu well done. Nicméně to byla dobrota. Až na to, že Francouzi ke všemu cpou hranolky, což by se u nás v nějaké lepší restauraci rozhodně nestalo (naštěstí). Jako dezert la mousse au chocolat a crème brûlée... no mňam. Už chyběla jen mátová vaflička a číšník by musel skočit za květinovou stěnu stejně jako ve Smyslu života od Monty Pythonů...
Za obě menu a dva čaje (voda je tu zdarma - to mají i v zákoně ze začátku 20. století) jsme tam nechali 40 euro plus nějaké to dýžko... Inu, jsme na západě...
Zatímco jsme se živili, jezdili kolem auta a troubili jak po fotbalovém zápase, nebo když jede svatba. Pravý důvod jsme zaslechli od vedlejšího stolu - právě ve Francii probíhaly prezidentské volby a zvítězil Hollande.
A tak jsme se odvalili do auta, Mílovi zadali GPS souřadnice hotelu a frčeli do Lyonu na poslední noc ve Francii. Hotel tu byl suverénně nejdražší (skoro 40 euro za pokoj), hned vedle byl obchod s čínským zbožím, ale zavřený. Milý velký černoušek nás ubytoval i po deváté hodině a my vytuhli docela brzo. Čekala nás dlouhá cesta.
Celkem za den: 283 km
Celkem i za předchozí dny: 2512 km
Den jedenáctý – 7. května
Bez snídaně jsme se vydali už o půl deváté na cestu. Objeli Lyon a po staré cestě přes Bourg-en-Bresse a s malou zastávkou na jídlo v přehůří Jury dál a dál až do Alsaska do Mulhouse. Tam jsme se zastavili v místním Carrefouru a udělali meganákup sýrů, vín, sladkostí a všeho možného. Strávili jsme tam dvě hodiny a na cestu přes Německo jsme vyráželi o půl paté.
Křižujeme předhůří Jury: vinice, lesíky, kravičky na pastvinách, idyla...
Ze sladkostí doporučuji především Zlatou slámu - Paille d'Or od firmy LU, jednoduché malé lahodné sušenky s opravdovou malinovou či jahodovou marmeládovou náplní. Chutnají jak omelety, jsou jemné a křehké a mají už i svou historii (začaly se vyrábět už v roce 1905). Základní balík se třemi sáčky vyjde na 1,5 euro. Fakt doporučuji, až budete mít cestu do Francie.
Sýry jsme spolu s koupenými kostkami ledu uložili do chladícího boxu, vína v krabicích vystlali oblečením a mohlo se jet.
Původně jsme chtěli v Alsasku ještě spát, ale jelikož jsme nakonec plán upravili se spaním v Lyonu, zkrátili jsme si tím podstatně cestu na sever, takže jsme mohli dnešní trasu protáhnout až do Čech.
Rovnoběžně s Alsaským pohořím Vogéz teče i Rýn a na druhé straně jeho údolí se zvedá německý Schwarzwald.
Tentokrát už nebylo takové vedro. Teplota nepřesáhla 20 °C. A tak cesta byla pohodlnější. Ani zácpy nebyly protože jsme z Alsaska vyjížděli relativně pozdě (kolem páté). Přes Německo to k Mannheimu bylo trochu hustší (opět jsme projížděli úsek, kde se dálnice radikálně opravuje), ale postupně auta ubývali. Před hranicemi jsme jeli už víceméně sami. Já využila času v autě a po cestě stihla udělat vyúčtování celé cesty. Zapisovala jsem si po celou dobu každou útratu a jelikož jednou něco platil ten, podruhé ten, byl v tom trochu zmatek. Ale cesta přes Německo byla dlouhá, takže jsem zvládla vše spočítat a řádně se kochat krajinou.
Hranice jsme přejížděli kolem jedenácté a za pár minut jsme už parkovali na vyhlídnutém místečku u rybníka před vesnicí Labuť. Jenom stačilo najít rovné místo na zaparkování, natrénovaně jsme přeházeli náklad na přední sedadla (ale pravda, po nákupu bylo věcí daleko víc), rozložili vzadu spaní a zavrtali se do spacáků.
Celkem za den : 888 km
Celkem i za předchozí dny: 3400 km
Výhled na hřebeny v Národním parku Cévennes
V každé zatáčce pláž a skály
Nekonečné meandry
Za zatáčkou vpravo už na nás čeká Pont d'Arc
Jak se zvyšoval počet hodin, úměrně přibývalo i aut, karavanů a motorkářů... a na vodě loděk. Bylo příjemných dvacet stupňů, pofukoval větřík a obloha se postupně plnila mraky.
Největším tahákem této řeky je kamenný oblouk, kudy si prorazila cestu voda a zanechala suchý meandr. Taková obdova Cirque de Navacelles, jen s trochu jiným způsobem zkrácení cesty. A vlastně obdoba Mykénské brány v Chaos Montpellier-le-Vieux. A nečekaně - i tu byl Absolon... (St-Martin-d'Ardeche, Pont d'Arc, koupačka 1, koupačka 2)
Povšimněte si těch lidí dole u břehu na naší straně řeky. Je to opravdu monumentální oblouk...
Prohlédli jsme si tento 54 metrů vysoký oblouk z jedné i druhé strany (na jedné straně kemp, na druhé písčitá pláž a na protilehlém břehu oblázková pláž přístupná jen z loďky a skála). Ostatně loďka se dá půjčit klidně jen na hodinu, nebo na delší trasu. Celý kaňon se většinou jezdí 2 dny. V polovině je možnost přespat na vyhrazených veřejných tábořištích. Co bylo na místních "vodácích" zvláštní, že i na kanoi ve dvou neměli klasická pádla, ale pádla na kajak. Jednoduché řešení jak zabezpečit, aby se v loďce nemotali dokolečka a nepřehazovali pádlo z jedné do druhé ruky... no, těžká komerce...
Z druhé strany. "Vodáci" už se rojí.
Počasí blízko tohoto místa sleduje i online 360° kamera.
Dalším "turistickým tahákem" místa je právě ten opuštěný meandr, kde se nachází relativně nově objevená jeskyně (r. 1994) s nejstaršími dochovanými nástěnnými malbami (asi 30 tisíc let staré) - jeskyně Chauvet. Na malbách jsou zachyceni nosorožci, lvi či mamuti a byly tu nalezeny i kosti jeskynního medvěda a jiných zvířat. Samozřejmě v rámci zachování maleb není přístupná veřejnosti - ani odborníci tam moc nechodí (prý nechtějí udělat tu samou chybu jako v případě neméně známé francouzské jeskyně s paleontologickým nalezištěm – Lescaux). Jeskyně je monitorována jak zvukově, tak kamerově, klimatologicky a biologicky (bojí se nákazy mikroorganismy zvenčí). V blízkém Vallon-Pont-d'Arc je muzeum (my chytli zrovna obědovou pauzu od 12 do 14 hodin, takže jsme usoudili, že nám stačí leták a www stránky) a kousek nad ním se začíná stavět daleko větší prostora, která se bude celá jeskyni věnovat. Jestli si dobře pamatujeme, otevírají v roce 2014. Tak to dáme příště s další spoustou míst, které jsou tu zajímavé a my už je nestihli...).
Vpravo, možná i mimo fotku se ve skalách suchého meandru skrývá jeskyně Chauvet
I tu jsou tunely...
Muzeum levandule
Tak jsme proběhli městečko, nasedli do auta a uháněli nahoru do kopců, kde leží vesnice Saint-Remèze u které se nachází Muzeum levandule. Provance je za rohem, takže i tu jsou ideální podmínky pro pěstování této voňavé bylinky. Občas jsme po cestě na nějaké charakteristické políčko narazili, ale teprve staré větvičky obrážely novými.
Levandulí to u muzea vonělo už na parkovišti. My vlastně ale nenavštívili samotné muzeum (zas až tolik jsme o tom vědět nemuseli, stálo to 6 euro a bylo to s průvodkyní, která mluvila jen francouzsky - nic pro mě), ale poměrně dlouhou dobu strávili vybíráním rozličných levandulových věcí v obchůdku. Pokoupit dárky, něco sobě... různá mýdla a nejen levandulová, sypané květy, oleje, sirupy, a spousta dalšího... no nechali jsme tam hříšný obnos, ale zase v porovnání s cenami u nás a skutečností, že některé věci tu ani neseženete, se nakupovalo lépe. Paní nám nabídla i levandulové keksy - no, květy levandule tam byli, ale chuť jsme teda necítili. Teď nám voní doma každá skříň a med na mě čeká s tymiánovým sirupem ve špajzce...
Co jsme se ovšem dozvěděli, že levandule existuje spousta druhů. Ta nej levandule lavande fine má tmavě modrou barvu květů, poměrně nízký vzrůst a olej z ní je jemný a hodí se na nespavost či bolest hlavy. Daří se jí hlavně v nadm. výškách 500–1400 m.n.m. a má poměrně rozmanitý genofond, takže se dost liší i rostlina od rostliny svým aromatem. Dalším typem je lavande aspic, která obsahuje i kafr, má poměrně velký vzrůst. Pěstuje se méně a daří se jí v 200–600 m.n.m. Křížením těchto dvou vznikl hybrid lavandin, který se už nemůže rozmnožovat pohlavně (netvoří semena), jen odnožemi, avšak je pěstovaná asi nejvíce. Obsahuje kafr taktéž, takže se hodí při onemocnění cest dýchacích, na štípnutí hmyzem, do skříní proti molům ale stejně jako ostatní druhy do koupele, na inhalaci či na masáže. Ale pozor. Olej je třeba na masáže hodně ředit jinými oleji, jelikož dost vysušuje (při manipulaci musí ve výrobě nosit rukavice).
Extrakce oleje se provádí dvěma způsoby. Tradiční způsob využívá páry, která prochází přes sušené květy, po kondenzaci páry obohacené o vonné látky je olejová část oddělena od vody. Druhý způsob (z 90.let, "na zeleno") je více mechanizován - stojově stříhané květy jsou destilované bez sušení, má vyšší výnos avšak nižší kvalitu. Na oba typy destilace se používají květy buď sušené nebo čerstvé, dle účelu použití.
Vienne
A pak už jsme frčeli na sever. Sjeli jsme do údolí Rhôny, pokochali se panoramaty a ještě kousek zkusili cestu po staré.
Údolí Rhôny. V pozadí Mt. Ventoux.
Elektrárna u Bollene, uprostřed fotky je vidět plocha řeky.
Meandrující Rhôna. Vzadu v dálce vykukují bílé čepičky Alp.
Trpělivost chvilku vydržela, ale za Montélimarem jsme najeli na dálnici a frčeli až do města Vienne (poplatek asi 10 euro). Původně jsme tedy chtěli prozkoumat centrum Lyonu, kde jsme si i nechali zarezervovat F1, ale nakonec jsme tento plán přehodnotili. Naší částečnou inspirací nám totiž byl průvodce Francií z roku 1991. Historická fakta zůstávají stejná, ale hodnoty počtu obyvatel, zvlášť těch větších měst, přece jen narůstají. Ne, že bysme jí slepě důvěřovali, něco přes 400tis obyvatel má Lyon stále, jen aglomerace navýšila počet obvatel 4krát tolik (je to 2. největší město Francie). Každopádně historická fakta se nezměnila.
Lyon byl metropolí Galie (jmenoval se Lugdunum), ale nedaleká Vienne (asi 30 km jižně od Lyonu) byla též významná pro svou dobrou polohu na křižovatce cesty mezi Lyonem a Římem (podél Rhôny) se spojnicí předhůří Alp se srdcem Massif Central.
Na místě dnešní Vienne a v jejím okolí se v druhém století př.n.l. usídlil keltský kmen Allobrogeů, kteří přišli z území dnešního Maďarska. Po příchodě Římanů do Galie město vzkvétalo a mělo dokonce více obyvatel než dnes. Po rozpadu Římské říše už se Vienne tolik nerozrůstala, spíše postupem času upadala. A také proto se v ní zachovalo více antických památek než v samotném Lyonu, kde lze nalézt monumenty i z jiných období.
Takže volba byla jasná. Přes Vienne jsme už jeli při cestě na jih (teď už zdaleka tolik nefoukalo), takže jsme věděli, že zas tak velké město to není (asi 30 tisíc obyvatel).
Přijíždíme do Vienne, vlevo asi 2 metry pod námi hladina Rhôny. A platanová alej vpravo, samozřejmě...
Dali jsme si v boulangerie něco malého na zakousnutí na stojáka a vyrazili na prohlídku ospalého poloprázdného centra. Nedělní večer je pro průzkum Vienne ideální čas. A antických památek je tu opravdu dost.
Zbytek antické cesty
Typické antické zdobné prvky
Zahrady Cybèle představují zbytky antického města: fórum, sál, ulice a obytná část.
Volně přístupné
Vrch nad Vienne, pod ním antické divadlo (stěna se nezachovala, jen hlediště)
Pohled na jednu polovinu města. Hned pod námi jsou zbytky Odeonu, na protějším kopci zřícenina hradu.
Celá Vídeň je z Belvédère de Pipet jako na dlani.
Kromě zahrad Cybèle, Odeonu a divadla lze ve Vídni z antického období ještě spatřit obelisk (La pyramide), chrám Temple d'Auguste et de Livie a muzeum s archeologickým nalezištěm Saint-Roman-en-Gal. Tyto tři památky jsme buď nestihli nebo bohužel opomenuli, jelikož jsme návštěvu tohoto města zařadili do našeho itineráře improvizovaně na poslední chvíli.
A samozřejmě antika není jediná doba, která zde zanechala své stopy. Najdete tu památky románské i gotické. Návětěho tohoto města rozhodně stojí za to.
Gotická katedrála Sv. Mořice
Středověká strážná věž na protějším břehu
Výhled z druhé strany řeky
A jelikož jsme byli hladní a tohle byl poslední den naší dovolené, rozhodli jsme se, že si dáme pořádné jídlo v restauraci. Sedli jsme do zakryté zahrádky (dobře jsme udělali, za chvíli se přihnal vítr a bouřka...) a dali si do nosu. Taková večeře s předkrmem a zákusem člověku udělá vítr v peněžence, ale zase nemusíme další dva dny jíst... Na začátek zeleninový salát (docela slušná porce) s teplým kozím sýrem chévre, obaleným v tenké krustě. Už po tomhle jsem začínala být najezená. Na hlavní jídlo byl výběr bohužel jen z masitých jídel, tak jsem si troufla na kachní steak s upozorněním, že ho chci opravdu ale opravdu pořádně propečený. Marek radši zůstal u grilované šunky (ta krvavá snad nebude...). Samozřejmě, že můj canard krvavý vevnitř trochu byl - tak tlustý flák masa by se musel péct v troubě, aby byl opravdu well done. Nicméně to byla dobrota. Až na to, že Francouzi ke všemu cpou hranolky, což by se u nás v nějaké lepší restauraci rozhodně nestalo (naštěstí). Jako dezert la mousse au chocolat a crème brûlée... no mňam. Už chyběla jen mátová vaflička a číšník by musel skočit za květinovou stěnu stejně jako ve Smyslu života od Monty Pythonů...
Za obě menu a dva čaje (voda je tu zdarma - to mají i v zákoně ze začátku 20. století) jsme tam nechali 40 euro plus nějaké to dýžko... Inu, jsme na západě...
Zatímco jsme se živili, jezdili kolem auta a troubili jak po fotbalovém zápase, nebo když jede svatba. Pravý důvod jsme zaslechli od vedlejšího stolu - právě ve Francii probíhaly prezidentské volby a zvítězil Hollande.
A tak jsme se odvalili do auta, Mílovi zadali GPS souřadnice hotelu a frčeli do Lyonu na poslední noc ve Francii. Hotel tu byl suverénně nejdražší (skoro 40 euro za pokoj), hned vedle byl obchod s čínským zbožím, ale zavřený. Milý velký černoušek nás ubytoval i po deváté hodině a my vytuhli docela brzo. Čekala nás dlouhá cesta.
Celkem za den: 283 km
Celkem i za předchozí dny: 2512 km
Den jedenáctý – 7. května
:: cesta Lyon - Rozvadov
Bez snídaně jsme se vydali už o půl deváté na cestu. Objeli Lyon a po staré cestě přes Bourg-en-Bresse a s malou zastávkou na jídlo v přehůří Jury dál a dál až do Alsaska do Mulhouse. Tam jsme se zastavili v místním Carrefouru a udělali meganákup sýrů, vín, sladkostí a všeho možného. Strávili jsme tam dvě hodiny a na cestu přes Německo jsme vyráželi o půl paté.Křižujeme předhůří Jury: vinice, lesíky, kravičky na pastvinách, idyla...
Ze sladkostí doporučuji především Zlatou slámu - Paille d'Or od firmy LU, jednoduché malé lahodné sušenky s opravdovou malinovou či jahodovou marmeládovou náplní. Chutnají jak omelety, jsou jemné a křehké a mají už i svou historii (začaly se vyrábět už v roce 1905). Základní balík se třemi sáčky vyjde na 1,5 euro. Fakt doporučuji, až budete mít cestu do Francie.
Sýry jsme spolu s koupenými kostkami ledu uložili do chladícího boxu, vína v krabicích vystlali oblečením a mohlo se jet.
Původně jsme chtěli v Alsasku ještě spát, ale jelikož jsme nakonec plán upravili se spaním v Lyonu, zkrátili jsme si tím podstatně cestu na sever, takže jsme mohli dnešní trasu protáhnout až do Čech.
Rovnoběžně s Alsaským pohořím Vogéz teče i Rýn a na druhé straně jeho údolí se zvedá německý Schwarzwald.
Tentokrát už nebylo takové vedro. Teplota nepřesáhla 20 °C. A tak cesta byla pohodlnější. Ani zácpy nebyly protože jsme z Alsaska vyjížděli relativně pozdě (kolem páté). Přes Německo to k Mannheimu bylo trochu hustší (opět jsme projížděli úsek, kde se dálnice radikálně opravuje), ale postupně auta ubývali. Před hranicemi jsme jeli už víceméně sami. Já využila času v autě a po cestě stihla udělat vyúčtování celé cesty. Zapisovala jsem si po celou dobu každou útratu a jelikož jednou něco platil ten, podruhé ten, byl v tom trochu zmatek. Ale cesta přes Německo byla dlouhá, takže jsem zvládla vše spočítat a řádně se kochat krajinou.
Hranice jsme přejížděli kolem jedenácté a za pár minut jsme už parkovali na vyhlídnutém místečku u rybníka před vesnicí Labuť. Jenom stačilo najít rovné místo na zaparkování, natrénovaně jsme přeházeli náklad na přední sedadla (ale pravda, po nákupu bylo věcí daleko víc), rozložili vzadu spaní a zavrtali se do spacáků.
Celkem za den : 888 km
Celkem i za předchozí dny: 3400 km
Den dvanáctý – 8. května
:: cesta Rozvadov - Brno
Ráno jsme se probudili do mlhy, která se postupně cestou k Plzni rozpouštěla. Zatímco v Německu jsme jeli pohodlně v pravém pruhu na spotřebu s průměrnou rychlostí 90 km/h, tu jsme museli stresovat v levém pruhu při 130 km/h, protože v pravém se po D1 zkrátka jet nedá.
Krátce po poledni jsme byli v Brně, na třikrát vynosili krámy z auta, zaskládali celý obývák a chvilku jsme si dáchli, vykoupali se, já si konečně po těch deseti dnech poseděla na záchodovém prkýnku, zkrátka ráj.
Vybrala jsem pár fotek z celkových asi 16 GB, rozdělila výslužku, kterou jsme si přivezli a s částí jsme odfrčeli do Vyškova obdarovat blízké příbuzenstvo a ukázat alespoň pár fotek jako ochutnávku. A samozřejmě se taky pořádně najíst teplého jídla :)
Večer jsme uléhali s vědomím, že zítra už je pracovní den. A vracet se zpět do reality bude po takovém nabitém výletě sakra těžké. Uvědomili jsme si, že jsme vlastně za celou tu dobu neměli ani jeden odpočinkový den. Každý den byl nacpaný zážitky k prasknutí. Ale nějak nám to nevadilo a ani jsme neměli čas myslet na věci jako je odpočinek. Měli jsme napilno: zabývali jsme se jen tím kde budeme spát, co budeme jíst a kudy se dostaneme k místům zájmu. Chtěla jsem původně i psát poznámky každý večer, abych sepisování blogu měla snazší, avšak nedalo se. Večer jsme se vždy opláchli, uvařili si, krátce naplánovali další den a okamžitě jsme se ponořili do říše snů...
Nutno ještě podotknout, že celých těch spoustu kilometrů odřídil Marek, já dělala jen navigátora a kontrolovala Mílu, aby nás zase nevedl nějakými bezva zkratkami. Ale hádám, že už Marka do těchto koutů Francie tímto způsobem nedostanu... :)
Celkem za celou dovolenou ve Francii:
:: 3755 km (dle Viamichelin)
:: 3867 km (dle tachometru)
Vzhledem k tomu, že jsem si nezapisovala každý den stav tachometru a tuto kilometráž dělala dle Viamichelin, je jasné, že došlo k nějaké odchylce – podle tachometru jsme najeli celkem 3867 km. Průměrná spotřeba na 100 km byla krásných 5,25 litru nafty – taky jsme jeli na spotřebu. Nejdráž jsme tankovali v Čechách (jak jinak, 38,9 Kč/l) a nejlevněji právě v automatu v Carrefouru v Mulhouse (1,385 euro/l).
Žádné komentáře:
Okomentovat